Příběhy, které se zadrhly

O dějinách umění bez dějin a bez umění. Recenze knihy kritika a filozofa Arthura C. Danta Po konci umění.

Arthur C. Danto: Po konci umění. Současné umění a oblast mimo dějiny,
přeložila Šárka Lojdová
Academia, Praha 2021

Když před více než třiceti lety ohlásil Danto konec umění (v eseji Konec umění z roku 1984), estetici zajásali. Konečně bylo zase o čem psát. Ačkoli tematicky navazující text Po konci umění z roku 1997 (čerpající z přednášek o výtvarném umění proslovených ve washingtonské Národní galerii umění) vychází v českém překladu zásluhou Šárky Lojdové až dnes, trefuje se stále do doby, kdy jsou Dantovy teze předmětem živé diskuse uměnímilovného světa (pro úplnost dlužno připomenout také Dantův esej Svět umění z roku 1961).

Působivost Dantovy teorie nespočívá jen v atraktivním rozpracování Hegelovy myšlenky o dějinném sebevyjevování světového ducha. Představuje ucelený výklad dějin umění, který je odlišný od kunsthistorických přístupů především v tom, že nesleduje pouze proměnu stylů a -ismů, ale nabízí smysluplný pohled na proměny výtvarného umění, jež podle autora dospělo ke svému naplnění nikoli nějakou formou dramatické apokalypsy, ale spíše apoptickým naplněním svého narativu. Danto totiž nahlíží na dějiny umění právě jako na narativ, který nejprve hledal stále dokonalejší cesty napodobování, jež s objevem fotografie vzaly za své. Malířství si poté muselo položit otázku, jaká je vlastně jeho role, s čímž souvisí jeho sebereflexivní etapa demonstrovaná změtí modernistických -ismů. A když pak v šedesátých letech vystaví Warhol krabici Brillo, umění se stane neodlišitelným od ne-umění. Filozofický sebezpyt moderny je vyčerpán a s ním i možnost psát strukturované dějiny umění — finis coronat opus. Jenomže umění pokračuje i po svém konci. A právě těmto „dějinám mimo dějiny“ se Dantovy washingtonské přednášky věnují. Danto hovoří o tom, jak a zda vůbec může gombrichovský příběh umění pokračovat, když je dovyprávěn, jak se na jeho pokračování podílí politika, jakou roli mohou sehrávat kulisy muzeí, nebo o minulostní koncepci historie jako takové.

Kniha Po konci umění je se vším všudy dílo etablovaného autora, který už nemusí dokazovat své kvality — stylisticky uvolněné, sofistikované, přesto rozumné a netriviální. V oblasti odborné literatury, na rozdíl od přemíry víceméně zaměnitelné intelektualizované literatury o nesrozumitelnosti současného umění, měla již před svým vydáním rezervované místo v poličkách knihoven. Ale teoretické texty, jakož i krásná literatura trpí bolestmi druhých dílů a stávají se skutečným testem nosnosti myšlenky. Ačkoli je hlavním cílem knihy odpovědět na vnucující se otázku Dantovy slavné teze o konci umění — tedy za co to platíme vstupné na výstavě současného umění, je-li umění dávno mrtvé —, odpověď nepřesahuje horizont původní teorie. Naopak tím, že Danto vykresluje svět po umění (nikoli bez umění), poněkud oslabuje svou slavnou tezi a činí z ní sice jinak nazvanou, ale jen další kapitolu odmítaných dějin umění. Důsledkem toho je tak paradoxně především pochybnost o celé koncepci dějin umění.

Předpoklad, že porozumíme uměleckému dílu díky znalosti příčin a důsledků jeho historického zařazení, totiž pořád vzdoruje té otravné, téměř primitivní intuici, že jsou tu díla napříč časem, která jsou zkrátka lepší (nebo horší) než jiná. Autor velmi přesvědčivě dokazuje, proč by Rembrandt nemohl v renesanci malovat jako Rembrandt, ale nanejvýš tak jako Michelangelo (nebo proč by Rembrandt v jednadvacátém století nemaloval jako Rembrandt v sedmnáctém století), neodpovídá však na otázku, proč je v každé době Noční hlídka obrazem, který ve výstavní síni nelze minout, a to i bez znalosti příslušné historie. Dantovy etudy o umění po umění jsou inspirativní a poučné, ale obnažily podezření vůči dějinám umění a jejich přínosu k porozumění uměleckým dílům. A jelikož je Dantův „konec umění“ příspěvkem k dějinám umění, vnucuje se otázka, k čemu to celé je?