Proč literáti nesedí?

Světoví spisovatelé apelují na čínského prezidenta ve věci cenzury a svobody slova. Ti turečtí jsou prý v relativním bezpečí.

Uplynulou sobotu se slavil Den lidských práv. Desátého prosince se nepřipomínali jen aktivisté a politici, ale rovněž spisovatelé. Mezinárodní PEN klub svátku využil adresně: v otevřeném dopise čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi kritizují Salman Rushdie, Neil Gaiman, Sofi Oksanenová, Sjón, Yann Martel, Chimamanda Ngozi Adichieová a další podepsaní cenzurní a restriktivní zákony v Číně. V rámci kritiky tamní omezené svobody slova autoři dopisu také vyjmenovávají její nejvýznačnější případy: držitele Nobelovy ceny za mír, spisovatele Lioua Siao-poa, který si momentálně odpykává jedenáct roků ve vězení, a jeho ženy, básnířky Liou Sia, od roku 2010 v domácím vězení, aniž by byla z něčeho obviněna; ujgurského akademika Ilhama Tohtiho, odsouzeného k doživotí; Guie Minhaie, jednoho z pěti unesených hongkongských knihkupců.


To spisovatelé v Turecku se mají — vzhledem k okolnostem — docela dobře, všímá si deník The New York Times. Od neúspěšného červnového vojenského puče bylo zatčeno přes sto novinářů, do problémů se dostaly tisíce akademiků a intelektuálů — ale knihy kritizující stávající vládnutí Recepa Erdogana můžou vycházet dál. Tedy kromě těch od Fethullaha Gülena nebo nějak spojených s jeho jménem — Erdogan považuje kněze v americkém exilu za hlavního strůjce puče. Pár spisovatelů sice policie zatkla, mezi nimi například prozaičku a lidskoprávní aktivistku Asli Erdoganovou (s prezidentem nejsou nijak spřízněni), nikoliv ale za obsah jejích knih, nýbrž kvůli podpoře kurdských novin Özgür Gündem. Její romány jsou nadále v prodeji. Podobně v případech dalších zadržených či zatčených autorů šlo vždycky o prohlášení v televizi, politický komentář nebo podpis petice, a ne o knihy, co je dostalo za mříže. Podobnou zkušenost má i nobelista a v Česku populární Orhan Pamuk. „Žurnalistický politický komentář je Turecku nebezpečná věc a po zpackaném puči je stav svobody slova horší,“ dodává. V Turecku se proto spekuluje, proč spisovatelé z politické a společenské krize vycházejí ne dobře, ale minimálně lépe než ostatní intelektuálové. Někdo si to vysvětluje vysokým kulturním statusem knihy a útlak spisovatelů by tak prý až moc připomínal předchozí autoritářské období v Turecku. Jiní si myslí, že autoři podstupují autocenzuru a preventivně se vyhýbají problémovým tématům. A další upozorňují na skutečnost, že se může jednat jen o krátkou, přechodnou dobu klidu — než se začnou zatýkat i literáti.