Proč redakcím šéfují pouze bráškové

Tištěné deníky a týdeníky řídí v Česku výlučně muži, ve vedení dvacítky relevantních webů bychom našli jedinou ženu. Řediteli všech tří veřejnoprávních institucí jsou muži, hned pod nimi sedí ze tří čtvrtin také pánové, nakonec mají muži i čtyřpětinovou převahu v kontrolních radách. Genderové zastoupení v nejvyšších pozicích v české novinařině spočítaly nedávno Seznam Zprávy. Tristní výsledek nepřekvapuje. Konečně se však zdá, že to stále více lidem nepřipadá normální.

Na absolutní převahu mužů-novinářů ve vedoucích pozicích upozorňují různé výzkumy už roky. Opakují, že se celkový podíl novinářů a novinářek sice pohybuje kolem poloviny, pohled do nejvyšších pater tomu však absolutně neodpovídá. Sledujeme „vertikální genderovou segregaci“, jak píše ve své diplomové práci Tereza Čaladi, redaktorka Marianne, která hovořila se sedmnácti výše postavenými novinářkami. V jádru genderové nerovnováhy nachází předsudky, které se projevují na několika frontách.

Hyperlink

Novinářky zaprvé hovoří o syndromu podvodníka a nízkém sebevědomí. To souvisí i se znevažováním jejich práce ze strany publika i kolegů. Nejzřetelněji to můžeme vidět v doménách, které byly historicky považovány za takzvaně mužské. Vezměme si třeba sport, kterému se věnuje nemálo novinářek, žádná z nich však nedělá komentátorku. „Příprava na to je časově hodně náročná a vyžaduje to určitou systematičnost. Novinářky, které mám kolem sebe, v sobě nemají tento sběr a třídění informací,“ vysvětloval pro Deník N loni na podzim šéfkomentátor České televize Robert Záruba. Dodal přitom, že má i svou teorii, která však nepatří do novin. Snad tezi pověděl alespoň své partnerce Noře Fridrichové, která navzdory svému genderu už roky zvládá vést publicistický pořad. 

foto: Creative Commons

foto: Creative Commons

Situaci žen ve veřejném prostor v lecčem ještě zhoršil internet. Všichni na něm křičí na všechny, na ženy ale častěji a s větší nenávistí. Rozsáhlá studie Mezinárodního centra pro novináře nedávno ukázala, že tři ze čtyř novinářek zažily na internetu různé formy ponižování, čtvrtině někdo vyhrožoval násilím, pětině sexualizovaným násilím. To negativně dopadá na psychiku novinářek, jejich ochotu přispívat na sociální sítě či přímo setrvat v povolání. Redakce ale systémy obrany či opory přitom příliš neřeší, spíše druhotně umlčují, když doporučují digitální zdrženlivost.

Největší překážku pro kariérní postup nicméně podle Čaladi představuje péče o děti, která v Česku stojí pořád hlavně na ženách. Autorka upozorňuje na zakořeněné představy o mateřství, pro něž ženy jejich šéfové-muži raději ani nepovyšují, i na systémově-praktické bariéry. Patří mezi ně vyzvedávání ze školek či péče o nemocné děti. Obrovský vliv na kariéru má i čas strávený na rodičovské, jíž se v Česku zhostí pouze necelá dvě procenta mužů. Česko má navíc systémové problémy s návratem žen do práce. Upomíná to třeba letošní zpráva OECD, podle níž se co do zaměstnanosti matek nacházíme na chvostu měřených zemí. Omezení zpráva nachází i v nedostatečných kapacitách mateřinek hlavně pro mladší děti. Zpovídané novinářky by analýze patrně přitakaly. Nejvíce ze všeho by jim podle výpovědí pomohla firemní školka. Minimálně donedávna ji přitom nabízel pouze Seznam.

Mateřince ovšem předchází otázka, jestli se mají novinářky po narození dítěte kam vracet — a jestli se k založení rodiny vzhledem k prekaritě svého oboru vůbec odhodlají nebo se do práce vracet vůbec chtějí. Zdejší média totiž notoricky „zaměstnávají“ na fakturu. Švarcsystém nedává žádná zaměstnanecká práva, zejména mladší ročníky o skutečnou smlouvu téměř nezakopnou. Na jejich rodičovských strategiích se to silně popisuje, uvažují třeba i o změně oboru, ukazuje v jiné diplomové práci Clara Zanga, která profesně píše pro Aktuálně. „Ve věcech plánování mateřství i skloubení práce a péče nejsou mediální instituce pro novinářky příliš podporující,“ shrnuje situaci.

Česko má hodně skvělých novinářek. Musí však svou práci příliš často dělat navzdory systému — ať už chtějí, či nechtějí rodinu. Netrpí tím pouze ony samy. „Mužské“ redakce totiž nemohou nabídnout adekvátní obraz světa. Vidíme to u poměru hostů a hostek. Když se společnost Newton Media podívala na jejich zastoupení v hlavních diskusních pořadech, muži měli osmdesátiprocentní zastoupení. 

Celá situace pak vede k reprodukci genderových nerovností. „Pokud společenskou poptávku po řešení problémů formulují a interpretují zejména muži, a muži také navrhují řešení a hodnotí je, mohou témata a problémy, se kterými se setkávají zejména ženy, včetně jejich perspektivy při hledání řešení, zůstat nepovšimnuty a upozaděny,“ vysvětluje v rozhovoru pro Alarm socioložka médií Marína Urbániková, jedna ze zakladatelek iniciativy Ženy v médiích, která chce situaci změnit. 

Zahraniční vydavatelství už historickou nespravedlnost dokázala alespoň částečně zmírnit. Mají své vnitřní programy, věnují se HR i editorským procesům, nasazují do svých redakčních systémů roboty, kteří upozorní na absenci respondentek… A jmenují do svého čela ženy. V Česku se to zatím neděje. Až na brášky ve vedení redakcí tím tratíme všichni. Situace se však dostatečně nezmění bez reformy státních institucí i společenského myšlení. Nakonec novinařina totiž není co do nerovností a jejich zdrojů vůbec výjimečná.

Autor je novinář.