01/03/2022 | komentář |

Promarněná příležitost Hledání Jana Skácela

Přiznám se, že dřív jsem takhle vařil, když jsem na vysoké chodil do školy, ze školy do hospody a pak jsem se vrátil hladový na privát na Kolišti. Jak jsem byl většinou tu méně, tu více opilý, měl jsem divné chutě, smíchal jsem všechno se vším, a hlavně že toho pak bylo hodně, najedl jsem se a šel spát.

Když jsem snědl všechno a žádná pořádná stopa nezůstala, bylo to dobré, někdy dokonce velmi dobré, až jsem byl sám udivený, jakou dobrotu jsem dokázal spáchat. Problém nastal ve chvíli, kdy něco zbylo a já jsem měl svůj výtvor ráno ještě dojídat. Mé chutě byly po probuzení úplně jiné, někdy kocovinové, jindy střízlivé, každopádně ale úplně odlišné ve srovnání s předcházející nocí. Občas mě to, co jsem v kuchyni na oblemcané plotně a oprýskané pánvi našel, hodně překvapilo. To, co zbylo, většinou putovalo rovnou do záchodu, protože se to na první pohled prostě jíst nedalo. 

Na tento svůj pocit jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem chtěl popsat svůj dojem z dokumentu Hledání Jana Skácela, který vznikl k příležitosti básníkova výročí pod hlavičkou České televize. Ne že by byl ten dokument tak nepovedený jako řada mých jídel, až tak zlý na tvůrce filmu být nechci. Jenže stejně jako jsem z těch svých jídel nedokázal identifikovat, jak měla vlastně chutnat, ani u tohoto dokumentu nedokážu přesně říct, co si z něj odnáším, kromě údivu nad tím, že to skutečně nedovedu pořádně říct. 

Jan Skácel, foto převzaté z dokumentu ČT

Předpokládám, že stejně jako to mé vaření i ten dokument měl být experiment. Buď to mohlo vyjít a mohlo to být skvělé, anebo se to mohlo také nepovést. Důležité bylo uspokojit poptávku. Za mě se to tedy občas povedlo a často nepovedlo, hlad jsem ale vždycky tak nějak zahnal. Mou ctí zůstává, že jsem svým kuchařským pokusnictvím naštěstí nikoho nehostil, zatímco zmíněný dokument chtěl a mohl (a možná také i měl) zasáhnout širokou paletu diváků a snad je něčím obohatit. Zahnat hlad by bylo pro takovou kulatou příležitost málo.

Hledání Jana Skácela mělo premiéru v Dietrichsteinském paláci v Brně přesně sto let od narození velkého básníka a o pár dní později se s ním mohli seznámit i diváci České televize. Což už nabízí široké pole k oslovení. Dokument tedy mohl zprostředkovat setkání s básníkem a s jeho dílem těm, kteří se s ním dosud nesetkali, a ty, kteří už o něm cosi věděli, mohl přivést zase o kousek blíž k samotné poezii. Z mého pohledu se ale ve více než padesátiminutové stopáži Jan Skácel spíš ztrácel, než aby bylo možné ho najít. Jednotlivé příspěvky, útržky a komentáře se spíš navzájem zatemňovaly, než by vedly k projasnění. Film netmelí ani pojivo jasných skácelovských reálií, faktografii básníkova života naznačuje jen mlhavě a ani nezasazuje jeho život do širšího kontextu. Jednotlivým příspěvkům je dán takový prostor, že by měly být samonosné a měly by dokázat Skácela alespoň v obrysech představit — říct, proč je stále důležitý. Jenže to se nedozvíme. Je to škoda, protože dokument má i silnější momenty, když například botanik Jiří Sádlo recituje Skácela z hlavy na Kotlářské ulici nebo uprostřed Pouzdřanské stepi anebo když pamětníci vzpomínají na jeho vztah k básníkovi Oldřichu Mikuláškovi. Nakonec i samotné poezie je ve filmu žalostně málo.

Anotace uvádí, že se dokument pokouší vymezit se vůči zažitým představám o Skácelovi. Když se ale chce člověk vůči něčemu vymezit, musí to něco nejdřív umět pojmenovat. V dokumentu však zůstalo málem jen u těch vymezování. „Pokus o portrét básníka pohledem mladé generace ve svědectví pamětníků, osobností a míst která jsou s Janem Skácelem spjata“ (jak zní podtitul filmu — a já pořád přemýšlím, jestli tam ty čárky chybějí schválně) tak zůstal jen pouhou črtou. Příležitost opravdu najít ke Skácelovi cestu zůstala protentokrát promarněna. Což je dvojnásob nemilé v době, kdy poezie obecně příliš prostoru nedostává a čtenáře z různých důvodů spíše ztrácí. 

Na obranu režisérské dvojice Michaela Jiřince a Kateřiny Dudové mě napadá, že možná se tak stalo kvůli Skácelovi samotnému, kvůli tomu, jak a o čem psal a jak možná i žil — mám pocit, že lidé (mě nevyjímaje) o něm mají spíš nějakou představu, než že by jeho osudy a dílo skutečně znali. Skácel jako by byl jednoduchý, známý, lidový, někdy až jaksi podprahově všudypřítomný, ale právě proto je tak tajemný a neuchopitelný. Napadá mě, že největším mýtem o Skácelovi je pocit, že jej každý zná. Ve facebookové skupině Poezie pro každý den, která má více než dvacet sedm tisíc členů, patří Skácelovy verše k těm nejčastěji přidávaným. Proč právě ty jeho? Možná je to tím, že každý přesně ví, co jeho verše znamenají. Skácel nám předkládá své básně jako studánky — každý v nich nejdřív zahlédne sám sebe. Jenže právě to může být také tak trochu past.

Autor je redaktor Hosta.