19/02/2015 | komentář |

Propagace české literatury a dvojí vytváření dojmů

Jak se stará Česká republika o literaturu v zahraničí? Ministerstvo kultury sice kdysi zřídilo Institut umění a Portál české literatury, které by papírově měly zajišťovat propagaci současné české literatury navenek, zatím se ale zdá, že se jedná jen o instituce, kterou jsou, aby byly. A literatura si hnije doma.

Když jsem se loni na podzim ucházel o místo šéfredaktora Portálu české literatury, věděl jsem, že pokud mě vyberou, půjde o nevděčnou roli. V koncepci z roku 2009 se mimo jiné píše: „Portál české literatury je primárně určen k propagaci české literatury v zahraničí prostřednictvím poskytování informací. Portál si klade za cíl ve výběrové podobě postupně zpřístupňovat informace především o žijících a v současné době tvořících literátech a o jejich díle.“ Výše řečené se týká nejen prozaiků a básníků, nýbrž i dramatiků, esejistů a autorů knih pro děti a mládež. Na Portálu je takto v současné době prezentováno zhruba pět set autorů. Co se týče institucionálního zajištění, Portál založilo v roce 2004 ministerstvo kultury, od roku 2009 jej pak spravuje Institut umění. Jediným zdrojem financování je i nadále ministerstvo kultury, které na provoz každoročně dává zhruba šest set tisíc korun.

Institut umění, který vznikl na půdě Divadelního ústavu, se měl v budoucnu stát „českým Arts Council“, tedy obdobou britské instituce, která ve Spojeném království podporuje téměř vše, co se týká kultury: muzea, knihovny, divadlo, literaturu, tanec, digitální umění. Bůhví, co se přihodilo, ale český Institut umění se ničím takovým nestal. V zásadě je to i nadále Divadelní ústav, v němž se na literaturu vydělily asi dva úvazky. Z těchto míst je řízen Portál české literatury.

Ministerstvo kultury, když už si nezřídilo „Arts Council“, by mělo být institucí, která se sebevědomě a s radostí stará o příslušný sektor. Jako se ministerstvo zdravotnictví stará o zuby a o zubaře, hrdě a s radostí, protože je to jeho posláním, ministerstvo kultury by se mělo starat o kulturu, a taktéž hrdě. Co to znamená a jak by ministerstvo mělo tuto svoji roli naplňovat? Inu, neznamená to víc, než že by ministerstvo kulturu mělo vydávat za středobod vesmíru, a to kupříkladu pod heslem: „Nikoli zuby, nýbrž Kahuda a výjimečně kvalitní baletní představení, protože bez Kahudy a bez baletu se na rozdíl od zubů nehneme!“ Význam kultury pro zdravý rozvoj společnosti mimochodem potvrzuje kdejaká studie, není to marnotratný výkřik zneuznaných.

Slyšel jsem, že si Pavel Tigrid, když byl ministrem kultury, kladl pozoruhodnou otázku: K čemu je ministerstvo kultury? Nevím, jak si tehdy odpověděl Pavel Tigrid, můj závěr je ale jasný: ministerstvo kultury je tady k tomu, aby ráno, v poledne a večer přišlo pokaždé s novým vysvětlením, proč na kulturu nelze dávat peníze. Daná vysvětlení jsou navíc pravidelně podmalovávána nevyslovenými, leč jasně čitelnými dovysvětleními, že česká kultura vlastně za nic nestojí. Tím se vysvětlovací kruh uzavře: nejsou peníze, protože by to byly vyhozené peníze. Kde chybí víra a odhodlání, zbývá prostor pouze pro vytváření dojmu.

Smyslem Portálu české literatury — a doufám, že se tím nikoho nedotknu, neb v mém pokusu o diagnózu ani v nejmenším nejde o lidské zásluhy či selhání, nýbrž o nefunkční či špatně nastavený systém — je podle mě vytváření dojmu „dovnitř“. Portál má být důkazem, že se pro literaturu dělá aspoň něco, a tento dojem má oslňovat či chlácholit především Čechy samotné. Ale pak je tady ještě druhá cesta, o trochu víc žádoucí.

Při vytváření dojmu „navenek“ jde v případě umění, stručně řečeno, o to, aby se propagující instituci či jednotlivci podařilo v adresátovi sdělení vzbudit dojem, že v Česku máme vynikající umění, a dále dojem, že jsme na své umění a umělce hrdí. Trochu jinými slovy — je třeba vzbudit dojem, že máme peníze, nemáme problémy, čili že jsme po všech stránkách cool, kulturní a tak dále. Ani takto orientované vytváření dojmu není zrovna na metál za zásluhy (přece jenom jde stále pouze o dojem), leč popsané chování má pozitivní dopady alespoň z hlediska celospolečenského. Co si totiž podle všeho my z Česka neuvědomujeme, je fakt, že s ekonomikou a s tolik žádaným ekonomickým růstem se to má stejně jako s lákáním samice: teprve samice, která v partnerovi uvidí silného a kulturního partnera, teprve tahle samice bude ráda platit jako mourovatá. Kahuda a dobré podání Kahudy nám přes vyšší cenu škodovek přinesou peníze do našeho rozpočtu. Podtrhněme prosím slovo „našeho“.

Jenomže my z Česka jsme trvale natolik bohorovní, že ani necítíme potřebu dělat dojem na kohokoli jiného než sami na sebe. V tomhle ohledu jsou třeba Poláci nebo baltské státy úplně jinde než my. Kdo chce důkaz, může se seznámit s fungováním polského Institutu knihy nebo se třeba podívat na stránky Estonského centra pro literaturu.

Co s tím? Udělá snad v cizině dojem ministerstvem kultury čerstvě vydaná dvojjazyčná publikace o současné české literatuře (New Czech Fiction 2013/2014 — k dohledání na webu MK nebo na Portálu české literatury), která sotva vyšla a už málem nemá význam, protože tady nejsou systémové ruce, které by ji někam dopravily? Nebo nás zachrání nově založená Asociace spisovatelů, která si za jeden z cílů vytkla založení literárního domu, který by se v mých představách jednou mohl stát platformou, z níž by se rozvinula jasná koncepce propagace české literární tvorby nejen u nás doma, ale i všude jinde? Ptám se znovu: Co nám uniká? Proč nechceme dělat dojem? Myslíme si snad, že jsme pořád slavní a velkolepí? Nebo jsme snad v jádru natolik rovní, natolik charakterní, že naše díla začneme nabízet až ve chvíli, kdy budeme přesvědčeni, že je co nabízet? Že by šlo o vzdor proti současnému povrchnímu okolí? Že by naším největším uměleckým dílem z poslední doby nakonec nebyl Kahudův román, nýbrž právě tato jinde nevídaná potřeba autenticity? Pak bychom sami před sebou měli smeknout.

No ano, můžeme doufat, že se jednou všechno otočí a že my, kdo teď trčíme na chvostu, budeme premianty: národ, který čekal, národ, který nedělal vůbec nic, národ, který kašlal na dojem, národ, který se nepodbízel, národ, který měl instituce, jež sloužily pouze k tomu, aby udržovaly své názvy.