Protektorát se nikdy nestal součástí příběhu o české kultuře

Když se řekne protektorát, tak člověk, vybavený především jeho současnou mediální a uměleckou reprezentací, neočekává příliš umělecké produkce nebo kulturní život. Jak moc se liší historický protektorát od toho mediálního? Literární produkce byla za protektorátu nemalá, vnitřně značně různorodá a v dobovém životě sehrávala významnou roli, což bylo dáno rovněž faktem, že německá politická moc uměleckou a zábavnou tvorbu tolerovala jako víceméně jedinou přijatelnou formu české národní seberealizace a sebeprezentace – alespoň v prvních letech okupace a války, tedy do roku 1942, a pokud nepřekračovala postupně se zostřující tematické a myšlenkové hranice. Obraz literárního protektorátu, tak jak jej utvářejí novináři, umělci a především badatelé a učitelé, ovšem od roku 1945 po dnešek prošel mnoha zásadními proměnami, jejichž společným rysem je, že se protektorát nikdy nestal součástí příběhu, který si o české kultuře tradičně vyprávíme, neboť byl a je vnímán jako anomálie, která „nás“ sice na několik let bolestně zasáhla, nikoli však natolik podstatně, aby se od ní nedalo abstrahovat. Jednotliví vykladači sice v protektorátu tu a tam zaloví a na základě svých hodnotových a ideových představ o dobru a zlu někoho nebo něco vyzdvihnou, nicméně zbytek produkce je jimi odsouzen k zapomnění. Proč na protektorátní kulturu zapomínáme? Začalo to již v prvních poválečných dnech, kdy byla proti tomu, co za protektorátu smělo vycházet, postavena tvorba obětí války a tvůrců odbojných, umlčovaných a pronásledovaných. Pokračovalo to po roce 1948, kdy se komunisté snažili protektorát prezentovat jako historický okamžik, který opravňuje jejich „boj za nový svět“, současně však nemohli připustit, že existují četné spojnice mezi okupační a poúnorovou realitou, a to nejen ve způsobu řízení a kontroly literárního života, ale i v rovině poetiky. Například jde o nedůvěru k intelektuálům z pražských kaváren, preference lidu a návrat k národním tradicím, což v rovině literární znamenalo například stejný odsudek samoúčelné, ze západu okopírované avantgardy a shodný důraz na realismus, jenž by měl zrodit novou společnost a nového člověka. A to i navzdory tomu, že se tentokrát neargumentovalo řádem vyrůstajícím z Krista, nýbrž rájem, jenž přislíbili Marx a Lenin. Nepřekvapí proto, že šedesátá a pozdější léta naopak objevila možnost čelit socialistickému realismu poukazem na někdejší vzdor avantgardních umělců proti realismu protektorátnímu. Sklon vyzdvihnout „umělecky progresivní díla“ a ponechat stranou širokou „brakovou“ produkci je ostatně vlastní i současnému hledání „nové moderny“. Řečeno jinak, poznání skutečného historického protektorátu je úkol, který bude teprve řešen, a to s vědomím, že i naše odpovědi na otázky, které nám pokládá, budou mít svůj dobový rozměr. Kdy se po válce objevil zájem o protektorátní, a přitom neavantgardní umělce? V šedesátých letech se začaly objevovat první pokusy rehabilitovat katolické tvůrce, kterým bylo po válce připočteno k tíži, že se po Mnichovu postavili proti prvorepublikové liberální demokracii, a po únoru 1948 byli pronásledováni jako hlavní ideoví odpůrci komunistů. Jestliže se přitom do pádu socialismu argumentovalo především kvalitou tvorby jednotlivce, v posledních desetiletích je zjevná také tendence osvětlit obecnější logiku někdejších ideových postojů katolických autorů jako celku. Snaha ospravedlnit také další osobnosti z těch, kteří bývají spojováni s protektorátem, pak zrodila tezi, že poválečné pronásledování daného tvůrce komunisty zpětně obhajuje jeho předchozí názory a působení. Souběžně se ale začalo také řešit, že protektorát není jen problém „jejich“, ale také – a možná především – „náš vlastní“. Odtud zájem o český antisemitismus, ale také využití protektorátu jako argumentu při obhajobě populární kultury, která během něho nejen hojně bujela, ale v rámci boje za „očistu národní kultury od braku“ začala být také systematicky potlačována.

Pavel Janoušek, foto: Vojtěch Vlk

Dalo by se v tomto kontextu o některé protektorátní tvorbě mluvit jako o eskapistické? Je nepopiratelné, že jednou z důležitých funkcí plněných protektorátní kulturou, byla zábava. Evidentní je to například v oblasti divadla, kde vedle tvorby s vysokými uměleckými ambicemi vznikala také celá řada aktivit, jejichž jediným cílem bylo umožnit adresátům zapomenout na tíži nelehké válečné každodennosti. Nepřekvapí proto například, že představení, která činohra Národního divadla na nátlak okupační moci a proti vůli divadelníků musela sehrát těsně před koncem války v Karlíně, byla zcela vyprodaná. Projevem stejného trendu, ovšem již od začátku okupace, byl rovněž značný vzrůst zájmu o divadlo ochotnické, ale také konjunktura operetních, revuálních a kabaretních scén. Je jen na nás, nakolik toto vše zhodnotíme nálepkou pokleslosti a nakolik si připustíme, že i zábava plní důležitou sociální roli. Komerční úspěšnost populární kultury a nedůvěra, kterou k ní zcela přirozeně mají intelektuálové a znalci umění, včetně mě osobně, přirozeně vede k tomu, že je vnímána jako záležitosti úniková. Je ovšem otázkou, jestli bychom neměli například ocenit schopnost divadla za daných okolností pracovat s těžko cenzurovatelnými pocity společně prožívané radosti, které přináší spoluúčast diváků a herců na nezávazné hře probíhající teď a tady. A tak je tomu i v jiných uměleckých druzích. Důkazem snad je, že nedávné hlasování veřejnosti v rámci letošního předávání cen Magnesia Litera za knihu století vybralo právě Jirotkova Saturnina, tedy prózu, jejíž vznik, vydání v roce heydrichiády a následný čtenářský úspěch jsou nepochybně literárním výrazem stejné sociální potřeby se navzdory všemu bavit. Lze protektorátní kulturu nějak politicky popsat? Celá česká literatura se pohybovala na „pomezí“ mezi povoleným a zakázaným, přičemž okruh toho, co se smí, se během oněch šesti let – nikoli z vůle českých účastníků kulturního provozu – výrazně zmenšoval. Je třeba si přitom uvědomovat, že tato zóna nebyla jednobarevná, ale představovala širokou škálu „šedostí“, od odstínů málem červenomodrobílých až po tóny téměř hnědé. Pole, v němž se jednotlivci se svými myšlenkami, skutky a díly pohybovali, bylo ovšem vymezeno nejen opozicí mezi Čechy a Němci, ale například i opozicí mezi pozitivním a negativním vztahem k první republice a jejímu liberalismu. Existovala proto jen velmi úzká hranice mezi přirozeně vzepjatým vlastenectvím a vyhroceným nacionalismem, jenž byl již přijímán jako nevhodné poklonkování tomu německému. Širší veřejnost byla sice schopná poměrně dobře rozlišovat krajní podoby toho, co je subverzivní, anebo naopak co je „protektorátotvorné“, případně co vzniklo pod mocenským nátlakem, co z obyčejného kariérismu, či dokonce z vlastní iniciativy a z přesvědčení. Nicméně mezi těmito mezními póly byl obrovský prostor pro odlišné postoje, individuální strategie a také jejich následné hodnocení. Je třeba si totiž uvědomit, že vnitřní diferenciace české společnosti nevznikla s 15. březnem 1939 a jen v důsledku německého nátlaku. Má své kořeny v hloubi třicátých let, kdy proti „bezbožnému“ liberalismu, pragmatismu či dokonce „levičácké“ adoraci individuální a umělecké „pseudosvobody“ začala vyvstávat katolická idea, že je nezbytné opustit nastolenou špatnou cestu a obrátit národ zpět k Božímu řádu. Příznačným rysem poválečných soudů o protektorátu tak je, že za základní problém není považováno ani tak chování českých spisovatelů mezi březnem 1939 a květnem 1945, kdy mohlo být ledacos vynucené, jako spíše během předcházející „svobodné“ druhé republiky, kdy se naplno začali angažovat ti, kteří krach první republiky chápali jako příležitost navrátit zemi tam, kam podle nich patří. Což jejich odpůrci vnímali jako důkaz toho, že i mezi námi se našli lidé schopní myslet a jednat podobně či stejně jako „oni“. Do jaké míry česká kultura tedy sloužila nacistickým okupantům? S jistou mírou zobecnění bych konstatoval, že jako celek česká kultura německé moci nesloužila, to ale neznamená, že by nebyli jednotlivci, zejména mezi těmi, co měli blíže k novinám a publicistice, kteří by ochotně nenaplňovali požadavky doby. Existuje ale také značný počet činů a textů, o jejichž „protektorátotvornosti“ se dodnes vedou spory a nad nimiž se střetávají ti, kteří mají potřebu někoho obviňovat anebo hájit. Důležitější ovšem patrně je pochopit a pojmenovat tehdejší slova a činy v jejich reálném dobovém významu a kontextu. I když se přiznávám, že při čtení pomnichovských a protektorátních textů na mě občas padá deprese, neboť mám pocit, že reprezentují onen typ myšlení, který dnes kolem nás začíná opět radostně vítězit. V těchto okamžicích ztrácím pochopení, protože si uvědomuji, že nejde jen o problémy staré sedmdesát let. Zanechal někde v literatuře protektorát trvalou stopu? Jak jsem již výše naznačil, protektorát stvořil způsoby řízení společnosti, a tedy i organizace literárního života, které po určitých modifikacích spontánně převzali budovatelé komunismu, jakož i poetiku, kterou tito posléze znovuobjevovali pod heslem budovatelské a výrobní literatury. Ocitujme si například báseň „Hymnus práce“ Miloslava Nováka, publikovanou v roce 1940, tedy za situace, kdy český průmysl naplno pracoval pro německou válečnou mašinerii. „Komíny továren vesele dýmají, / železné stroje o práci zpívají. / Ulice zčernala zástupy dělníků. / Tempo nás strhlo v divokou paniku. // Paže jsou zkovány z tvrdé ocele, / horký pot řine se proudem po čele, / továrny rachotí rozkoší roboty, / prchají dny, pondělky, soboty. // Minuty hoří v syčivém plameni, / zápalem práce všichni jsou zmámeni, / prsa se dmou a vesele do světa / letí zpěv práce, píseň života.“  Opravdu zajímavé výsledky ovšem protektorát přinesl v odborném bádání, které se obracelo k problematice tradice, folkloru, lidové kultury za baroka apod.