Protijed na intelektuální nostalgii
Rozsáhlé prozaické dílo Malcolma Bradburyho zůstává českému čtenáři povětšinou neznámé: kromě debutového románu Jíst lidi je neslušné (1959, česky Svoboda, 1992) máme v překladu dostupné již pouze jeho literárněvědné práce Atlas literatury (1996, česky Cesty, 2003) a Od puritanismu k postmodernismu. Dějiny americké literatury (1991, česky Mladá fronta, 1997). Aktuální vydání dost možná nejproslulejší autorovy prózy, Bořitele dějin z roku 1975, lze proto přivítat jako první krůček k vyrovnání dlouho nespláceného dluhu.
Bylo by však velikou chybou, kdyby nově přeložený titul zastihl jen vážnější oborové zájemce o britskou literaturu druhé poloviny dvacátého století. I po čtyřech desítkách let od svého vydání zůstává totiž textem nebývale zábavným a vlastně v mnohém až překvapivě aktuálním.
Manželé Howard a Barbara Kirkovi představují smetánku akademické společnosti. Howard, docent sociologie, oné nejprogresivnější a nejdůležitější z věd, sám sebe rád vnímá jako hybatele moderní společnosti, pedagoga-rebela, revolučně žijícího a myslícího „nového člověka“, který odvrhl sešněrované pořádky minulosti a svobodně se rozlétá realizovat v beztřídním světě neomezených možností a sexuální volnosti. Večírky, které se u Kirkových pořádají, jsou tou společenskou událostí — ale samozřejmě zcela uvolněnou, žádný dress code, prosím vás! —, na níž nesmí chybět nikdo, kdo to s vysokou školou a vůbec s úspěšným životem myslí vážně. A Barbara, inu, copak by Barbara vůbec mohla chtít něco jiného? Pohodlné pobývání v blízkosti nedávno vystavěné hypermoderní univerzity je jim k tomu všemu vhodným předpokladem: střety ideologií jsou na akademické půdě jako doma, a pokud víte, za kterou nitku zatáhnout, můžete si do sytosti užít pocitů revolucionáře. Nebo vlastně spíš bořitele. Nyní je přece třeba bořit, tak velí dějinný imperativ.
V porovnání s četnými, také u nás známými prózami druhého klasika britského univerzitního románu, Bradburyho blízkého přítele a kolegy Davida Lodge, nabízí Bořitel dějin mnohem ironičtější, kritičtější a krutější obraz dobového stavu vysokého školství a jeho protagonistů. Tam, kde Lodge konstruuje sice v ledasčem selhávající a chybující, stále však sympatické postavy akademiků, vytesává Bradbury svůdně nesnesitelný, fascinující monument sebevědomého a machiavelistického oportunisty Howarda, pro něhož celý svět a veškeré sociální vazby představují jen hrací pole společenskovědních experimentů. Bradburyho nekašírovaný pohled na „novou levici“ a dědictví revolucí konce šedesátých let je stejným dílem trefně zábavný jako obrazoborecký a zůstává i po všech těch desetiletích účinným protilékem na přeslazené nostalgie. Šlehavé vyobrazování komodifikace vzdělání, devalvace étosu a idejí „nových“ univerzit, jež v šedesátých letech vyrostly po celé Británii, pak mimo jiné vybízí i k nacházení lokálních paralel — také české prostředí si prošlo v posledních desetiletích svým regionálně-akademickým rozmachem a cedulka ESF na dveřích by měla být bezmála důvodem k povinnému zařazení Bořitele dějin na poličku katedrální knihovny.
Bradburyho fraška však přes veškeré své kritické vyhrocení zůstává nečekaně přitažlivým a čtivým textem. Lze jen těžko uvěřit, s jakou lehkostí zvládá Bradbury obestavět celé vyprávění okolo tak sošně odporného antihrdiny, jak vábivě a rozkošnicky se tetelí v jeho pletichách a jak nesmlouvavě stoicky zaznamenává destruktivní následky jeho působení. To vše v hutném, jednolitém, naoko chápavě přitakávajícím stylu, více než zručně do češtiny převedeném Petrou Martínkovou. Románové vyprávění o úpadku vzdělanosti, osobním prospěchářství a konci revolucí, z jejichž ideálů už zůstaly jen dobře monetizovatelné fráze a nálepky, by snadno mohlo sklouznout do flagelantsky sebetrýznivého vršení defétismů, v Bradburyho podání však nabývá podoby očistné lázně, v níž stojí za to se vykoupat. Bude to poučné a bude to zábava.
Malcolm Bradbury: Bořitel dějin, přeložila Petra Martínková, Leda, Praha 2016