10/11/2015 | recenze | Kryštof Špidla

Próza obsedantně kompulzivní

Románový debut básnířky Anny Bolavé (vlastním jménem Bohumily Adamové) představuje silně emotivní prózu. Principem jejího vyprávění je vnitřní monolog, či spíše proud vědomí hlavní hrdinky, postavy nabývající téměř mytických rozměrů — jakési novodobé víly či čarodějky, trpící zhoršující se nemocí, ale i zraněním, jehož téměř detektivní příčinu nepříliš úspěšně vytěsňuje ze své mysli.

Tato náruživá bylinkářka, jež se snaží o stálý výdělek pomocí sběru léčivých bylin, je vlastně štvankyní kompulze, nutkavosti. To, jakým způsobem se vrhá do sběru bylin, to, jakým způsobem opakuje navyklé rituály — i v situacích, jež se k tomu vyloženě nehodí —, z ní činí vysloveně patologickou figuru.

Autorka dovedně využívá principu nespolehlivé vypravěčky, aby celkem jednoduchý příběh, v němž ale nechybí ani detektivní zápletka, ani trocha mystiky, zastřela rouškou tajemství. Hlavní hrdinka totiž trpí bludy a výpadky paměti a jasné vědomí se u ní nečekaně, zejména v dějově exponovaných místech, střídá s neproniknutelnou mlhou.

bolava

Výrazným kompozičním prvkem prózy je její vnější rytmizace, daná nejen vegetačním obdobím jednotlivých rostlin, ale i pravidelným úterním dnem výkupu bylin — obojí tvoří (kromě názvů kapitol) také prostor a řád, ve kterých se vypravěčka pohybuje. Vše ostatní je narušuje — jsou to jen nepříjemné zásahy z vnějšího světa.

Celý román je možné označit za výrazně ženskou prózu. Trojicí hlavních postav jsou ženy, sestřenice. Všechny v sobě, každá po svém, nesou umanutost, ale i prokletí, jejichž původkyní je babička, prototyp pramáti rodu, čarodějky zasvětitelky. Jejich současné vztahy jsou komplikované, ale to nic nemění na tom, že alespoň existují. To mužské postavy v textu jsou převážně loutkami bez vůle a hrají pouze vedlejší role trpěných pomocníků či škůdců. Jediným reálným, byť z pohledu vypravěčky negativním mužským hrdinou je její tchán, jehož hlavním proviněním, za něž si zasluhuje nejvyšší míru hrdinčina pohrdání a nenávisti, byla snaha udržet svého syna, jejího manžela, pod svým vlivem.

Autorka nechává svou hrdinku projít úpadkem osobnosti, ale i emancipací k dokonalé samotě. Postupně ji zbavuje pout civilizace, maloměsta a mezilidských vztahů, zejména s muži — ti se postupně stávají zcela nepotřebnými. To mimo jiné ilustruje drobná zápletka s opravováním kola, jež nakonec vypravěčka zvládá sama.

Román Anny Bolavé drží zejména zásluhou důsledného uplatnění jednoty nezvyklých vyprávěcích postupů, jež jej činí čtenářsky přitažlivým. Avšak ani to nedokáže zakrýt jeho slabiny. K nim patří zejména jazyková nejednotnost, banalita především vedlejších dějových linií a určitá plochost či přílišná předvídatelnost vztahů mezi postavami. Ta je do značné míry určena obligátními kulisami maloměsta. Vedoucí školní jídelny krade obědy, tělocvikářka s píšťalkou a vypracovaným tělem trapně pobíhá po trávníku, doktor Diviš udržuje poměr s lékárnicí a babka Tomanová je zkrátka babka Tomanová.

Samotný příběh je plný temných vášní. Proud vědomí, jenž obsedantně krouží kolem stejných témat, jako by se snažil proniknout do hloubek, jež zůstávají mimo dosah denního světla. Pak ovšem v textu zaskřípe samotná řeč. Ve vášnivé litanii se objeví personifikace jak ze středoškolské slohové práce: „Trvá to dlouho, bouřka to rozjela na plné pecky a obloha to dost přehání.“ Pečlivě budovaná atmosféra je pryč.

Tento obsedantně kompulzivní román, jemuž nelze upřít vnitřní sílu, zůstává na půli cesty. Chybí mu dotaženost. Očištěn od dějového a jazykového balastu, mohl by být literární událostí.


Anna Bolavá: Do tmy, Odeon, Praha 2015