Prý jsme nalepili společnosti hojivou náplast

Letohrádek Hvězda hostil v uplynulém týdnu vyhlašování 51. ročníku cen Památníku národního písemnictví Nejkrásnější české knihy roku. Letos měli na starosti koncepci soutěže graficky, písmově a technicky nejambicióznějších knih konceptuální umělkyně Kateřina Šedá a grafik Adam Macháček, přizvali k hodnocení knih Nejkrásnější porotu, složenou z celebrit, náhodných kolemjdoucích či dětí, nechali ji udělit sto cen a z předávání odborného ocenění vlastně udělali inteligentní zábavu pro technicky nezasvěcené. Jedním z blízkých spolupracovníků organizátorů byl i spisovatel Aleš Palán…

Jste autorem literárních reportáží z letošních Nejkrásnějších knih. Jak texty vznikaly, dostal jste zadání, nebo se nechal inspirovat děním? U takto rozsáhlého formátu — jedná se o pětašedesát tiskových stran — jsem nemohl nechat psaní na pouhých dojmech z průběhu akce. Musel jsem předem vědět, jak jednotlivé texty uchopím, nač se budu ptát, čeho si všímat. Byl jsem přítomen zasedání všech tří komisí — technické, výtvarné i Nejkrásnější — a zvolil jsem tři odlišné styly, které měly podtrhnout specifika každé z nich. První reportáž je klasickým, chtělo by se říci vaculíkovským textem: nechybí ani zmínky o počasí. Dvoudenní hodnocení technickou komisí, tedy praktiky z tiskáren, se mi zdálo být v tom nejlepším slova smyslu konvenčním pokusem o objektivitu. Výtvarná komise byla početnější, někteří porotci se jistě právem cítí být zároveň umělci a to se na charakteru zasedání nemohlo neprojevit — zvolil jsem literární koláž hlasů, nerozlišoval jednotlivé mluvčí, skoro na nic jsem se neptal, jen poslouchal, nahrával a pak vybíral. A Nejkrásnější komise? To byl slepenec roztodivných mikropříběhů. V reálu, a doufám, že i v mém textu, držely pevně pohromadě. Kdo přišel s nápadem dělat z poměrně rutinní činnosti, jako je zasedání porot, reportáž? Motorem celého dění byla Kateřina Šedá. S Adamem Macháčkem se pokusila výběr nejkrásnějších knih postihnout z více úhlů: já psal texty, Ondřej Basjuk zachycoval dění svými kresbami a Martin Hlavica fotografiemi. A děti z Bedřichovického zpravodajství natáčely na video rozhovory. Společnými silami jsme porotce takto umělecky obklíčili. Spolupracoval jste s mládežnickým týmem Bedřichovického zpravodajství? Bedřichovické zpravodajství jsem bral jako integrální součást dění, pokud jsem do reportáží potřeboval zaznamenat jejich natáčení, udělal jsem to. Byl jsem například u rozhovoru třináctiletého Jakuba Veleckého s Petrem Krejzkem, po kterém jsme letošnímu předsedovi výtvarné komise začali všichni soukromě říkat Tarzan. Nemohl jsem si nevšimnout, jak netrpělivě s dětmi hovořil Michal Horáček a naopak jak laskavě a s pochopením jim odpovídal Václav Bělohradský. A to i na otázky typu, jestli má raději knížky s obrázky, nebo bez nich.

Aleš Palán, foto: Michal Hladík

Aleš Palán, foto: Michal Hladík

Oproti minulým ročníkům se celá soutěž brala podstatně méně vážně. Je to cesta, jak zpřístupnit de facto oborovou záležitost širší veřejnosti? Základní sdělení, s nímž Kateřina Šedá a Adam Macháček do akce šli, bych shrnul takto: krása je pro každého, všichni máme právo pokládat něco za krásné, je to subjektivní kategorie. Proto vznikla Nejkrásnější komise, proto v ní byl zpěvák, sportovec, filozof, montér, vrátný, bezdomovec… Stávající oborové ceny jsme nenarušovali, jen jsme z těch oborů zkrátka vykročili. Joseph Beuys říkal, že umělcem může být každý. My zase říkáme, že každý může být porotcem a (skoro) každý se může stát oceněným. V průběhu letošní soutěže se rozdala rovná stovka cen. Zdálo se mi, že na slavnostním ceremoniálu v letohrádku Hvězda byli spokojeni všichni přítomní. Aby ne: cenu dostal opravdu téměř každý. Mezi nimi i takoví nakladatelé či výtvarníci, kteří nikdy předtím žádnou oficiální cenu nezískali a možná nezískají ani nikdy potom. Třetí cenu v kategorii učebnic získal „třeskutě vtipný“ návod na sestavení atomové bomby, za jehož „švýcarskou“ podobou stáli sami organizátoři soutěže. Chtěli jste popíchnout porotu? Krása spočívá v souladu obsahu a formy, knihy není možné hodnotit jen po výtvarné stránce bez znalosti textu. Tak bych formuloval ideu, s níž náš tým do akce šel. Jako lakmusový papírek jsme tedy vyrobili krásnou knihu s otřesným obsahem. Jak si s tím oficiální porotci poradí? Vyřadí ji pro nadměrnou stupiditu? Nebo prostě dostojí pravidlům soutěže a budou ji posuzovat nezávisle na obsahu? To se stalo a výtvarná komise přiřkla naší Pumě třetí místo v kategorii učebnice! Byla to z naší strany chůze po úzké lávce. Kdyby komise Pumu ani nevyřadila ani neocenila, žádný výbuch by nezazněl, celé by to spadlo pod stůl. Také jsme měli drobnou obavu, aby se naše knižní torpédo porotců nedotklo osobně. My ale nechtěli torpédovat je, to v žádném případě, mířili jsme na systém. A to se nám, věřím, podařilo. Když jsem mluvil po vyhlášení výsledků s některými porotci, smáli se, zaskočeně, ale přece jen. I je přece štve, když před nimi leží dvě stě knih a za dva dny, které na hodnocení mají, je stihnou maximálně tak prolistovat. Proč vlastně atomovka? Chtěli jsme spojit co možná nejpraštěnější text s co možná nejlepší grafikou. To druhé bylo jasné: vizuální podobu knihy vytvoří Adam Macháček, samozřejmě inkognito jako my všichni. Nebyl bohužel čas nějakou pitomost napsat. Na výrobu Jaderné pumy od prvního nápadu po doručení knihy v den uzávěrky soutěže byl jen týden, takže jsem se mohl vyřádit pouze jako literární zloděj. Zpočátku jsem chtěl přihlásit do soutěže nějaké Ho Či Minovy projevy — ale to jsme zavrhli s tím, že by to někdo mohl chápat jako politickou proklamaci, navíc by se to, nedej Bože, mohlo někomu líbit. Myslím, že Adam pak navrhl vydat knižně samotné propozice k soutěži NČKR — ty jsou taky výživné. Nakonec jsem ale na internetu našel anonymní text Jaderná puma a její výroba v domácích podmínkách. Něco tak blbého, a zároveň dobře a vtipně napsaného mě opravdu nadchlo. A mé spolupracovníky taky. Adam text vysázel, Ondřej Basjuk udělal kvaše, kamarádka Karolína Borovcová předstírala, že je nakladatelka, a pár minut před uzávěrkou jeden výtisk knihy donesla do Památníku národního písemnictví. Třeba se nám teď ozve i původní autor textu, který vlastně jako jediný zůstává pořád v anonymitě. Co je pro vás nejkrásnější kniha? Kdybyste se mě zeptal před čtyřmi měsíci, možná bych věděl. Ale teď, po těch dnech a nocích práce, po hovorech s porotci i oceněnými, jsem, zdá se mi, trochu ztratil vlastní pohled. Při práci na katalogu 51+, Pumě a na ceremoniálu jsem si pořád myslel, že děláme akci o knihách. Ale možná jsme vytvořili i něco dalšího. Zaslechl jsem, že jsme prý nalepili hojivou náplast na rozdělenou společnost, jiný člověk řekl, že nešlo ani tak o výběr knih, ale o terapeutickou aktivitu. To by byla teprve krása!