26/07/2015 | portrét | H7O, Větrné mlýny

Psaní jako terapie

Včera se návštěvníkům Měsíce autorského čtení představily spisovatelky Natalija Vorožbytová z Ukrajiny a Ivana Gibová ze Slovenska. Slovenská autorka četla povídky ze sbírky Usadenina.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika?

Při psaní na publikum nemyslím, píšu z určité nevyhnutelnosti, která ze mě vyvěrá. Proto se snažím, abych byla s textem spokojená především já sama. O to víc mě samozřejmě těší pozitivní reakce publika během čtení. Absolvovala jsem jich už poměrně dost a pokaždé je mi líto, že když čtu, tak nemám čas sledovat lidi. Zajímalo by mě, kdy se usmívají, jak se tváří. Největší radost mi dělá, když slyším smích, dává mi to pocit, že je to baví a nesnažím se zbytečně. Hodněkrát se mi stalo, že jsem měla chuť zasmát se během čtení taky, ale ne protože by mi několikrát přečtené připadalo vtipné, ale kvůli pocitu, že to tak vnímají posluchači a vytvářejí tím příjemnou a uvolněnou atmosféru. Vlastně, párkrát jsem se i rozesmála.

Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích?

Myslím, že lidé si nějak zvykli na autorská čtení a začali je akceptovat jako určitý druh kulturního vyžití, podobně jako vernisáže nebo koncerty. Původním záměrem možná bylo vzbudit klesající zájem o literaturu a přiblížit ji publiku přístupnější formou — moje zkušenost je taková, že člověk spíš přijde na čtení, než aby hodiny hledal v knihkupectví něco, co by si chtěl přečíst, protože na to nemá čas. Jestli ho text na čtení zaujme, knihu si koupí.

Ivana Gibová, foto: archiv MAČ

Ivana Gibová, foto: archiv MAČ

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit?

Nevím, jestli bych to nazvala přímo krizí. Na jedné straně je žalostné ohodnocení práce spisovatele, z finančního hlediska například, v tomto smyslu je možné mluvit o krizi. Stejně tak společenské postavení autora je v porovnání s minulostí dost neblahé. Na druhé straně je ale asi i logické, že to tak v době elektronických médií je — trend je jednoduše jiný. Osobně to však nepovažuji za nic tragického, psaní a v souvislosti s tím i čtení a čtenářství bylo podle mě vždy jistým způsobem elitní záležitostí a myslím, že je to tak v pořádku.

Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury?

Možné to asi je, ale já si na takovou definici netroufám. Pro mě byla role literatury vždy v pozitivním i negativním slova smyslu rozrušovat, vyvolávat emoce, znepokojovat. Ale vlastně si nejsem jistá, jestli je v této souvislosti možné mluvit o nějakých úkolech.

Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně?

Pro mě je literatura životní nevyhnutelností, jako pro čtenářku i spisovatelku. Nedokážu si představit nepsat, je to pro mě primární způsob vyjadřování a myslím, že i jediný, kterým dokážu lidem zprostředkovat to, co chci, respektive potřebuji. Do jisté míry to je pro mě něco jako terapie.

Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu?

Ukrajinu jsem doposud navštívila jen asi dvakrát, takže se dá říct, že ji v podstatě neznám vůbec. To samé bohužel platí o ukrajinské literatuře, které jsem se — až na pár náhodných výjimek — vůbec nevěnovala. Festival proto vnímám jako příležitost poznat pár ukrajinských kolegů a jejich tvorbu. Také mám v plánu prodloužit si o pár dní pobyt ve Lvově a poznat město, jelikož mě to lákalo už dávno, a jsem ráda, že se mi naskytla příležitost to konečně realizovat.