04/11/2020 | ukázka | Zbyněk Vybíral

Psychoanalýza a literatura

Literární vztahy mezi matkami, otci a dětmi, knižní druhy pláče či psychologický rozbor paměti a vzpomínání… Psycholog Zbyněk Vybíral v nové knize ohledává lidské nitro za pomoci literární klasiky.

Přinejmenším v jistých kruzích je dnes jméno Oidipus více známo ve spojení oidipský komplex než ve spojení se Sofoklovou tragédií o synu thébského vladaře Laia a Iokasty. Sofoklův Oidipus je detailním psychologickým portrétem vzteklého a štvaného muže, který čelí hrozivé nejistotě, jíž se snaží zabránit vydáním na smrt těch, kdo mu „otvírají oči“. Je to portrét nezadržitelného rozpadu vztahů, úcty, sebeúcty, přátelství, pokory před slovy věštcovými… Freudův „Oidipus“, malý hoch soupeřící — domněle — s otcem o přízeň své matky, už nemá téměř nic společného se zoufajícím si štvancem, králem, jemuž jde mimo jiné i o prospěch vlasti a lidu. Když Henry Miller napsal v eseji o Hamletovi, že „původního Hamleta […] požral univerzální Hamlet“, mohli bychom v duchu Millerových slov říci, že původního Oidipa požral Oidipus psychoanalytický.

Psychoanalytický vztah k literatuře

Ten dojem jsem měl mnohokrát: kdykoliv se psychoanalýza tvářila, že nabízí výklad literárního díla nebo jiného kulturního artefaktu, nebyla použita k tomu, abychom lépe porozuměli literatuře, filmu či obrazu. To literatura, ale i film, obraz nebo třeba tvorba Leonarda da Vinciho byly použity k tomu, aby jejich interpret mohl na příkladech předvést psychoanalytické výklady. Už Otokar Fischer, literární vědec a sám také básník, v roce 1917 varoval psychology, aby nesplynuli ve svém přístupu k literatuře s přístupem psychiatrickým, protože, jak napsal, pro psychiatrii „písemnictví nemá větší ceny než jakožto doklad dotvrzující určité poučky o všeobecné psychologii a o chorobných zjevech duševních“. O díla samotná psychiatrům a psychoanalytikům nešlo. Šlo jim nejčastěji o reklamu jejich vlastních teoretických konstruktů.

Ukážu to na příkladu: Čelný britský psychoanalytik minulého století Donald Winnicott se nenořil do analýzy Hamleta, když interpretoval jeho známý monolog („Být, či nebýt…“).

Psychoanalytikovy interpretace vypadaly následovně: „Zde Hamlet přechází do sadomasochistické alternativy…“ Nebo: „Je možné použít změnu Hamletova postoje k Ofélii a jeho krutost k ní jako obraz jeho nemilosrdného odmítnutí jeho vlastního ženského principu, nyní odštěpeného a předaného jí, přičemž jeho nevítaný mužský prvek hrozí, že ovládne celou jeho osobnost.“ Toto mám na mysli, když tvrdím, že literatura byla používána, někdy použita a hned odložena, aby účelově odkazovala na psychoanalytické principy, a tím je snad domněle prokazovala. Hamlet měl v sobě ženský princip, ten odštěpil a předal Ofélii… Opravdu je nám něčím užitečný takový výklad, abychom lépe porozuměli Shakespearově předloze?

Britský psychoanalytik Ernest Jones vyložil Hamletovu neschopnost zabít vraha svého otce tak, že odkázal na oidipský komplex. Hamlet nebyl schopen ztrestat otcovraha, protože vražda otce mu připomněla jeho vlastní oidipské přání, totiž zabít otce a oženit se s matkou, které měl potlačené v nevědomí.

Ogdenovi, kteří přišli s „přístupem psychoanalytického čtenáře literatury“, kritizují konvenční freudiánské interpretace literatury s tím, že psychoanalýza v nich byla redukována na sadu konceptů, které byly nepružně aplikovány. Přitom se tvářila, že dekóduje nebo vysvětluje motivace postav. Psychoanalytik vycházel z toho, že spisovatel vytvářel své postavy a zápletky z „materiálu“ vlastního nevědomí. Psychoanalytik aplikoval na fiktivní postavy psychodiagnostický slovník nebo užil text k tomu, aby domněle vstoupil do vnitřního světa autora.

Všimněme si, jak psychoanalytička Parkin-Gounelas píše o literatuře: „Mnoho Beckettových postav je orálně fixováno natolik, že…“ Nebo na jiném místě: „V Beckettových textech je to, co bychom mohli označit jako masivní genitální úzkost.“

Psychoanalytik vždy ví

V úvodu druhé kapitoly své knihy The Analysts Ear and the Critics Eye Ogdenovi píší, že psychoanalytik nebo literární kritik postupující psychoanalyticky mohou literatuře prospět zvláštním druhem vědomé pozornosti, věnované vztahu mezi spisovatelovým hlasem, účinky jeho jazyka a jeho komplexními emočními stavy. Má-li být psychoanalýza prospěšná při rozboru literárních děl, pak navrhují, aby se psychoanalytický vykladač literárních děl vyhýbal psychologickým termínům.

Co si psychoanalytici z literatury brali? Brali si vůbec něco?

V knize Hraní a realita vzpomíná zmíněný Winnicott na to, jaký vliv na něj měl citát z Thákura: „Na mořském břehu nekonečných světů si děti hrají.“ Komentuje jej následovně:

„Citát z Thákura mi vždy vrtal hlavou. Během dospívání jsem neměl tušení, co by mohl znamenat, ale našel si ve mně své místo a jeho otisk nevybledl. Když jsem se stal freudiánem, věděl jsem, co to znamená. Moře a pobřeží reprezentují nekonečný styk mezi mužem a ženou a z tohoto spojení se na krátký okamžik zrodilo dítě, než se samo stane dospělým či rodičem. Poté jsem jako student nevědomého symbolismu věděl (člověk vždy ví), že moře je matka a dítě se rodí na pobřeží. Nemluvně vychází z moře a je vyvrženo na pevninu, jako Jonáš z velryby. Nyní bylo pobřeží matčiným tělem, pak se narodí dítě, matka a teď už i životaschopné dítě se začínají poznávat. Poté jsem to začal nahlížet jako sofistikovaný koncept vztahu mezi rodičem a kojencem…“

Nepřipadá nám zmíněný sled Winnicottových interpretací až těžko uvěřitelný? V úryvku z Thákura četl pokaždé to, co mu předepisovala nebo napovídala jeho psychologická škola.

Měl v podstatě interpretaci připravenou, takže věděl. Jsem za Winnicottovu rekonstrukci jeho domnělého vědění vděčný. Vlastně jsem vděčný hlavně za onu vsuvku umístěnou v závorce — „člověk vždy ví“ —, protože je podle mého úsudku pro psychoanalytický vztah k literatuře symptomatická. Ukazuje na předpojatý konceptuální vztah psychoanalytiků a dalších interpretů k uměleckým obrazům a textům. Vztah systematický, rigorózní, metodický. Psychoanalytici z odkazů na literaturu sestavovali modely a konstrukty, odčerpávali z ní metafory a metonymie, aby je už nikdy nemohli vrátit, protože je zkreslili a dezinterpretovali výkladem.

Kniha Literární psychologie vychází v nakladatelství Nová beseda.