Psychologické knihy, které nestíháme přečíst

Poslouchají, v těch jejich knihách musí být tolik moudrosti!

Jaké knihy myslíte?

Však vědí: všechny ty jejich Hledej vnitřní dítě, Integruj stín, Miluj svůj život, Děti jsou tyrani poroučející rodičům. Tyto myslím. Jsou jich… ehm… stovky.

Chtěl jste říct tisíce?

Tak to vidí, pro pána Jána! I podle nich jsou jich už tisíce a já propadám panice, že se z nich nikdy nestihnu poučit. Nevím, kterou začít. Tuhle jsem se celý zpotil, když jsem si uvědomil, kolik mi toho uteklo. A že už je nedohoním. Tolik by mi pomohly!

Proč myslíte?

No, když je napsali psychologové, psychiatři, psychoterapeuti, jungiáni, freudiáni…

A proto je v nich moudrost?

Ne snad?

Těžko říct. To, že knížku napsal psycholog, ještě není zárukou moudrosti.

Ale no tak. Vědí dobře, jak to myslím, jen to na mě hrají. Z té jejich psychologické literatury je určitě většina užitečná. Někteří lidé si ty knihy i kupují. Když jsou to průvodci rodičovstvím, depresemi, osobním růstem. A štěstím. A láskou. A já nevím čím ještě!

Poslyšte, vy jste ale naivní.

V čem?

Tím, že předpokládáte, že většina těch knih je užitečná nebo moudrá.

A podle vás není? 

Zdaleka ne většina. Většina z nich ne. Většinou psychologové a terapeuti a ti, jak jste zmínil, jungiáni a freudiáni, jen recyklují odpad — myšlenky, které už někdo použil před nimi — a co hůř, myšlenky, které dávno patří do sběru.

Jaký sběr myslí?

Myslím to tak, že se toho v psychologii hodně přežilo a že právě v těch… ehm… zdánlivě moudrých příručkách se převařuje něco, co bylo tisíckrát převařené. Ztratilo to chuť. Dokonce bych lidi i varoval, že něco takového není zdravé pozřít. Jsou to slovní masti s dávno prošlou exspirací.

Dejte mi příklad.

No, budou vám podsouvat, že depresi máte proto, že si váš dědeček nevyřešil své trauma. Nebo že máte stín a máte ho tak nějak… zatáhnout do těla. Nebo že hlas vnitřního dítěte ve vás je správnější než hlas, kterým mluví rozum, že je svobodnější a máte jít za ním.

To jsem slyšel. To jsem právě chtěl. Ale už je nedohoním. Nevím, kde začít. Vážně jsem z toho ve stresu! Proč toho napsali už tolik?

Nevím. Mezi psychopsavci se vyskytují i podvodníci, tak jako všude. Ti, co píší pro výdělek. Cynici. Pár lidí přečetlo takovou knížku, vydalo se za hlasem vnitřního dítěte a dodnes nenacházejí to, co hledají. Třeba jedna paní přišla domů a prohlásila, že vnitřní dítě má svá práva a že rozhodně nemíní smejčit podlahy a stát u plotny.

Předpokládám, že to doma nedopadlo dobře.

Nedopadlo. 

A oni chtěj tvrdit, že za to mohou psychologické knížky? To snad ne!

Může být. Může být, že přečtení psychologické knížky není to nejlepší, co má člověk udělat.

A co by oni radili, ha?

Poslyšte, vy mi ale připomínáte jednu naivní maminku, která se neodbytně ptala, jakým nejlepším psychologickým testem by změřila osobnost svého dítěte. V jedné knížce že jich našla hned několik, ale neví, který bych doporučil.

A oni jí řekli co?

Že žádný test nepotřebuje. Že ty testy nejsou výsledek moudrosti psychologů, některé že jsou hloupé. Třeštila na mě chvíli oči, jak to má tedy o tom svém dítěti zjistit. Tak jsem na ni vytřeštil zrak zase já, přiznávám. 

A když dotřeštil?

Řekl jsem jí, že své dítě nepochybně zná, a pokud ho zná málo, ať ho pozoruje při hře, ať si s ním hraje, tráví čas, chodí na túry.

K čemu pak ale jsou ty jejich tisíce knih s desítkami testů, návodů, rad, rozcestí a ukazatelů, když paní řeknete, ať je nečte.

Často si kladu stejnou otázku jako vy.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.