Putnova publikace je tudíž ostrou polemikou s mocensko-mesiášskou rétorikou jak Ruska carského, tak sovětského a nakonec i toho současného. Jde o historický průřez, v němž se názorně ukazuje, jak tři základní pilíře „ruskosti“ — samoděržaví, pravoslaví a národnost — v těch či oněch variacích definovaly kulturní identitu tohoto civilizačního okruhu. Autor využívá veškerou svou erudici, aby legitimitu podobných ideologémat vyvrátil, respektive poukázal na jejich morální i faktickou neudržitelnost v dnešním světě.

putna

Zde však vidím i jistý kámen úrazu Putnova kulturologického uvažování. Jedna věc je totiž posuzovat z hlediska stěžejních evropských hodnot současnou politiku putinovského Ruska, a něco zcela jiného je nahlížet z této perspektivy i události tak vzdálené, jako je rozvoj kultury středověké či raně novověké Rusi. Navíc se mi zdá dost nešťastné ztotožňovat výsostně negativní či pozitivní lidské vlastnosti s konkrétním geopolitickým prostorem a stavět tak třeba do příkrého rozporu mentalitu obyvatelstva tzv. Malé a Velké Rusi, přičemž tomu prvnímu jsou připisovány téměř výhradně znaky kladné („proevropské“) a tomu druhému záporné. Tento schematismus se pak zákonitě promítá nejenom do posuzování jednotlivých uměleckých artefaktů, směrů či kulturněhistorických období („dominantní zájmy romantismu — citový život individua, lidová kultura, umění a osobnost umělce, vzpoura proti tyranství — nemají pranic společného s domácí tradicí moskevské kultury, která hrdě pohrdala jedincem, lidem i uměním, kdežto tyrany ctila a milovala“), ale místy i do tak zdánlivě hodnotově neutrální oblasti, jakou je městská architektura. To když se proti „zpupným a okolí nerespektujícím“ moskevským budovám stalinské éry vyzdvihuje „překvapivý půvab“ urbanistické revitalizace poválečného Minsku, nebo když se mluví o „moderním ukrajinském urbánním mýtu“, který je „jednoznačně pozitivní — vždyť je to mýtus o příslušnosti Ukrajiny ke střední Evropě“. Český čtenář má ovšem k dispozici i zasvěcenější a emocionálně méně vypjatý pohled na věc ve studii Kultura 2 rusko-amerického teoretika a historika sovětské architektury Vladimira Paperného.

Za přínos Putnovy publikace naopak považuji důkladnou charakterizaci neoficiálních myšlenkových proudů v rámci totalitního sovětského bloku, které lze rozdělit jak na ruský exil, sovětský disent a takzvanou šedou zónu, tak na „restaurační“, „romantizující“ a „reformistické“ tendence uvnitř pravoslavné tradice. Tyto proudy se vzájemně prolínaly a obohacovaly dobový diskurs o nové pohledy. Výběrovým přehledům tohoto typu nelze vyčítat, že se v nich mnohé důležité osobnosti nezmiňují (v tomto případě je to navíc zřejmě dáno nemožností jejich jednoznačného ideového zařazení). Podstatnější slabinou ovšem je, že se díla autorů, kteří se do výčtu vešli, interpretují téměř výhradně na pozadí jejich etnické, politické či náboženské příslušnosti, takže se výklad nezřídka smrskne na několik tezovitých postřehů. Přesto je Putnova kniha nesporným obohacením domácího knižního trhu o velice informativní výtah z dějin národa, jehož kulturní přínos pro lidstvo je nesporný, stejně tak jako jeho neustálé snahy o dominanci nad ostatními kulturami.


Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, Vyšehrad, Praha 2015