Při pohledu na sbírku povídek Z první ruky je to jistě škoda. Autor do ní zařadil texty publikované v období let 1988 až 2017, tedy prakticky od samého počátku jeho literární kariéry až do současnosti. Celkem deset povídek se liší tématy i hlavními hrdiny, všechny však spojuje rys, jímž by měla vládnout každá dobrá povídka: silné, ač leckdy hluboko pod povrchem skryté ústřední konflikty, díky nimž by každá povídka mohla vydat na samostatný román.

Eugenidesovi hrdinové jsou povětšinou nevýznamní, nijak zvlášť důležití lidé, jež spojuje touha po naplnění amerického snu o úspěchu a uznání ve společnosti. V jejich případech se však vznosné téma redukuje na touhu po důstojné práci, z níž by měli důstojnou mzdu, aby mohli dostát finančním závazkům. V povídce „Timeshare“ tak vypravěčův otec nadšeně mluví o svém nejnovějším developerském počinu, přičemž čtenář společně s vypravěčem už ví, že mu projekt nepřinese žádný peněžní prospěch, jen spoustu zbytečné práce. Utržené peníze bude moct otec opět investovat — s obdobným výsledkem. V povídce „Stará hudba“ hlavní hrdina zase odráží telefonáty finanční společnosti, jíž dluží splátky za klavichord, který si před lety pořídil jako potvrzení vlastní výjimečnosti. Ve srovnání s klavírem na něj totiž umí hrát jen zlomek lidí, avšak stejně malý je i počet zájemců o lekce.

Jindy si Eugenides bere na paškál rodinný život a jeho hodnoty a otázky lidského soužití obecně. V povídce „Stěžovatelky“ jsme svědky přátelství dvou starých dam, do jejichž desítky let trvajícího vztahu nikdy pořádně nevstoupí děti — zřejmě proto, že o rodiče nejeví prazvláštní zájem. Proč? Byly špatně vychovány? Chovaly se k nim obě matky špatně? Eugenides nenabízí jednoduché odpovědi, což je dobře. Někdy to prostě nevyjde. Stejně špatně dopadá i vypravěč v povídce „Hledání viníka“, jemuž se vinou nevěry (a nemírného pití) rozpadlo manželství, s čímž se však nechce smířit. Jen lehce vypjatá scéna končí na policejní stanici, kde mu policajt uštědří přátelskou lekci z úlohy mužů v moderním světě. V „Rozmarných zahradách“ jsme pro změnu svědky takřka banálního teoretického milostného čtyřúhelníku, z nějž všichni účastníci vycházejí uboze.

Výjimku z výše uvedených tvoří silně aktuální povídka poslední, nejnovější a zároveň titulní. „Z první ruky“ vypráví příběh britského vysokoškolského učitele ve středním věku, jenž se jednou vydá na přednáškové turné po Spojených státech. Na jedné z akcí se seznámí s pohlednou studentkou, která se mu okatě nabízí. Večer po přednášce v hotelovém pokoji málem k něčemu dojde, celý akt se ovšem utopí ve strachu a trapnosti. Ráno si vymění textové zprávy, učitel pak zapomene, vymaže zprávy z telefonu — a po deseti měsících zjistí, že jej dívka obvinila na policii ze znásilnění. Než se celá věc vyšetří, učitel přijde o rodinu a je vystaven prakticky likvidační hrozbě odsouzení za mravnostní přečin.

Vzhledem k datu publikace jde o zřejmou Eugenidesovu reakci na vzedmuté emoce kolem fenoménu #MeToo, přičemž vinu z muže nesnímá — jen ji díky motivaci svůdkyně distribuuje rovnoměrně mezi oba účastníky.

Shrnuto a podtrženo: Eugenidesovy povídky nejsou tak silným zážitkem jako četba jeho románů (především pak jeho nejlepšího díla Hermafrodit), sáhnout po nich se však přesto více než vyplatí. Amerika zde není zemí vítězů, ale spíše těch, kteří o nějaké vítězství celý život neúspěšně usilují.


Jeffrey Eugenides: Z první ruky, přeložila Martina Neradová, Host, Brno 2018