26/02/2021 | komentář |

Rekviem za Arco

Básník a redaktor Martin Stöhr nad nenápadnými pandemickými ztrátami. Kultura je totiž ohrožena i jinak než domácím vězením. Potichu mizí místa snění.

„Položili jsme to hned loni na jaře, penzion už není, majitel tam udělal ubytovnu pro Vietnamce…,“ říká mi hlas v telefonu a já cítím, jak od nohou nahoru zarůstám. Ještě trochu zbytečných vět, popřejeme si hodně zdraví a je to. Takže žádné sám sobě potvrzení o služební cestě. Takže žádné takové tuskulum v měsíci vran, uprostřed podivně prázdné metropole. Takže nikam a nic.

Bližní, ten se dá najisto milovat něžnou láskou. Taky nějaká líbezná krajina, tomu rozumí každý. Ale jde nezřízeně milovat pár obyčejných městských ulic se starými činžáky? A pak takovou, v podstatě… noclehárnu?

A proč by to nešlo? Vždyť i naše pohyblivé domovy a lásky jsou často nezbadatelné a existují až kdesi „nad světlem“, právě proto, aby je „našli jen ti, kteří milují ticho a vládnou křídly“, řečeno slovy básníka.

Ovšem to, co jsem kdysi nalezl a navštěvoval, už tam prostě není a nikdy nebude. Už tam nikdy nepůjdu spát. Nebudu kráčet nočními ulicemi, lehký jak školáček, protože šťastný, že všechno už dnes leží za mnou. Nezamířím tam z kavárny Raf, neprojdu kolem stromů a zdí tajemné Řásnovky, nespatřím na nebi černého psa, jak v zubech přenáší kulatý Měsíc.

Přes deset let, když bylo potřeba, přespával jsem v hlavním městě v jednom malém penzionu. Z lokality se časem stala takzvaná „umělecká čtvrť“ s vyhlášenými podniky. Tehdy hotýlek se šesti pokoji a recepcí v přízemním kumbále obdržel hrdé přízvisko „kulturní penzion“. Všude se válely obskurní knihy, visely artové plakáty a příšerné lampičky z řezaných PET láhví. Měli to tam velice, velice krásné!

Je skoro půlnoc, vietnamská večerka svítí, dám si tam banán a džus, nějaké cigára a sušené srdce, na plátky krájené, balené v sáčku. Klíče jsou ve schránce, pokoj je absurdně malý, zaplaví mne ty nejněžnější pocity. Jako bych natrefil útočiště na pouti přes souhvězdí. Zapálím si ještě jednu na parapetu s výhledem do čtvercového dvora. V některých oknech nezhasli, přemýšlím, kde tady bydlí piková dáma a kde tady žije srdcový kluk. Pes pustí lunu. Spadne mu, zaduní, celý ten dvůr je plechovou střechou. To město věčných přístavků, otevřených účtů a nescelených ran. Tady se nikdy úplně nespí, takže už před třetí sraz v slzách na chodníku. Ze snu tě vyhodí, jak ožralce ode dveří. Dřepíš v něm nad prázdným rámem a brečíš jak okresní krokodýl. Ty moc dobře víš, co do něj patří!

Svažující se ústí do ulice Donská, kde ještě nedávno býval penzion Arco, na dobové fotografii.

Nakonec jsem se seznámil i se dvěma zdejšími správci a aranžéry. Jirka Sirka, hubený džínový frajírek nasáklý ulicemi, muž typických gest a přízvuku tak houpavého, že jsem ho sotva stíhal. A Günther Krumpak, postarší vzdělanec původem od Dunaje, taktéž muž řekněme jemný, ale rysů ostře řezaných a s očima smutnýma tím dvojím exilem. Někdy, když vydrhl koupelny, vypral a vyměnil ručníky, našel si čas a provázel zahraniční turisty po štacích zdejšího baroka. Povídali jsme si o tom. Když už si s jazykem neporadil, sekal to latinsky: et cetera, et cetera, et cetera.

A dál už není nic. Jenom tma a světová pandééémie. Krá, krá, krá!

Není, nebude, není. Konec hlášení, konec ornamentu.

Víte co, Vietnamci, bratři! Nejlíp se spávalo na dvojce a čtyřce. Nejvíc mne dojímala ta tužková kresba s lesem a srnkama. Bývala v rohu před velkým apartmánem, vždycky když jsem odemykal, dlouho jsem u ní postál. Podepsán mladičký Günther, žák jedné hauptschule na šedém předměstí.

Ve skříni za dveřmi, tam, kde se ukládá káva a čaj, možná jsem nechal nějaký zbytek. Nějaký po plátcích sušený, srdeční sval. Hoďte to do hrnce, chlapci černovlasí, ať to tam nezplesniví. Připravte Pho Bho. Kotel ho navařte! Aspoň si lízneme něčeho teplého, zvlášť v těchto studených, churavých nocích.

Popravdě, je toho víc… Povařte všecko. Já se tam nikdy nevrátím!

Ani těm, kdo milují ticho, ani těm, kdo zoufale věří v blankyt a vládnou křídly, není dáno zvědět, co je pro koho poprvé, a není dáno poznat, co už je naposledy. Tohle je rekviem za všechna přechodná bydliště, za všechny dočasné domovy.

Za okny sněží. Bůh ví, že před vchodem to má pokaždé krásný. Ale vzadu nám může políbit peří a šos.