30/04/2021 | ukázka | Fedor Gál

Rekviem za naši generaci

Česká veřejnost a politika se mění — a to i přirozeně, s generační obměnou. Fedor Gál se zamýšlí, jak na tuto obměnu může pohlížet jeho generace, ta odcházející a zapomínající. Text vyšel ve sborníku Demokracie a občanské ctnosti k osmdesátým narozeninám Petra Pitharta.

Srpen 1968 si každoročně připomínáme jako tragédii. Vstup „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy ukončil komunistický experiment se „socialismem s lidskou tváří“. Bylo to selhání jedné iluze. Selhání politiků, kteří ve jménu této iluze mobilizovali voliče, a selhání lidí, kteří iluzi podlehli. A když prozřeli, vydrželi vzdorovat ve jménu svobody jenom několik krátkých chvil. Naše selhání! Důsledky tohoto masového a masivního selhání jsou dodnes přítomny v nás a kolem nás.

Šedesátá léta ovšem také znamenala novou vlnu ve filmu (Forman, Němec, Jasný, Chytilová, Jakubisko…), v literatuře (Kundera, Vaculík, Škvorecký, Chudožilov, Machonin…), v médiích (Literární noviny, Reportér, Sešity, Plamen, Host do domu, Mladá tvorba, Kultúrny život…), v hudbě, úvahách o politice i jinde. Duch tehdejší doby byl prosycen revoltou, jejímiž nositeli, jak se brzy ukázalo, byla tenoučká vrstva intelektuálů, v dnešní hantýrce Klause, Okamury a dalších „kavárna“ či „sluníčkáři“. Československo ovšem nebylo izolovaným pupkem světa. Něco se dělo v celém našem civilizačním prostoru — v USA to byla generace beatniků (Kerouac, Ginsberg, Corso…), ve Velké Británii generace rozhněvaných mladých mužů (Kingsley Amis a další). A jako bonus pro nás Čechoslováky začaly být na chvíli alespoň trochu prostupné hranice. Nebýt „šedesátek“, moje generace by neměla osobní zážitek vůně svobody a hořkosti její ztráty. S tímto zážitkem v sobě jsme (někteří) vstoupili do událostí kolem listopadu 1989. Skutečnou demokracii jsme ovšem znali povýtce jenom z doslechu a četby, z diskusí v uzavřených komunitách.

Přešlo třicet let. Životní cyklus mé generace se naplnil. Přicházejí další a další se svými pocity a zážitky. Neznají nesvobodu, věznění za názory, život za ostnatými dráty. Tuší, že svoboda je křehká a nebránit ji je zločin?

Jistě, máme své neuskutečněné sny. Já například sen o veřejném prostoru, kde dominují dialog a pozitivní emoce, sen o participativní demokracii a podobně. Také sen o mladé generaci, která bude „jiná“. Je to pouhý sen, poněvadž samozřejmě jiná nebude. Bude se vyrovnávat s těmi samými tématy jako předchozí generace, jenom kulisy budou „postmoderní“. Postmoderní především díky novým technologiím, proměnám životního prostředí a tak podobně. A přesto: stopy nedávné minulosti jsou nenápadně infiltrovány do genů a kolektivní paměti našich potomků. Ne v našem mudrování, které na stará kolena trousíme (jedním ze znaků stáří je obsesivní opakování narativů s heroickým nádechem), ale v tom, co jsme zanechali svými životy, svým konáním, včetně myšlenek, které ovlivnily chování našich dětí, vnoučat, kolegů, čtenářů, posluchačů, pokud jsme ještě byli při fyzické a intelektuální síle. V dobrém i ve zlém, samozřejmě.

Jedno nelze generaci lidí, kteří pamatují holokaust a komunistický teror, upřít — citlivost na příznaky opětovného ohrožení svobody. Mnozí vidíme, že duch naší doby začíná být prosycen animozitami, jež některé z nás, naše rodiče a prarodiče nahnaly do gulagů či transportů a plynových komor v zařízeních typu Osvětim. Vidíme kolem sebe politiky, kteří si z šíření těchto animozit udělali program. Až příliš často potkávám občany, kteří myslí pouze na sebe. Jenomže mé generaci už chybí vitalita, abychom si to s podobnými neduhy rozdali nadoraz. A nemáme právo posílat do první linie za sebe druhé. Musejí chtít sami.

Ve výše uvedeném textu, který jsem napsal pro český Deník N, jsem zauvažoval též o tom, že moje generace je na odchodu právem. Jednoduše jsme staří. Ovšem pro slovenský Denník N jsem připojil ještě následující post scriptum. Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom, niekoho postihne skôr a iného neskôr, ale každého raz dobehne. Keď som písal svoj článok „Rekviem za našu generáciu“ pre české Enko, myslel som predovšetkým na seba a rovesníkov mne blízkych. Poskytujeme zrejme občas dosť smutný pohľad. Smutný je však čosi iné ako desivý. Občas totiž ide o ľudí, ktorí svojou postupujúcou demenciou umocňujú svoje „zlé stránky“. Keby nemali vplyv na verejný život, nič sa nedeje. Boli by vo svojom privátnom živote iba starčekmi (prípadne starenkami) a občasnými karikatúrami seba samých z „lepších čias“. Ako verejne činní, predovšetkým ako aktívni politici, však môžu naozaj desiť. Ohlásený návrat Vladimíra Mečiara do slovenskej politiky je presne taký. Nemá zmysel apelovať na kolektívnu pamäť (kariéra V. M. je skutočne kariérou zločinca) ani sa spoliehať na nedostatok potenciálnych voličov (stačí sa pozrieť na rozloženie elektorátu podľa politických preferencií). Treba bubnovať na poplach! Nechať sa paralyzovať hrôzou považujem, symbolicky, za trestný čin. Podobne vnímam v Česku, kde žijem, ohlásený návrat inkarnácie Václava Klausa st. do politiky. Vlastne je to možno aj dobrá správa: treba vidieť riziká „pred bránami“, aby bolo jasné, kvôli čomu treba zdvihnúť zadok.

Dodatočne prišli výčitky svedomia. Vymazal som teda P. S. a napísal priateľom — psychiatrom. Skvelým psychiatrom. Otázka znela: „Deteriorácia mozgu (ľudovo demencia) je prirodzený úpadok intelektuálnych funkcií organizmu. Súvisí síce aj so životným štýlom, niekoho postihne skôr a iného neskôr, ale každého raz dobehne. Nekecám?“

Prišli dve odlišné odpovede:

Prvá: „… nekecáš. Tu první větu bych formuloval takto: Demence projevující se úpadkem intelektových a dalších funkcí mozku je biologicky přirozený jev na bázi stárnutí. Ta druhá věta je výstižná.“

Druhá odpoveď: „Budem didaktický a opriem sa o čerstvé konštatovania Erica Kandela, psychiatra a neurobiológa, ktorý dostal nobelovku za výskum pamäti. Pamäť v starobe sa dá rozlišovať na 1) normálnu, pričom ide o nechorobnú stareckú zábudlivosť (nedá sa hovoriť o demencii, je to mierne), ktorá môže začať už po štyridsiatke. Zaujímavé je, že tu hrá určitú rolu osteokalcín, hormón tvorený v kostiach, ktorý o. i. priaznivo pôsobí aj na mozog. Pri stárnutí sa ho produkuje menej. Ale fyzický tréning, pohyb spevňuje kosti a stimuluje aj produkciu osteokalcínu, čím sa mierni táto inak normálna, nepatologická starecká zábudlivosť. Spory, či táto starecká zábudlivosť nie je predštádiom alzheimera, sú vyriešené. Ide o dva rôzne procesy, jeden normálny, druhý patologický. 2) Chorobné zhoršovanie pamäti, hlavná príčina Alzheimerova choroba; výskyt v obyvateľstve u 70ročných je 3—4 percentá, u 80ročných 20 percent a u 90ročných 50 percent. Čiže ako 90roční ešte stále môžeme mať normálnu pamäť, len trochu modifikovanú. A máme 50percentnú šancu!“

Pravdu povediac, nešlo mi primárne o pamäť. Rola politika, pretože o ňu šlo predovšetkým, vyžaduje aj schopnosť rýchleho a komplexného rozhodovania v zložitých situáciách, schopnosť koordinovať a riadiť početné týmy, fyzickú kondíciu a kadečo ďalšie. Opakujem: starci Mečiarovho a Klausovho kalibru do politiky nepatria aj (!) z titulu rizika pokročilej deteriorácie mozgu. Sú bezpečnostné riziko.

S jakými pocity odchází má generace? S pocitem, že svět je příliš komplikovaný, nejistý, agresivní, nebezpečný, individualistický, nespravedlivý? Pamatujeme na svět příliš jednoduchý (bipolární), příliš hierarchický (pod kuratelou jediné politické strany), represivní (totalitní), kolektivistický… Naši rodiče také na svět válečný. Zažili jsme „velikou transformaci“ (od totality k demokracii, od socialismu ke kapitalismu, od monolitičnosti k pluralitě…), abychom na sklonku životů konstatovali „pnutí v pilířích“.

O jakých pilířích mluvím? Slovy Františka Mikloška: „Vieme, že Európa sa vo svojich dejinách a odkaze opiera o štyri piliere: Atény ako miesto filozofie, umenia a demokracie, Rím ako symbol práva, spravodlivosti a sily, Jeruzalem ako kolíska judaizmu a kresťanstva, osvietenstvo ako odkaz kritického myslenia. Zápasy, vzostupy a pády Európy sa točili okolo rešpektu, alebo narúšania rovnováhy tohto tajomného štvoruholníka.“

Výzvy dneška promýšlíme přes trendy, které přesahují náš civilizační prostor. Důvody jsou: globalizace, informační technologie, životní prostředí, válečné konflikty v mnoha oblastech světa, problém chudoby. Propast mezi změnami téměř všeho kolem, jejich rychlostí, dopady a naší schopností adaptace provází resuscitace nacionalismů, radikalizace občanstva a resentimenty na minulost. Rádi bychom zakonzervovali „oázy starého“ před valícím se tsunami, které má většinou podobu potkávání, prolínání a konfliktů kultur, a to i kultur „mezi námi“. Nemluvě o tom, že sdílená kultura je blud i v rámci jednoho „národního státu“ — je jiná pro různé generace, pohlaví, vzdělanostní skupiny, regiony…

Toužíme odejít „v klidu“, což se nepovede. A tak — někteří — pod taktovkou a nezvratností životních cyklů přijímáme své životy, jaké jsou, se vším všudy. Zde jsou zřejmě kořeny fascinace spiritualitami, které jsou náplastí na životní jizvy, omyly, zklamání, nenaplněná očekávání a naději.

Nicméně, copak znamenají osobní vize a iluze v moři těch ostatních? Možná touhu zanechat stopu. Příroda nabízí reprodukční chování (děti, vnoučata), kultura autorství díla („zasaď strom, postav dům“, případně napiš knihu atd.), morální navigaci cosi jako pozitivní vzkaz. Ten v mytopoetické řeči zní: snažili jsme se milovat bližního svého, anebo mu alespoň vědomě neubližovat, a to v mezích své civilizační zakotvenosti a ve snaze nahlédnout také za její hranice, protože svět je, jaký je — pestrý a rozumem obtížně uchopitelný.

Má známá, farářka, mi po vyhrocené diskusi o víře a nevíře napsala: „Hle, dvě cesty před tebe kladu, cestu života a cestu smrti. Vol tedy život, praví Hospodin! Rozhoduje se člověk. A jestli se mě zeptáš, co je to za cestu, nu tak to je právě to známé, a zneužívané: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. To není ideologie. To je právě cesta. A žádné berličky. Jen hledání. Co ten Bůh zrovna teď ausgerechnet chce? Není na to žádný návod. Je to dobrodružství a riziko.“

Jako člověk sekulární souhlasím s tím, že život je cesta, při níž (také) hledáme pravdu, aniž bychom měli návod. A ano, je to dobrodružství i riziko.

Sborník Demokracie a občanské ctnosti vychází v nakladatelství Academia.