14/06/2021 | recenze | Kateřina Čopjaková

Relaps nedospělosti

Nepsané pravidlo druhé knihy zní, že teprve ta ukáže, co v autorovi vězí. Ema Labudová za svůj debut Tapetář (Knižní klub, 2019) získala Cenu Knižního klubu a byla nominována na Magnesii Literu pro objev roku, nad její druhou knihou Lada u ledu se však vznášejí spíše rozpaky a především četná „proč?“.

Ema Labudová: Lada u ledu
Odeon, Praha 2021

Když sedmnáctiletá Lada usíná v lehce podroušeném stavu po svém prvním samostatném silvestru, zdá se jí velmi živý sen, ve kterém vše kolem i v ní zamrzá. Ten spustí její nemoc, v románu odehrávajícím se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (kdy termín anorexie nebyl ještě znám) pojmenovanou jako glaciatismus. S Ladou se čtenář setkává podruhé o jedenáct měsíců později, kdy váží čtyřicet kilo a rodiče se rozčíleně snaží dopídit, z jakého konkrétního důvodu jejich sečtělá premiantka gymnázia nejí a dvanáctikilometrovou cestu do školy zdolává zásadně během. K ničemu kloudnému se nedoberou, přesto se rozhodnou, že dceru z její závislosti na hladu vyléčí doma, nikoli na uzavřeném psychiatrickém oddělení. A z nemocnice, kam se Lada dostala kvůli jejich překotné léčbě knedlíky, si ji na revers zase berou domů.

Postmoderna z Ústí

Právě zde dvaadvacetiletá autorka a studentka filologie poprvé otevřeně přiznává, že příběh jasně zasadila do konkrétní doby, ale ta ji vlastně vůbec nezajímá. Lékaře sice popisuje coby neempatické profesionály tlačené časem, kteří pacientku nevnímají jako individualitu, což možná pobouří woke čtenáře mladších ročníků, ale pamětníkům to přijde jako slabý odvar tehdejšího zdravotnictví. Těch momentů, kdy se bude čtenář muset ujistit, že čte příběh zasazený do tuhé normalizace, navíc s přečtenými stránkami přibývá.

Vážně gymnazistka z východočeského maloměsta zná už v době jeho uvedení Lyotardův pojem postmodernismus? Jakkoli se chvílemi zdá, že kniha zaznamenává seznam literatury mladé intelektuálky, a součástí téměř každé kapitoly je, co hlavní hrdinka čte, o její znalosti francouzštiny a případném získání titulu La Condition postmoderne, který poprvé vyšel v roce 1979 ve Francii, nepadne ani slovo. Podobných nepřesností je v příběhu více a podivně kontrastují s pasážemi, v nichž se naopak přesně vyjmenovávají dobové názvy pražských ulic anebo se namísto pojmu anorektička používá neologismus glaciatička (odvozený od jednoho z příznaků anorexie, kdy je vychrtlému člověku stále zima). Najít klíč k tomu, kdy na dobových reáliích záleží a kdy jsou odsunuty na vedlejší kolej, nelze. A stejně tak není možné zjistit, jestli v příběhu něco podstatného odemykají. Zdá se totiž, že mají spíš osobní význam pro autorku samotnou než pro charakteristiku postav, doby a prostředí. Namísto role odkazů rozšiřujících vyprávění se tak stávají slepými uličkami, pouhými ornamenty.

Podobně matoucím způsobem si Labudová hrála se čtenářem už ve své prvotině, kdy kapitoly většinou pojmenovala bez další souvislosti španělsky (někdy i názvy antidepresiv, které španělštinu jen připomínaly) a také prózu uvedla citátem z dopisu vražedkyně Olgy Hepnarové. Vyvolala tak očekávání nejtragičtější pointy, k níž se však nedopracovala. Přesto v nepoměrně kratší monologické novele, zasazené do Anglie padesátých let, nedůslednost či svévole ještě netrčela tolik, jako je tomu v případě třísetstránkového románu, a převážilo především nadání vyprávět, kterým Labudová nepochybně oplývá. Už tehdy bohužel získala pověst autorky, jež si ani zkušeným redaktorem nenechá své záměry rozmluvit.

Olrajt, klucí

S anorektickou zápletkou kniha vystačí asi do poloviny, pak se kolotoč sebenenávisti za každé přibrané deko zastaví. Lada společně s rodiči zvládne zkrotit svou touhu po hladu a postupně se naučí nemít pod kontrolou každou kalorii, kterou nese k ústům. Závislost se ale občas někde vzadu v hlavě ozývá coby věčně dotírající skřet. Úspěšně složí maturitu, ale k překvapení všech se třídní odbornice na literární rozbory nehlásí na vysokou školu. Místo toho se vdá a nastoupí do Karosy coby sekretářka ředitele. Její touha odpoutat se definitivně od rodičů (především od otce) je příliš velká.

Někdy v tu chvíli začne kniha stále víc působit jako dvě a psychologická sonda, kterou se zdála být na začátku, se přetvoří v poměrně triviální young adult vyprávění o bolestném přechodu k dospělosti. Z normalizace se už definitivně stane dekorace, tvrdě rámující příběh jako oční linky, „co nosila Olmerka“, a Ladino pobývání na chatě s depresivním manželem, kterému zatím umírá otec, se jeví být stejně odpojené od světa kolem, jako bývaly milostné prózy Jana Otčenáška. Je tu zmínka o vojně, na kterou se musí, o Krylovi, který se nemůže, a nezávislosti, která se chce, ale vše klouže po povrchu. Rozhovory středoškoláků plynou bez větších zádrhelů, a dokonce neškobrtají ani přes východočeské nařeční „tátoj“, „néni“ a „klucí“. Tehdy se jistě výrazněji mísily dialektické výrazy se studentským slangem, což je vlastně jediná jasnější odlišnost od mluvy teenagerů pozdějších desetiletí, protože i ona obsahuje „howgh!“ nebo „olrajt“. Autorka se sice nebojí zapojovat různé vrstvy mateřského jazyka, zároveň jako by se však spokojila jen s tím, že je předvede a o jejich hlubší propojení s příběhem se dál nestará. A nic na tom často nemění ani naléhavá du-forma, jež už se stala trendem nejen domácí prózy a nechyběla v zajímavých debutech posledních let jako v Malince Dity Táborské nebo naposledy v Dovnitř Heleny Hrstkové.

Přitom i za těmi všemi samoúčelnými hrátkami jsou pořád cítit ambice, které autorka nepochybně měla, když příběh psala. Zjevně netoužila pobavit žánrovkou ani dojímat melodramatem, přesto se k nim přibližuje pravděpodobně více, než plánovala. Někde za těmi nánosy se skrývá příběh o dospívající ženě, která zjistila, že pokud se v tom naučí chodit — bude přiměřeně lhát —, může si svou závislost ponechat. Může ji hýčkat a hrát si s ní jako kočka s myší. A Lada naivně věří, že tou myší už se pak v tomto nezdravém vztahu nikdy nestane. V samotném románu k relapsu nedojde, ale pořád čeká připraven za dveřmi a jeho možnost hlavní hrdinku vlastně vzrušuje:

„A ztratila jsi kontrolu úplně nade vším a některé dny nesnídáš, Landerovi stačí říct, že ti je trochu blbě, a on se neptá a neptá, protože neví a šťastný jako štěně žvýká svůj chleba s rybičkovkou a ty naproti němu s hrnkem černého kafe a stažené hrdlo a cítíš jen přezíravost vůči jeho nevědomé blaženosti. Pak jdete do práce a hlad tě zastihne nejpozději v deset a obtěžuje tě, nejsladší úleva roku sedmdesát devět…“

Tak zní hrdinčiny nejšťastnější myšlenky během prvních dnů manželství.

Ladiny lži

Všudypřítomné lhaní o každém soustu, popírání skutečnosti a vymýšlení alternativních scénářů má skončit s uzdravením, maturitou, pak s manželstvím, odstěhováním se od rodičů a nakonec s prvním velkým proviněním se na blízkém člověku, ale nekončí. Lada zůstává nedospělá, zůstává u ledu. Lhaní ji uzavírá v meziprostoru, v němž se plácá v každodenní rutině, na níž ji vzrušuje maximálně kontrola nad vlastním žvancem.

Když je řeč o hladu a jeho slastném prožívání nebo sebenenávisti, která si v Ladině duši spokojeně raší, dokáže být Labudová přesvědčivá, dokáže je popsat výstižně stokrát jinak, ale ve chvíli, kdy se leitmotiv vyčerpá, jej jednoduše opouští. Hlavní hrdinka vyrůstá z přesvědčení, že vše má ze sebe a své výjimečnosti. Nevyklube se z obvyklé sebestřednosti dospívání. A tak trochu není zřejmé, jestli z ní už vyrostla sama autorka. Otec měl občas k Ladě nejapnou poznámku o její postavě, ale to pravděpodobně nebyl ten důvod, proč přestala jíst. S matkou si nerozumí, ale je to větší neporozumění, než jaké bývá součástí pubertálního vymezování? Rodiče navíc vždy stojí za ní, otevírají znovu svou náruč a pomáhají jí zachránit její pověst. Pochopit, proč tedy Lada přestala jíst, když za tím nejsou patologické vztahy v rodině, tlak doby ani kultury, je vlastně nemožné. Autorka se rozhodla, že v příběhu zůstane stát v půlce cesty k tématu poruch příjmu potravy a nenabídne žádné své vysvětlení.

Přitom téma anorexie není v domácí literatuře zcela nové, i když odhlédneme od dívčích románů s varováním. Zajímavou cestu nabízí například kniha Petry Dvořákové na pomezí beletrie a literatury faktu Já jsem hlad (Host, 2009), která je uvozena statementem: „Nikdy jsem nevlastnila panenku Barbie, nikdy jsem netoužila stát se modelkou, a dokonce pro mě nikdy nebyla otázka vlastního vzhledu nijak zvlášť důležitá. Přesto jsem ve svých šestadvaceti letech onemocněla mentální anorexií. A málem zaplatila životem,“ a rovnou předestírá, že tady půjde o pátrání a odhalení jiných důvodů, než se společnost domnívá, že stojí za touto nemocí. A to ptaní se, analyzování a interpretace jsou i na malém prostoru velmi důsledné a přináší logické a překvapivé závěry. Román Lada u ledu nic takového nenabízí a přes svých tři sta stran zůstává jen důkazem, že napodruhé si Labudová ukousla příliš velký krajíc, na jehož strávení už její nesporný talent vypravěčky nestačil.

Autorka je kulturní publicistka.