Román Všichni jsou trapný může být interpretován jako autorčin osobní návrat do dětství, respektive do časů, kdy chlapci a dívky začínají zápasit s dospíváním. Kolektivním hrdinou jejího vyprávění jsou spolužáci a spolužačky, jimž bylo dáno kdysi spolu vyrůstat a chodit do školy, ale také jejich učitel a další Žižkováci, kteří tenkrát utvářeli kolorit jedné z nejoriginálnějších pražských čtvrtí. Ti všichni se v autorčině příběhu pokoušejí rozumově a emocionálně najít sebe sama a svůj vztah k těm druhým, ale také k situacím, do nichž je přivádí „doba“. Proto také Bohatá svůj text nepojímá jako souvislé vyprávění, nýbrž jako mozaiku komponovanou z dílčích portrétů jednotlivých různorodých aktérů tehdejšího dění a z každodenních situací, do nichž se její postavy dostávají, poznávajíce rub i líc žité přítomnosti.

Impulzem k napsání této prózy zjevně nebyly jen osobní vzpomínky, nýbrž také autorčin úmysl konfrontovat mýtus Žižkova tak, jak koluje v české kulturní paměti (a je zpřítomňován literaturou i filmem), s normalizační realitou. V souladu s narativní tradicí totiž Bohatá svůj Žižkov vnímá a předvádí jako specifický městský a sociální fenomén, jako pražskou periferii, jejíž obyvatelé tradičně náležejí spíše k těm sociálně slabším a pohybují se na okraji společnosti i zákona. To také utváří jejich drsnou, nesentimentální povahu, jejich náhled na život i jazyk, kterým spolu mluví. Jenže: jestliže někde v pozadí autorčina psaní je sen o „báječné republice Žižkov“ jako o světě chudých, nepoddajných a vzdorovitých, leč v jádru poctivých lidí, normalizační realita tento přelud pokřivuje, bourá a likviduje.

A to nejen doslovně (vyprávění je situováno do let, kdy byl starý Žižkov strháván, aby na jeho místě mohly vyrůst paneláky), ale i prostřednictvím nastolených sociálních mechanismů, které deformují mezilidské vztahy a drsně zasahují do individuálních lidských osudů. Bohatá konstruuje atmosféru dospívání v prostoru, jenž má k harmonii hodně daleko, neboť je v něm neustále přítomno skryté i zjevné násilí.

Výsledné vyprávění má tudíž hodně daleko k tomu, aby dětství a dospívání jednotlivých hrdinů idealizovalo. Spíše naopak. Autorka se smyslem pro vcelku přiměřenou dávku zjednodušující typizace utváří obraz značně neuspokojivé společnosti, v níž není místo pro harmonii kompletní a šťastné rodiny, ba ani pro opravdové, spontánně vznikající kamarádství. Životy předváděných malých i velkých lidí jsou od samého počátku tak nějak trapné: plné osamění, vzdoru, vzájemného neporozumění, nejistoty, zklamání a nenaplnitelných ambicí.

Součástí její diagnózy Žižkova za normalizace je tak například postava mladé intelektuálky, jež se těžko srovnává s přízemností svých rodičů, či postava dívky, jejíž milovaný otec (jinak znamenitý hospodský a tvůrce věhlasu jedné z místních restaurací) je zatčen pro černý obchod. Z chlapců je to především samotářský kluk, jenž se musí starat o svéráznou babičku a nesmí odcestovat za svými rodiči v emigraci. Nechybějí však ani figurky rošťáků, kupříkladu toho, co není nejlepším žákem, ale byl by šťasten, kdyby se mohl stát světským. Snaha věrohodně postihnout evokovanou sociální realitu Bohatou vede k tomu, že tematizuje rovněž existenci dětského gangu: cikánské party, která pod velením bílého asociála terorizuje své vrstevníky. Autorka však přitom umí s romsko-českou problematikou pracovat způsobem, který zřetelně dává najevo, že kvalitu lidí neurčuje barva kůže. Ostatně i mezi dospělými převažují veksláci, udavači a udavačky, záludní policajti a estébáci, kariéristé či bázlivci, kteří jdou soudruhům na ruku.

Motivem, jenž tuto narativní mozaiku postav a situací uvede do pohybu, Bohatá učinila okamžik, kdy onen dětský gang pro radost přiváže psa ke kolejím tak, aby mu vlak ujel nohy. Psí utrpení však promění výše zmíněného samotáře ve mstitele a on se spontánně a mužně proti tomuto zlu postaví a na partu zaútočí. Následně je nejen nemilosrdně zbit, ale také — na základě skrytých osobních vazeb — udán dospělým. Místní vládnoucí politickou mašinerií je pak prohlášen za agresora a delikventa, jenž ubližuje nevinným dětem a kterého je nutné příkladně ztrestat. Díky ideově nepřizpůsobivému a chápajícímu učiteli, jenž je připraven jít proti systému a má známé na správných místech, se sice podaří tento exemplární trest zčásti zmírnit, nicméně pocit zjevné křivdy zůstává. A je natolik silný, že v ostatních aktérech příběhu, nejen dětských, probudí smysl pro dobro a pocitově je sjednotí: jako by se v některých na chvilku znovu probudilo to staré dobré ze Žižkova.

Jakkoli jsem si román Simony Bohaté rád přečetl a považuji jej za prózu dobře napsanou, nemyslím si, že osloví mnoho adresátů. Třebaže se totiž v médiích stále opakuje, jak málo jsme se vyrovnali s bolševickou minulostí, příběhy, které se o to pokoušejí, momentálně už nikoho nezajímají. Jsou příliš retro a většinu těch, pro něž je normalizace už jen položka v učebnici, nudí. Zvláště pokud v nich je někdejší zlo pojmenováno jako zlo, aniž by to bylo nějak atraktivně opentleno a ozvláštněno. Neboť proč opakovat věci zdánlivě samozřejmé? A kdoví, jestli nakonec ti komunisti nebyli vlastně tak nějak dobří… když už u nich byl táta i děda.


Simona Bohatá: Všichni jsou trapný, Host, Brno 2019