V létě 1891, po roce meteorologických pohrom, se rolníci z jihovýchodního Ruska náhle ocitli před hrozbou hladu. Plodiny, které zaseli minulý podzim, neměly před příchodem mrazů ani čas vyklíčit. V zimě napadlo příliš málo sněhu, který by ochránil osení, přičemž průměrná teplota se pohybovala kolem třiceti stupňů pod nulou. Jaro přineslo prašné větry, které odfoukly svrchní vrstvu ornice, a pak už od dubna nastalo dlouhé suché léto. Celých sto dnů nespadla ani kapka vody. Studně a rybníky vyschly, vyprahlá půda rozpukala, lesy předčasně zhnědly a u cest hynul dobytek.

Na podzim už hrozba hladomoru zasahovala sedmnáct gubernií od Uralu po Ukrajinu, oblast dvakrát větší než Francie, s populací 36 milionů lidí. Venkované slábli a stahovali se do svých chalup. Žili o „hladovém chlebu“, který se pekl ze žitných plev smíchaných s merlíkem, mechem a stromovou kůrou, takže bochníky byly žluté a hořké. Ti, kteří měli sílu sbalit si tu trochu svého majetku, prchali do všech směrů a tvořili se svými kárkami na cestách kolony. A pak udeřily cholera a tyfus a do konce roku 1892 zahubily půl milionu lidí.

Vláda reagovala na krizi těžkopádně. Zpočátku schovávala hlavu do písku, eufemisticky hovořila o „slabé úrodě“ a důrazně doporučovala novinám, aby netiskly zprávy o „hladomoru“, což mnohé přesto dělaly, i když se klíčovému slovu vyhýbaly. To stačilo, aby se veřejnost, šokovaná a zneklidněná pověstmi o hladomoru, utvrdila v tom, že se vláda snaží tajit pravdu. Povídalo se, že úřednictvo v žádném případě neuvolní potravinovou pomoc, dokud neobdrží „statistický důkaz“, že obyvatelstvo, jemuž má být pomoc přidělena, nemá jinou možnost obživy. Ale nejvíc byla veřejnost pobouřena skutečností, že vláda odložila zákaz vývozu obilí, a to až do poloviny srpna, kdy už krize několik týdnů zuřila. Tím umožnila obchodníkům plně dostát svým zahraničním závazkům, takže potraviny, které mohly nakrmit hladovějící vesničany, zmizely v zahraničí. A i poté se proti zákazu vývozu stavělo ministerstvo financí, jehož hospodářskou politiku (zvyšováním daní na spotřební zboží donutit vesničany prodávat více obilí) považovala veřejnost za hlavní příčinu hladomoru. Jak pravil nešťastně formulovaný slogan: „Vyvážet budeme, i kdybychom neměli co do úst.“

Vláda, která se nedokázala se situací vypořádat, přivolala na pomoc veřejnost. Tato skutečnost se ukázala být historickým milníkem, protože byly otevřeny dveře mocné vlně veřejných aktivit a diskuzí, jež se vymkly vládní kontrole a jejichž povaha se rychle změnila z filantropické na politickou.


Mikuláš II. s carevnou Alexandrou Fjodorovnou a dětmi, foto: Wikimedia Commons

Odezva veřejnosti byla obrovská. „Veřejní činovníci“ vytvořili stovky výborů, které vybíraly pro hladovějící vesničany peníze. Tisíce občanů vedených dobrými úmysly přispěchaly na pomoc a připojily se k týmům organizovaným zemstvy – oblastními radami, v nichž dominovala liberální pozemková šlechta a jejichž úkolem od okamžiku zřízení v roce 1864 bylo pracovat „ve prospěch“ venkovského obyvatelstva (pomáhat s výstavbou škol a nemocnic, poskytovat agronomickou pomoc a úvěry, sbírat statistické údaje o životě vesničanů). I slavní spisovatelé jako Tolstoj a Čechov (který byl navíc lékař) odložili pero a připojili se ke kampani. Tolstoj z hladomoru obvinil společenský řád, pravoslavnou církev i vládu: „Za všechno mohou naše vlastní viny. Odtrhli jsme se od našich bratří a na to je jediný lék – pokání, změna života a zbourání zdí mezi námi a lidem.“ Jeho poselství udeřilo na citlivou strunu svědomí liberální veřejnosti, pronásledované pocitem odcizení od venkovského obyvatelstva a trpící provinilostí kvůli svým privilegiím.

Hladomor zpolitizoval ruskou společnost, což se od roku 1891 začalo projevovat v mnohem lépe organizované protivládní opozici. Zemstva rozšířila činnost zaměřenou na oživení vesnického hospodářství. Lékaři, učitelé a inženýři vytvářeli profesní spolky a začali se domáhat většího vlivu na veřejnou politiku. V novinách, časopisech, na univerzitách a v učených společnostech se vedly ohnivé debaty o příčinách krize, přičemž dle obecného názoru nejpřesvědčivější vysvětlení špatné životní úrovně rolnického obyvatelstva podal Marx ve svých úvahách o kapitalistickém vývoji. Globální tržní systém rozděloval rolníky na bohaté a chudé, průmyslová výroba devastovala venkovská řemesla a začal se formovat proletariát bezzemků. Hnutí socialistů, v osmdesátých letech devatenáctého století prakticky nečinné, se v důsledku těchto diskuzí rychle oživilo. Jak řekla Lydia Danová, která byla v roce 1891 mladou dívkou, ale později se stala jedním ze zakladatelů hlavní marxistické strany – Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDP), hladomor se stal nejdůležitějším milníkem v historii revoluce, protože mladým z její generace ukázal, „že ruský vládní systém je naprosto k ničemu. Zdálo se, že Rusko stojí na pokraji čehosi…“.

Kdy začíná „revoluční krize“? Trockij v odpovědi na tuto otázku rozlišil objektivní faktory (lidskou bídu), které revoluci umožňují, a subjektivní faktory (lidský činitel), které ji vyvolávají. V ruském případě na to sám hladomor nestačil. Po něm žádná rolnická povstání nenásledovala, a i kdyby se tak náhodou stalo, pro carský režim by nepředstavovala žádné větší nebezpečí. Byla to očekávání vyšších vrstev společnosti – a carova neochota učinit vůči nim nějaké ústupky –, která vnesla do krizové situace po hladomoru revoluční napětí.

V roce 1894 nejpokrokovější čelní zemští představitelé předložili carovi Mikuláši II., jenž po předčasné smrti svého otce Alexandra III. právě nastoupil na trůn, seznam politických požadavků. Zvláště se zasazovali o svolání národního shromáždění, které by umožnilo zapojení zemstev do veřejné správy. V projevu, kterým rozezlil veřejné mínění, Mikuláš takové „absurdní snění“ odsoudil a vyzdvihl svou „pevnou a neotřesitelnou“ věrnost „principům samoděržaví“, které se ve své korunovační přísaze zavázal dodržovat. Carova suverenita byla absolutní, neomezitelná zákony, parlamentem, administrativou nebo veřejným míněním, a za svou vládu se car zodpovídal pouze svému svědomí a Bohu.

Mikuláš byl přesvědčen, že je jeho posvátným posláním následovat příkladu svého autokratického otce, jenomže fatálně postrádal otcovu dominantní osobnost, jež mu umožňovala efektivně vládnout. Na trůn nastoupil v pouhých dvaceti šesti letech. „Co bude se mnou a s celým Ruskem?“ plakal po otcově smrti. „Nejsem připravený stát se carem. Nikdy jsem jím nechtěl být. O vládnutí vůbec nic nevím. Nemám dokonce ani ponětí, jak mluvit s ministry.“

Za jiných okolností a s jinou povahou mohl Mikuláš svou monarchii zachránit, a to tak, že by se během prvního desetiletí své vlády, když ještě existovala možnost domluvit se s liberální společností a následně izolovat revoluční hnutí, vydal cestou konstitučního zřízení. V Anglii, kde na roli dobrého krále stačilo být „dobrým člověkem“, mohl platit za úžasného vládce. Určitě nebyl hloupější než jeho bratránek Jiří V., který byl optimálním konstitučním panovníkem. Měl dobrou výchovu, vynikající paměť a dokonalý smysl pro dekorum, takže byl ideální volbou pro ceremoniální úkoly konstituční monarchie. Jenomže Mikuláš se do takového světa nenarodil. Byl imperátorem a samovládcem vší Rusi; carem moskevským, kyjevským, vladimirským, novgorodským, kazaňským, astrachaňským, polským, sibiřským, krymským a gruzínským, et cetera, et cetera. Rodinná tradice a tlak ze strany konzervativních přívrženců koruny ho nutily vládnout silou a nesmlouvavě a vůči opozici prosazovat své „boží pověření“.

Právě tohle bylo příčinou zhroucení monarchie, nikoli nespokojenost rolníků nebo dělnické hnutí (čímž se loučíme s utkvělou představou marxistů a sociálních historiků), důvodem nebylo ani odštěpení nacionalistických hnutí na periferii monarchie, nýbrž sílící konflikt mezi dynamickou veřejnou kulturou a zkostnatělým samoděržavím, které nechtělo uznat či pochopit, co se od něj vůbec chce.

Překlad Daria Dvořáková a Milan Dvořák

Vychází v nakladatelství Pavel Dobrovský — Beta.