Riziková společnost Karla Čapka

O Válce s mloky se traduje, že je to román namířený proti vzestupu fašismu. Unifikovaná armáda tvorů, kteří si byli navzájem beznadějně podobní a vytvořili ozbrojenou hrozbu pro přežití euroamerické civilizace, představuje prý symbol vlny hnědého moru. Tato interpretace však mlokům hodně křivdí. Sledujeme-li jejich příběh pozorně, zjišťujeme, že nejsou pouhým podobenstvím fašismu jako jakéhosi nepochopitelného vykolejení dějin. Jsou stejně jako fašismus symbolem toho, co dokáže provést sama se sebou přímo naše euroamerická civilizace v rámci takzvaného dělání pokroku.

Autor líčí od počátku mloky očima kapitána van Tocha jako milé a bezbranné tvory, kteří nezištně zaplavují perlami toho, kdo je k nim slušný a vstřícný. Mají dětské ruce a nezáludnou povahu.

Lidé využívají jejich bezbrannosti a štědrosti k tomu, aby je zapojili do svého byznysu. Cílem společnosti velkopodnikatele G. H. Bondyho je „racionální pěstování a exploatace mloků“. Tyto síly přírody, které nám mohou v rozumné míře pomáhat, jsou zapojeny do maximalizace zisku za jakoukoliv myslitelnou mez.

Mloci jsou podrobeni tvrdé drezúře (jejich instruktory jsou obvykle vysloužilí vojáci), jsou surově loveni a v drastických podmínkách transportováni ze svých tropických ostrovů. Jsou nuceni pracovat do vysílení, konají se na nich sadistické „vědecké“ pokusy s cílem zjistit, co všechno ještě vydrží.

Vojenští stratégové s uspokojením zjišťují, že uříznuté končetiny a odňaté orgány mlokům opět dorůstají. „Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným. Bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.“

Teprve jejich zapřažení do strojového soukolí moderní ekonomiky, jejich začlenění do sloupců hospodářských statistik, jejich nasazení v bitvě za stupňování růstu změnilo jejich povahu. V tom nejhorším slova smyslu je polidštilo. Čapek to říká zcela jednoznačně: „Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí, budou mít co dělat jenom s jejich počtem a hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konsum, pročež musí být ještě více Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství, jejich epochální čin je v tom, že je jich tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem.“

Byli to lidé, kdo je posléze zatáhli do svých válek. Jednotlivé státy a velmoci je vycvičily a vyzbrojily na ochranu svých zájmů proti jiným státům. Válka s mloky začala jako každá dřívější válka jako konflikty mezi jednotlivými zeměmi. Mloci francouzští pochodovali proti mlokům britským a další přímořské státy si jejich prostřednictvím zase řešily své problémy. Lidé si v podobě mloků svoje smrtelné riziko pořídili stejně systematicky a zdánlivě zcela rozumně, jako si podle německého sociologa Ulricha Becka v knize Riziková společnost pořizuje modernita svá vlastní ohrožení.

Byli přitom pyšní na svůj důvtip a organizační schopnosti, které růst urychlují a činí ho nezadržitelným. Destrukční kapacitu své omezené racionality přitom vydávají za výraz pokroku: „Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organisaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta — jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním Indiánů a tak dále. To vše by se dalo dneska absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům.“

Stejně jako v případě technologických, ekologických a dalších rizik pokračuje také v románu Karla Čapka lidstvo ve své sebedestrukci i poté, co je zřejmé, že toto nasměrování nemůže přežít. Vidina zisků z dalšího růstu je prostě silnější a lidé se stávají komplicem svého vlastního zničení: „…hospodářské rubriky novin právem poukazovaly na to, že nelze omezovat dodávky Mlokům, jelikož by to způsobilo veliký pokles výroby a těžkou krisi v mnoha odvětvích lidského průmyslu.“

Ti, kdo proti šíření mloků ojediněle protestovali, byli vydáváni za blázny a za odpůrce pokroku. Tisk rozptyloval jejich obavy, protože měl prospěch z inzerce obchodu s mloky, a ekonomičtí experti umlčeli odpůrce poukazem na pokles hodnoty dividend společností, které s nimi podnikají, jenž by hrozil v případě omezení jejich produkce. (Ani hospodářské ztráty ovšem nezabránily tomu, aby byli mloci, když se začali poprvé svým lovcům bránit, pro výstrahu rozstříleni na mnoha místech daleko od dějiště incidentu.)

Ulrich Beck se nedomníval, že lidstvo by se mohlo ubránit katastrofám, jež si moderní společnost sama navozuje, pokud by se vrátilo někam nazpět a přestalo svá rizika pěstovat a živit. Věřil v to, že polovičatá racionalita modernity bude nahrazena racionalitou reflexivní, jež dokáže expanzionismus růstu nesený příslibem stále vyšších zisků udržet pod kontrolou.

Karel Čapek takto optimistický není. Když promlouvá v epilogu knihy sám k sobě, zklamaně konstatuje: „Něco ti řeknu. Víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpeda a vrtačky? Víš, kdo horečně dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?“

A sám si také odpovídá: „Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.“

Ulrich Beck na mnoha místech své práce zdůrazňuje, že naše pojistky jsou chabé a nesouměřitelné ve srovnání s riziky, která modernita systematicky plodí. Právě dnes se ukazuje, že pojistky, jimiž disponujeme, jsou ještě chatrnější, než jsme si mysleli.

Pojistky proti ekonomické krizi, které se pracně budovaly pod dojmem velké hospodářské krize třicátých let, byly odstraněny sice nenápadně, ale o to důkladněji. Výsledkem bylo vypuknutí bankovní a hospodářské krize v rozsahu, který Evropa a Amerika od třicátých let nepamatuje. Stejně soustředěně byly odbourávány pojistky, které v oblasti mezinárodních vztahů jistily světový mír. Pojistky chránící nás před vypuknutím nové ničivé války jsou stejně nedostatečné jako pojistky chránící nás před krizí.

Dnes tolik propagovaná deregulace není ve skutečnosti ničím jiným než oslavou absence pojistek, které by měly mlokům bránit vydat se na svůj vítězný pochod.

Vydává nakladatelství Novela bohemica.