I když si vyvrcholení příběhu asi nikdy nepřečteme, Nikkarinova autorská Stotřicítka zasluhuje obdiv. To, že mu nevydrželo nadšení na čtvrtý díl komiksu, zase pochopení. Michal Menšík závazek svému mladšímu já z roku 2006, které začalo postapokalyptický svět hlavního hrdiny Boa budovat, už nevyplní. Letošní nelehké přiznání, že se k poslednímu dílu neplánuje vrátit, je ale do jisté míry obdivuhodné. Mimo jiné otevírá diskusi, kolik toho autor fanouškům vlastně dluží a jakou prioritu má jeho psychická pohoda v odvětví, které svým tvůrcům mnoho neulehčuje.

Ti, kteří své dílo dotáhnou k dokonalosti, to dělají financím navzdory, jako například Marek Pokorný. Svatá Barbora, dvousetstránkový epos podle scénáře Vojtěcha Maška a Marka Šindelky, trvalo nakreslit čtyři roky. Honorář vystačil na jeden. Autor sám zdůrazňuje, že za tříletou finanční propast, která následovala, mohla především jeho špatná kalkulace. Jedno z nejlepších děl českého komiksu si nicméně můžeme přečíst také proto, že Pokorného kromě kamarádů a rodiny živila ke konci i práce zahradníka.

Kolik stojí český komiks

Na komiksové autory, obzvlášť ty začínající, čekají nesčetné „výzvy“ autorsky-umělecké činnosti. Jednou z největších je identifikace s tvorbou, a tudíž závislost vnitřní hodnoty na tom, jak úspěšní jsou jako umělci. Neméně náročné jsou i „přízemní“ konflikty života OSVČ jako sebeprezentace, PR, účetnictví, konflikt s věrností autorskému záměru a jiné. To vše obchází existenční nejistota finanční soběstačnosti, což nejsou podmínky, za kterých se tvoří snadno. 

Produkce komiksové knížky je pro všechny zúčastněné náročná víc, než se může zdát. Pro přehlednost pracujme s příkladem, kdy autor tvoří sólově a zastává všechny subprofese. Styl a jeho náročnost přitom může ovlivnit hodně.

Z komentářů na české uživatelské databázi Comics DB mě zaráží, jak omezenou představu má běžné komiksy čtoucí publikum o procesu vzniku komiksové knihy. Na vrcholu žebříčku priorit průměrného čtenáře trůní realistická kresba, na základě které se odvíjí hodnocení i těch publikací, které mají nesrovnatelné podmínky vzniku, hlavně co se financí a záměru týče. Například antologii Komiksodějky, která mapuje historii tvorby komiksových autorek v Česku a za jejíž vznik vděčíme crowdfundingu, lze těžko posuzovat stejně jako sešitovku zavedeného superhrdiny z produkce DC.

Jedna komiksová stránka, kterou je nutné nastoryboardovat, nakreslit, vyinkovat, vybarvit, oletterovat a vysadit, zabere autorovi v průměru dva dny. Komiksové album, které si nespletete se záložkou, má zhruba sto stran. Dvě stě dní doplněných o obálku a revize už je práce na většinu roku.

Spolu s časem stráveným na scénáři tak najednou máme rok práce. I pokud bychom našemu chudákovi chtěli dopřát jen minimální mzdu (aktuálně 13 350 Kč), rozpočet právě vystřelil z nuly na 168 tisíc. Jen pro srovnání, licence na zahraniční bestseller může stát méně než třetinu. Nehledě na to, že pokud autor jako OSVČ zaplatí zálohy, zbyde mu z výše zmíněné mzdy polovina.

Celobarevný tisk podobného rozsahu v pevné vazbě v nákladu kolem dvou tisíc kusů (menší se nakladateli nevyplatí) vyjde na částku blížící se 200 tisícům. Pokud má výsledný součet (ve kterém stále chybí řada dalších položek) platit nakladatel, není divu, rozhodne-li se raději sáhnout po další (finančně bezpečné) severské kriminálce. Slovy Lukáše Růžičky, který se stará o komiksovou edici v nakladatelství Paseka, je výroba českého komiksu pro nakladatele po finanční stránce jeden z nejnáročnějších projektů, do jakého se může pustit.

To je také jeden z důvodů, proč poměr překladových a domácích komiksů vychází lépe ve prospěch zahraničních děl. Zaplatit licenci a překlad může být výrazně levnější než investice do tvorby nového díla tuzemského autora, kterého si širší veřejnost nespojí s konkrétní značkou. Ve chvíli, kdy se komiksová kniha konečně dostane ke čtenáři, visí na ní riskantní finanční investice. A je potom na zákazníkovi, jestli investuje do drahé knihy, kterou přečte v lepším případě za hodinu, v horším případě při čekání na autobus…

Zaprodat se sám sobě

Realita je často taková, že autor kreslí komiks po večerech (zvlášť jedná-li se o debut) a přes den žongluje s povinnostmi, které platí účty a vybírají si své na mentální pohodě autora.

Nesnažím se přiblížením reality oboru vytěžit sladkou dávku soucitu. Ale když vidím kolegy a kolegyně, jak se chytají do pastí pofidérních podhodnocených projektů kvůli příslibu budoucí pozornosti imaginárního publika a publikačního zářezu, je mi jasné, že jako komunita potřebujeme otevřenou debatu o podmínkách naší profese.

Takže, milí autoři a autorky, zvlášť vy, kteří začínáte a pro které je každá zakázka pohlazením na duši, protože je těžké nestavět vlastní sebevědomí na tom, jestli lidé oceňují vaši tvorbu, mám pro vás varování.

Pokud vám někdo nabídne adaptaci klasiky, protože na ni už vypršela práva, nedělá to z lásky ke komiksu, ale proto, že nemusí platit licenci.

Pokud vám někdo nabídne místo sazby za stránku procenta z prodeje, nedělá to proto, že je to férová odměna, ale proto, že sliby nic nestojí.

Pokud vám někdo nabídne podmínky a na každém setkání je pozmění, dělá to proto, že po investování dosavadního času a energie se vám bude z projektu, byť najednou méně výhodného, hůř odcházet.

Pokud vás někdo přemlouvá k „ukázkovým stránkám“ a tvrdí, že se běžně dělají zadarmo, projektu nevěří ani natolik, aby do něj vložil minimální investici.

Pokud má někdo za sebou portfolio projektů, které nikdy neviděly světlo, a slibuje vám vyplacení odměny zpětně…

Jak jsem zmínila výše, práce na komiksové knize může klidně trvat rok a rok života je dlouhá doba, zvlášť když výdělek taktak pokryje životní náklady. Byť autorský „pitching“ (iniciativní nabízení rozpracovaných projektů) není u českých nakladatelů příliš zavedený, prostor tu na něj je. Pokud se finančně pohybujeme v podobných číslech, nebude lepší předat svůj vlastní příběh než znovu odříkat povinnou četbu v panelech?


Autorka je komiksová kreslířka.