Romští autoři mají ohromnou vnitřní touhu psát

„Často jsou středoškolsky vzdělaní nebo mají jenom základní školu a mají značně odlišné životní zkušenosti. Ale zato mají ohromnou vnitřní touhu psát, protože chtějí nějak promluvit, mají pocit a potřebu vysvětlit skrze svoje dílo, co ta česká většina pořád nechápe. A tak, jak to cítí, tak to napíšou,“ říká v rozhovoru Radka Patočková z nakladatelství romské literatury KHER.

Nedávno jste v rámci nakladatelství organizovali vzdělávací semináře na školách, co bylo jejich záměrem?

Věnovali jsme se věcem, kterým se KHER nevěnuje jako hlavní aktivitě. Jezdíme do škol a povídáme učitelům, sociálním pracovníkům a vychovatelům, a nejlépe pak samotným dětem, romským i neromským, o tom, že existuje romská literatura, co ji vlastně definuje, jak vypadá a co může přinést nového. A je vlastně vždycky zajímavé vidět, zejména u romských dětí, jaká ohromná vzpruha to pro ně je. Většinou netuší, že romská literatura existuje, málokdy vůbec četli nějakou knihu, ale jakmile se dozví, že existuje knížka, kde je hrdina Rom a která se odehrává v prostředí jim známém, a řeší se v ní problémy, které ty děti znají, a zážitky typické pro romské prožívání, tak se jim hned rozsvítí oči, a zvlášť když potom ještě slyší romštinu. Dává to smysl i nám samotným, když vidíme, jak máme možnost ovlivnit romským dětem třeba jen tu jednu hodinu.

Knihy prezentujete romským i neromským dětem, liší se něčím jejich reakce?

U neromských dětí je ta odezva vlažnější, protože mluvíme o něčem, co se jich osobně nedotýká, ale pozorujeme u nich velkou zvídavost a nezatížení stereotypy a předsudky. Někdy o Romech vůbec nic netuší a častokrát právě my přicházíme s tou první informací. Romské děti mají pocit, jako že k nim přijel domov. A zvlášť na půdě nějaké instituce, kde se s tím úplně nesetkávají, mají najednou pocit, že se to tam smí a že to je žádoucí.

Jaké byly vaše začátky s romskou literaturou, a právě s nakladatelstvím KHER?

Byly to hodně partyzánské začátky, vůbec jsme netušili, do čeho jdeme a co nám postupně vykvete pod rukama. KHER jsme zakládali s kamarády z romistiky, vznikl v roce 2012. Tehdy jsme k tomu neměli žádné prostředky, ale velmi nám pomohl internet. Napadlo nás vydávat elektronické knihy, protože ty se dostanou ke komukoliv, i k Romům, kteří třeba nejsou ochotni dávat za knihy peníze, protože je to třeba stopadesátá věc v pořadí, kterou by do domácnosti potřebovali, kdyby měli peníze. V roce 2018 jsme se rozhodli, že vydavatelství trošku revitalizujeme a že opustíme linii elektronických knih a zkusíme jít na trh s tištěnou knihou a že uvidíme, zda obstojí. 

Všude samá krása, foto: nakladatelství KHER

Všude samá krása, foto: nakladatelství KHER

Pociťujete za deset let existence posun v tom, jak romskou literaturu vnímají mainstreamoví čtenáři?

Vnímáme ohromný posun. Nedokážu říct, do jaké míry jsme tomu pomohli my. Máme pocit, že se sešlo několik dobrých věcí. Zaprvé jsme byli schopní vyprodukovat zajímavé knihy, které nějakým způsobem v danou dobu dokázaly oslovit čtenáře. Ale asi tomu nahrává i skutečnost, že ve společnosti je obecně hlad po jinakosti. Globalizace se už stala běžnou součástí našich životů — všechno všude je takové stejné. Pak máme pocit, že najednou chceme vyhledávat rozmanité proudy. Globalizovaný čtenář, divák a posluchač prostě chce vidět nějakou rozmanitost.

Myslíte si, že romská literatura je pro čtenáře specifická právě tím, že v ní dochází ke střetu s jinou kulturou, stírání kulturních hranic a k následnému lepšímu vzájemnému porozumění?

Ano. Myslím si, že člověk většinou v romské literatuře hledá něco jiného, exotiku, přestože ve finále, když ji čtenář čte, zjistí, že to zase taková exotika není.

Uvažovala jste nad tím, že lidé dnes mají o romskou literaturu větší zájem i díky vaší práci v KHER? Právě vy v nakladatelství jste připravili půdu pro čtenáře, kteří si dnes můžou ke čtení vybrat romskou literaturu.

Ale tak by to bylo, i kdybychom to nebyli my, ale byl by tady jiný subjekt, který by to dělal. Šlo jenom o to přijít s tím tématem, nastolit ho, ukázat ho lidem. Vždycky hrozí, jestli to už v začátcích nebude smeteno ze stolu. Ale romská literatura obstála. Nejen to, že reagovala na náladu ve společnosti, ale jako i kdyby v té době společnost začala vnímat své svědomí. Mně přijde, že v generaci naší a starší není moc ochota k reflexi nebo přiznání si spoluodpovědnosti. A možná až ta nastupující generace tomu vlastně velmi pomohla. 

Bude romština a romská literatura v budoucnu běžnější a víc používaná, budou se na školách číst dětské knihy v romštině?

To je ideální cíl, nevím ale, do jaké míry si to přejí samotní Romové. Ale já si myslím, že úplně pomůže, když se romská literatura bude používat a bude patřit do školy, tak jako jakákoliv jiná. A nemusí to být pouze literatura, skrz kterou se učíme něco o Romech — ale že se v hodinách slohu nebo dějepisu budou používat texty romských autorů, protože na nich můžeme něco ilustrovat, a vůbec nepůjde o to, že to napsal romský autor. Ale už jen vědomí, že je nějaká knížka psaná v romštině, dětem pomůže se nestydět za jazyk. A buď je to nějak inspiruje, nebo jim to minimálně vnitřně dodá něco, co obecně vlastně Romové potřebují — a to je pozvednout sebevědomí v rámci majoritní společnosti.

Máte pocit, že běžný čtenář, ale třeba i literární kritik má odlišná očekávání od romského autora než od toho neromského? Je potřeba mít romské kritiky pro romskou literaturu?

Literární kritici i zkušenější čtenáři určitě mají očekávání, jak by tato literatura měla vypadat. Čtenáři jsou velmi vstřícní k romské literatuře. Nicméně u literární kritiky se setkáváme s tím, že romská literatura je dle nich často jenom vzpomínání, že by rádi už viděli nějaké vykročení romských autorů k autonomnímu autorskému já. S tím se ale setkáváme spíš v minulosti než dnes. Protože ti literární kritici jsou také z určité generace a mají určité nároky a jsou zvyklí konzumovat literaturu, která je už svébytná, zkušená, vypsaná. A v těchto úzkých mantinelech hodnotí i současnou romskou literaturu a tam často dochází k nějakému zklamání nebo nenaplněnému očekávání. 

Musím ale říct, že se v posledních letech většinou u kritiků mladší generace setkáváme s tím, že jejich mantinely jsou najednou mnohem širší, a i oni si mnohem víc uvědomují, že literatura není jenom ta česká a ta světová a veliká. Ale že literatura je i to, co píšou menšiny, každá lidská zkušenost má nárok na to být literárně zpracovaná a být zahrnuta do vnímání toho, co je literatura. Nemáme však zkušenost s tím, že by se romští kritici vyjadřovali k romské literatuře, protože romští kritici nejsou. Ale myslím si, že romská kritika by byla pozitivní, protože Romové sami si uvědomují, jak jim ten hlas chybí.

Jací jsou romští autoři a v čem jsou jiní než neromští?

O romské literatuře se říká, že je velmi spontánní a přímočará. Běžný autor, na rozdíl od romského autora, už má většinou nějakou literární zkušenost, prošel vzděláním, zná literární historii, to všechno ho utváří. Ale romští autoři to nemají. Často jsou středoškolsky vzdělaní nebo mají jenom základní školu a mají značně odlišné životní zkušenosti. Nemají moc načteno. Ale zato mají ohromnou vnitřní touhu psát, protože chtějí nějak promluvit, mají pocit a potřebu vysvětlit skrze svoje dílo, co ta česká většina pořád nechápe. A tak, jak to cítí, tak to napíšou. Takže je v tom veliká upřímnost a někdy až drsnost.

Se kterými konkrétními knihami by mohli čtenáři začít? 

Často je pro mnoho lidí iniciačním titulem Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Eleny Lackové. Je dobré s touto knihou začít proto, že obsahuje romskou historii psanou jejím vlastním pohledem a je to skvělý náhled do romské kultury. Po dočtení knihy budete mít úplně jiný pohled a zkušenost a mnohem víc budete chápat. Potom bych doporučila sbírky třiceti tří romských autorů — tituly Všude samá krása a Samet blues. Autoři ve svých povídkách obsáhli celé dvacáté století. Ale vyzdvihla bych také knížku Oksany Marafioti Žij tam, kde jsou písně. Jde o autorku z rusko-arménského muzikantského prostředí, která vyrostla v Sovětském svazu, její rodina poté emigrovala do Spojených států a ona se v patnácti letech snaží zařadit do americké společnosti na střední škole.


Text vznikl v rámci semináře Kritická reflexe romské kultury, vedeného Janou Čeňkovou a Tomášem Bystrým na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK ve spolupráci s neziskovou organizací Slovo 21 (projekt AndroMedia, financován z Fondů EHP 2014—2021).