V rozhovorech občas říkáte, že kolektivní paměť v Číně upadá a lidé nevědí, co zažívali jejich rodiče. Vnímáte uchovávání společenské paměti jako úlohu spisovatele? Nebo je to prostě jeden z námětů ke zpracování?

Z jistého úhlu pohledu můžeme říct, že spisovatelé tu jsou od toho, aby zaznamenávali paměť a prožitky člověka, to paměť a prožitky z nás dělají vášnivé pisálky. Tato věta zazněla na úvod mé děkovné řeči, kterou jsem přednesl včera při přebírání Ceny Franze Kafky v Praze. Nemám tím na mysli, že spisovatel by měl být dokumentaristou. Osobní prožitky a zkušenost zmiňuji hned vedle paměti. To, jak člověk události prožívá, paměť formuje, přinejmenším zabarvuje. Pro mě je nejdůležitější upřímnost, se kterou se spisovatel staví k vlastní, ale i kolektivní paměti. Myslím, že Čína je v tomto specifickou zemí, ve které je základní oficiální výklad dějin do velké míry kontrolován seshora. Před spisovatelem se tak otevírá velký prostor pro zapojení se do procesu dialogu o podobě kolektivní paměti. A ano, do značné míry to vnímám jako jednu z úloh současného čínského spisovatele. Je to otázka vlastního svědomí a zodpovědného přístupu čínského spisovatele k tvorbě.

Jedním z takových případů „kolektivního zapomnění“ jsou události na Tchien-an-menu před pětadvaceti lety, v Číně o masakru prý málokdo ví. Dostávají se do zbytku země informace o současném dění v Hongkongu?

Pětadvacet let je příliš krátká doba na to, aby se zapomnělo úplně, generace pamětníků stále žije a je činná, ovšem i v případě události na Tchien-an-menu ze 4. června 1989 je patrný tlak, který přirozeně k vymazání paměti směřuje, a mladá generace skutečně nemusí o těch událostech vědět, nebo ví velmi málo. Většinový diskurz spočívá v tom, že zásah byl nutný a byl realizován v zájmu stability země. Ale ptal jste se na současné dění v Hongkongu. Tyto informace se dnes do země dostávají díky internetu, jsou velmi rozporuplné a protichůdné, některé hnutí chválí a podporují, jiné kritizují a zatracují. Rozdílnost názorů pramení ze zkušeností pisatelů a z jejich politického přesvědčení.

Jaký názor máte na deštníkové hnutí a demonstrace vy sám?

Chápu cíle a tužby demonstrujících studentů, nicméně ve svých letech mám také jisté pochybnosti, zdali je zvolená cesta ta nejúčinnější. Obávám se, že Hongkongu v důsledku přinese i značné vnitřní problémy. Kdyby mi bylo dvacet let, asi se nebudu dvakrát rozmýšlet a půjdu stejně jako hongkongští studenti veřejně demonstrovat za své ideály, mně už ale není dvacet. Jak jsem však řekl, velmi dobře rozumím jejich touze po svobodných volbách. Na druhou stranu, z kroků a prohlášení současného guvernéra Hongkongu i z postoje Pekingu, který mu vyjádřil plnou podporu, je patrné, že lidé, kteří dnes třímají moc ve svých rukou, nátlakům studentů neustoupí. Proto se obávám, že z dobře míněných snah po vyšší míře demokracie dojde v Hongkongu spíše k rozdělení místní společnosti a k vnitřním rozporům.

Jen Lien-kche, autor: Lukáš Jasanský

Jen Lien-kche, autor: Lukáš Jasanský

Spisovatel Yu Ying-shih protesty podpořil, stejně jako kritik Leung Mao-tao, a na oba byla uvalena cenzura a zákaz vydávání. Má deštníkové hnutí velkou odezvu mezi intelektuály a spisovateli? A naopak — potřebuje podle vás podobné hnutí v Číně veřejnou podporu inteligence?

Je pravda, že existuje seznam jmen asi deseti osob, jejichž díla se nemají vydávat jako důsledek jejich otevřené podpory deštníkového hnutí v Hongkongu. Jejich díla byla dokonce stažena z distribuce. Je to běžná praxe a každý, kdo se otevřeně postaví za jakékoli hnutí, nejen to deštníkové, musí nést následky. Moje generace je v tomto ohledu opatrnější, většina zvažuje pro a proti. Odezva mezi čínskými intelektuály je hodně individuální, většinou bych ji však nazval skeptickou. Myslím, že za současné situace může být v Číně podpora jakýchkoli hnutí jen věcí osobní volby.

Ve spojitosti s hongkongskými protesty se u nás často skloňuje jméno Václava Havla a sametové revoluce coby inspirace revolučního hnutí. Opravdu má český disent v Číně, respektive v určitých kruzích svou pověst, nebo to je spíše přání našich médií?

Jméno Václava Havla má v jistých kruzích skutečně velkou symbolickou váhu. Málokdo zná dobře jeho dílo, neboť v čínštině oficiálně nevychází, jeho jméno je však obecně respektováno.

Jakou roli vlastně spisovatel v dnešní čínské společnosti zastává: lze třeba už mluvit o „veřejném intelektuálovi“, jak literáty vnímá třeba euroamerická kultura? Dá se v tomto ohledu postava Spisovatele ze Čtyř knih obrazně chápat jako přemítání nad literaturou v Číně?

V dřívějších dobách byl spisovatel skutečně vnímán jako veřejná osobnost, a to jak v padesátých a šedesátých letech, tak i v letech osmdesátých. Spisovatel ze Čtyř knih takovou postavou jistě je, má ambice napsat velký revoluční román a svou tvorbou přispět k lepší společnosti. Je to úloha značně schizofrenní, vezmeme-li v úvahu cenu, kterou za to platí. Dnešní čínský spisovatel však ve většině případů takové ambice nemá, vždyť neexistuje již ani pomyslný hodnotový konsenzus. Vyznat se v současné čínské realitě je obtížnější, než tomu kdy bylo v minulosti. Spisovatelé, stejně jako mnozí jiní, kráčí směrem, který si vytyčí, ale dostanou se tam, kam zamýšleli? Ano, i o tom jsou Čtyři knihy.

Ve Čtyřech knihách jste použil obrovské množství přesných čísel, někomu by se mohlo zdát, že jste číselným vyjádřením množství posedlý. Máte k tomu nějaké vysvětlení?

Hospodářské výsledky země do značné míry řídí naše životy, vše je vyčísleno. Dříve to byly kvóty, pětiletka, plníme plán, dnes to je strašidlo HDP, procentního růstu, které nás drží v šachu. Na těch číslech stojí osudy celých zemí. Obrovskými sumami úplatků, jež občas dostanou do potíží zkorumpované úředníky, se kochají senzacechtiví čtenáři čínských novin. Nedávno jsem četl zprávu o tom, kolik mrtvol kolikametrákových prasat připlavalo po řece až do Šanghaje. To ne já jsem čísly posedlý, to tenhle svět.

V polovině října proběhlo takzvané Pekingské fórum o literatuře a umění, kterému předsedal současný generální tajemník ÚV KS Číny a prezident Si Ťin-pching. Z jeho úst mimo jiné zaznělo, že literatura a umění mají sloužit lidu a socialismu. Zní to jako návrat do padesátých let. Jaký je váš názor na toto fórum a co přinese do budoucna čínské literatuře a umění?

Prezident Si Ťin-pching na fóru skutečně řekl, že literatura a umění mají sloužit lidu a socialismu, nemají se podbízet trhu, nemají sledovat finanční zisky. Apeloval na zodpovědnost spisovatelů a umělců. Já osobně jeho prohlášení za až tak šokující nepovažuji, vzhledem k rétorice KS Číny neřekl nic nečekaného. Problém je samozřejmě s chápáním konceptu lidu, co je lid? Kdo jej vysvětlí? Patří do něj zkorumpovaní podnikatelé, straničtí funkcionáři, intelektuálové a studenti i chudí vesničané v zapadlé vísce ve vnitrozemí? Chceme-li použít sloveso „sloužit“, pak literatura neslouží lidu, ale člověku. Já nejsem zástupcem lidu, já píšu o své zkušenosti člověka pro jiného člověka. Na fóru bylo mnoho výborných spisovatelů, s nimi se ale prezident Si Ťin-pching osobně nesetkal. Naopak promluvil s mladým bloggerem Čou Siao-pchingem, který nikdy nenapsal žádnou knihu, ale na internetu publikuje články o tom, jak je americká demokracie prohnilá a pokrytecká, tu pravou demokracii podle něj máme naopak v Číně. S tímto člověkem si podal ruku, ne s přítomnými zasloužilými spisovateli. Obávám se, že úřady kontrolující tisk a média si jeho slova a chování vysvětlí velmi rigidně. Na konkrétní dopady na umělecký a literární provoz si musíme ještě počkat.

Jen Lien-kche přebírá cenu Franze Kafky, autor: Lukáš Jasanský

Jen Lien-kche přebírá cenu Franze Kafky, autor: Lukáš Jasanský

Jste profesorem literatury na Lidové univerzitě v Pekingu, nazval jste se nehodným synem realismu. Dají se nějak pojmenovat a popsat tendence literatury v současné Číně? Co píše a čte mladá generace — třeba vašich studentů?

Čtenářsky nejúspěšnější jsou bloggeři a romány popisující život v luxusu. Otevřete knihu a hned v prvním odstavci se dozvíte, že hlavní hrdina či hrdinka si dá k snídani to nejlepší a nejdražší, co svět nabízí, oblékne se do oděvu těch a těch módních značek, na ruku připevní nejdražší švýcarské hodinky, nasedne do svého nového Maserati a jede kdoví kam. I to je jedna z tendencí v současné čínské literatuře, chcete-li. Dobrých a zodpovědných spisovatelů však máme stále dost, pořád tvoří starší generace narozená v padesátých a šedesátých letech, která vyrůstala na jiných hodnotách než na užívání si výdobytků konzumní společnosti. Ti píší o nedávné minulosti i současnosti ze svého úhlu pohledu, všímají si většinou také stinných stránek hospodářského růstu nebo různých kostlivců ve skříních. Mladá generace má přirozeně zase své starosti, je kosmopolitnější a pragmatičtější.

Dostal jste teď Cenu Franze Kafky, v Číně vám dali Lao Šeho cenu — jaký máte vztah k literárním oceněním?

Franz Kafka nikdy žádnou literární cenu nedostal, přitom je jedním z největších spisovatelů dvacátého století. Stopa, kterou v literatuře zanechal, je nesmazatelná. Asi by se nikdo nedopočítal, kolik dalších spisovatelů ovlivnilo jeho pojetí literární tvorby. Já dnes již v Číně asi žádnou oficiální literární cenu nedostanu, musím přiznat, že z Ceny Franze Kafky jsem měl velkou radost. Myslím, že díky ní se mi teď bude i lépe dýchat a tvořit.

Shodou okolností je Franz Kafka prý váš oblíbený autor, světová literatura je důležitá v Čtyřech knihách a zřetelně i pro vás osobně. Je nějaký západní autor mezi čínskými literáty a intelektuály „povinnost“? Existuje kniha, kterou byste doporučil komukoli bez rozdílu?

Jediná kniha neexistuje, ale všem svým studentům doporučuji, aby hlavně četli a aby četli co nejvíc a v co nejširším záběru. Literatura toho člověku nabízí tolik…


Rozhovor zprostředkovala a do češtiny převedla překladatelka Zuzana Li.