10/09/2016 | téma |

Rozpukov

Kniha Jen Lien-kcheho vypadá na první pohled jako pohádka o dvou znepřátelených rodech vládnoucích ve vesnici, která se během několika desetiletí čínské hospodářské expanze mění v mnohamilionové město. Složité rodinné a milostné vazby se proplétají s těmi mocenskými, rozkvět rodu jde ruku v ruce s rozkvětem města Rozpukov. Pohádka se ale brzy mění v podobenství o korumpující moci peněz, cynismu, bezohlednosti a ziskuchtivosti, které v čínských poměrech dosahují nepředstavitelných rozměrů.

Byl počátek zimy. Mrzlo, až praštělo. Lidé byli zalezlí v teple svých příbytků. Stromy se třásly chladem. Vrabci se shlukovali pod střechami. Celý Rozpukov zahalil klid a mír.

Kchung Tung-te se vrátil. Přišel tajně a nečekaně, nikdo o něm nevěděl. Celý měsíc pak proseděl doma, ani nos ze dveří nevystrčil. Nebylo divu, vždyť mu bylo dvaapadesát a dvanáct let strávil v káznici. Nikdo neměl zdání, kde si trest odpykal, co tam dělal, co všechno tam zažil a jakými útrapami si musel projít. Od chvíle, kdy se před měsícem uprostřed noci znenadání ozvalo klepání na dveře a vyvolalo výkřiky údivu a slzy na tvářích ženy i dětí, se v domě rozhostilo tíživé ticho. Kromě občasného dotazu, co by si dal k jídlu a čeho by se rád napil, se jinak nikdo na nic neptal a on taky o ničem nemluvil.

Byl odsouzen k trestu smrti. Všichni se domnívali, že je dávno mrtvý, on se však vrátil živ a zdráv. Vlasy mu zbělely, byl vychrtlý až na kost, nebýt pohybu očních panenek, vypadal docela jako mrtvola, jak tam tak seděl uprostřed místnosti.

Kdyby ležel, vypadal by jako mrtvola dočista, jako by z něj všechen život vyprchal.

Po měsíci ticha se mu však do tváří vrátila barva. Zavolal si k loži své syny a takto nečekaně k nim promluvil:

„V podnebesí se udála velká změna, brigáda už nebude brigádou, Rozpukov bude zase obcí.“

„Půdu rozdělí mezi rolníky, znovu se bude obchodovat.“

„Vláda rodu Ču a Čcheng je u konce, Rozpukov teď bude patřit nám, Kchungům.“

Synové na něj hleděli v němém údivu, jako čtyři psíci, kteří dorostli a čekají, až budou smět opustit doupě. Stáli u otcova lože v řadě, nejstarší syn „jasná zář“ Kchung Ming-kuang, druhorozený „jasné světlo“ Kchung Ming-liang, třetí syn „jasný svit“ Kchung Ming-jao i nejmladší „jasný třpyt“ Kchung Ming-chuej. Pod lůžkem hořelo jerlínové klestí, v místnosti se vznášela vůně pryskyřice, obličeje přítomných se leskly nažloutlou svěžestí. Když malovaný tygr na stěně uslyšel otcova slova k synům, otočil se k dvaapadesátiletému vychrtlému starci a v jeho kulatých očích zajiskřily dvě kapky chápajícího černého laku. Krátký ocas nad hlavou starce se rozvlnil, jako když pes vítá svého pána. Také šedý pavouk ve východním rohu místnosti slyšel starcova slova. Hleděl na něj s hlavou zvednutou tak vysoko, že se mu vyboulilo celé břicho.

„Jděte,“ řekl Kchung Tung-te a ukázal rukou směrem ke dveřím. Poprvé za měsíc se neznatelně usmál, jeho úsměv vypadal jako tenký zlatý plíšek přilepený na tváři. „Běžte ven a rozejděte se na východ, západ, sever a jih. Jděte pořád za nosem a neohlížejte se. Seberte to, co cestou najdete, to bude vašim osudem.“

Chlapci mlčeli. Mysleli, že se otec pomátl na rozumu.

Ale když vše třikrát zopakoval a do třetice zněl jeho hlas téměř prosebně, druhorozený Kchung Ming-liang významně mrkl na nejstaršího Ming-kuanga a společně se s bratry Ming-jaem a Ming-chuejem vydali ven, od hořícího jerlínu, od stoliček, od otce a matky, nástěnné malby tygra a pavouka v rohu, a pomalu vykročili ven do světa.

Jen co vyšli ven, celý svět se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil. A v místní kronice Rozpukova se začala psát nová kapitola.

rozpukov

Po odchodu chlapců se žena sedící na lůžku zadívala na svého muže a zeptala se: „Zbláznil ses?“

„Ženo, dej mi pít,“ odvětil muž.

„Už nejseš ten starej Kchung,“ žena na to.

„Budeme mít doma císaře,“ pokračoval muž, „jen ještě nevím, kterej z našich synů to bude.“

Žena poslušně odešla přichystat muži láhev pálenky a nějakou zeleninu k zakousnutí. Její poslušnost byla také k nakousnutí. Už byl zpátky nějaký pátek a stále se jí ani nedotkl. Jako by o záležitosti mezi mužem a ženou zcela ztratil zájem. A právě ve chvíli, kdy se jeho již šedesátiletá žena chystala vyjít ven, se k ní znenadání vrhl, objal ji a přitáhl si ji na lože, které se po chvíli rozvrzalo dávno zapomenutou radostí a výskotem.

 

Mezitím se snesla hluboká noc. Ves se koupala v měsíčním svitu.

Vrabčáci se k sobě tulili v hnízdech pod krovy, jen tu a tam se ozvalo čimčarání. V uličkách vládlo nezvyklé ticho, jako na hřbitově. Kchungovic chlapci vyšli z domu, pustili se cestičkou a brzy se ocitli na návsi na kraji vsi.

„Tady se rozdělíme, bratři,“ řekl druhorozený Ming-liang, „každý půjdeme svým směrem, co najdeme, to sebereme a rychle se vrátíme domů.“

A tak se každý vydal na jinou světovou stranu.

Nejstarší šel na východ, druhorozený na západ, třetí na jih a nejmladší na sever. Byli jako ptáčátka, která jedné klidné noci vyletí z rodného hnízda. Rozpukov ležel pod kopcem, hlavní cesta vedla vsí od východu na západ, na sever a na jih z ní vybíhaly krátké postranní pěšinky a uličky. Rozcestí se nacházelo na východním kraji vesnice, a tak nejstarší, třetí a nejmladší brzy vyšli ven ze vsi. Jen druhorozený Ming-liang kráčel dlouho vesnicí. Hluboká noc již pokročila a on stále nic nepotkával, jen měsíc, vzduch a štěkot psů.

Tu ve chvíli, kdy už si myslel, že na nic nenarazí, zavrzaly dveře jakéhosi stavení.

A nebylo to ledajaké stavení, nikdo ve vsi neměl dvoukřídlá vrata z vrbového dřeva se stříškou z pálených tašek, navíc nedávno čerstvě natřená rudým lakem. To zavrzání opravdu znělo bambusově a rudě a do nosu ho udeřila štiplavá vůně laku. Nebylo pochyb, byl to dům rodiny Čuů. Dveře se rozletěly a na prahu stanula Ču Jing, starostova dcera. Sotva práh překročila a ušla pár kroků, uviděla o pár let staršího Kchung Ming-lianga, kterak si to šine přímo k ní.

Oba se lekli a zůstali stát.

Slova, jež po chvíli ticha zazněla, budou navždy vepsána do jejich podivuhodných osudů.

„Sakra! Proč zrovna já musím narazit na smrdutou čarodějku?“

„Ve snu by mě nenapadlo, že potkám zrovna tebe,“ odsekla Ču Jing udiveně. „Hluboká noc, kam vůbec jdeš?“

„Teď už nikam.“ Ve stříbrném svitu měsíce bylo vidět, jak Ming-liang hněvivě blýskl po Ču Jing očima, a pak si přisadil: „Původně jsem chtěl přeskočit zeď, zardousit tvýho tátu a tebe znásilnit. Už mě ale přešla chuť.“ Po těch slovech se otočil na patě a ráznými kroky odcházel hlavní cestou zpátky na východ, k rozcestí, aby se shledal se svými bratry, kteří odešli na východ, na jih a na sever. Jeho lehké nohy jej nesly ztěžka a smutně, v žilách jako by se mu rozlila třaskavina. Přesto v těle napjatém k prasknutí cítil i špetku nepojmenovatelné slasti. Nejraději by z plna hrdla zařval a probudil celý spící Rozpukov. A zrovna když už už otevíral pusu k výkřiku, doneslo se k jeho uším volání Ču Jing:

„Druhorozený Kchungu, můj neblahý osud je zpečetěn! Proč jen jsem musela potkat zrovna tebe?“

„Není jiné cesty, teď si tě budu muset vzít.“

„Provdám se za tebe, a co budu živa, budu mít váš rod Kchungů v hrsti!“

Volání Ču Jing zasáhlo Ming-lianga jako blesk. Otočil se po zvuku a spatřil malou Ťing od Čchengů, jak vychází z vedlejší uličky, v ruce lampion. Nato viděl z další uličky vycházet Jangovic Pao-čchinga, pod nohy si svítil zažehnutým zapalovačem. I mladík přezdívaný Ratl se blížil a baterkou si svítil na cestu.

Jen Lien-kche, autor: Lukáš Jasanský

Jen Lien-kche, autor: Lukáš Jasanský

Vtom kde se vzalo, tu se vzalo, vesnici zaplavilo jasné světlo. Blížící se kroky houstly, jako když člověk vstupuje do hluboké vody. Přicházející přecházeli sem a tam a v tom světle na zemi cosi usilovně hledali. Cestičky zaplavily mraky lidí. Prý se v zemi událo něco velkého, významného nejméně jako smrt císaře, jinak by se přece komuny nezměnily zpátky na okresy, brigády by nepřejmenovali zpět na obce a výrobní oddíly na skupiny obyvatel. A půdu by přece znovu nerozdělovali mezi vesničany. A už vůbec by neříkali lidem, aby začali zase chodit na trh prodávat, co vypěstovali a vyrobili. Doteď se za obchodování zavíralo a chodilo na pranýř, a tu náhle, jedné noci, vše je jinak, lidé mají obchodovat ostošest a rovnou za dva nebo za deset.

I zeměpisné názvy se jako mávnutím kouzelného proutku změnily, z Čanga se stal Li, černé bude bílé, celý svět se postavil na hlavu, všichni převlékli kabát.

A zřejmě právě proto, že došlo ke změně dynastie, Rozpukovští všichni svorně tvrdili, že se jim tu noc zdál zvláštní sen, všem stejný. Ve snu viděli na kost hubeného starce, mohlo mu být tak šedesát sedmdesát let, utekl z věznice a přišel je vzbudit. Třásl jim ramenem, tahal je za ruku a posílal je ven, prý mají jít stále za nosem, neohlížet se, nedívat se nalevo napravo, a na co první narazí, to bude jejich osudem. Někteří snu nevěřili a po probuzení se jen převalili na druhý bok a spali dál, ale stařec se ve snu opět vrátil, znovu a znovu vycházel z vězení a přicházel je budit, posílal je ven do noci, aby šli a neohlíželi se. Kdo najde minci nebo bankovku, byť sebemenší hodnoty, ten se stane obchodníkem a vydělá jmění. Kdo uvidí na zemi ležet pohozený byť jen střípek nebo kousek něčeho, co patřilo ženě, ten se dobře ožení nebo bude mít nekonečné štěstí v lásce utkané z voňavě omamných broskvoňových květů. A tak nakonec všichni vstali, nazuli si boty, popadli baterky a svíčky a vyšli ven z domu i ze vrat dvorku, až došli na hlavní cestu. Tam si vyprávěli, jaký zvláštní sen se jim to zdál a jaké podivné věci cestou na zemi viděli. Jedni nadšeně zvedali nad hlavu mince a bankovky, že tohle našli, jen co vyšli ze vrat. Jiní v tom davu ukazovali kousek červeného provázku nebo ztracenou sponku do vlasů a ptali se, jaký že osud čeká je.

I malé Čchengové, letos jí bylo snad dvanáct, se zdál ten podivuhodný sen. Vyšla s lampionem ven a přímo uprostřed ulice uviděla na zemi ležet něco průhledného gumového, sněhově bílého, na prst velkého. Netušila, co to je nebo co jí ta věc dává do vínku, a tak tu věcičku také zvedla vysoko nad hlavu a vyptávala se okolostojících. Zkušení muži se pochechtávali, to je přece kondom, používají to muži a ženy v posteli, říkali. Dívka Čcheng Ťing by se ráda dozvěděla víc, ale zrovna když se chtěla zeptat, na co se ta gumová věc v posteli používá, natáhla se po ní dlouhá paže její matky, vlepila jí políček a táhla ji pryč.

Srocený dav vybuchl v bujarý smích.

Kchung Ming-liang však v tom chechtajícím se davu zářícím tisíci světly nestál. Lámal si hlavu, co asi znamená, když cestou na západ potkal dceru nenáviděného rodu Čuů, co ho teď čeká a nemine. Volání Ču Jing, které se na odchodu doneslo k jeho uším, mu projelo celým tělem a zanechalo po sobě mrazivou stopu nejistoty. Měl pocit, že stojí před dveřmi s klíči v ruce a neví, který z nich použít. Když tak nerozhodně stál na západním kraji návsi, ucítil, jak jej do nohy cosi tlačí. Bylo to pevné a tvrdé. Bál se ale sehnout a sebrat to, co když to bude jen prachobyčejný kámen? Ta věc se mu však stále bolestivěji zarývala do pravého chodidla. Rychle se tedy shýbl a sevřel tu věc pevně v dlani, ani se na ni nepodíval. Hleděl upřeně na dav shromážděný na návsi.

Uprostřed davu do sebe narážely kužely světla, otíraly se o sebe a kovově vrzaly. V tom Kchung Ming-liang spatřil v dálce své tři bratry, pomalu se vraceli, na tvářích zářivé úsměvy. Zdálo se, že bratři dnes v noci cestou potkali své vysněné štěstí.

A právě tehdy Ming-liang rozevřel svou sevřenou pravačku. Na dlani zalité potem se vyjímala ona věc, celá zmáčená. Byl to pečetní kámen, pravidelný hranol zabalený v bílém papíře. Někdo ho tu ztratil dříve, než do něj vyryl své jméno, Ming-liang ho našel a jeho slavná budoucnost je teď navždy zpečetěna tímto razidlem moci.

Překlad Zuzana Li

 

Vydává nakladatelství Verzone.