Psal se rok 1978, právě jsem skončil druhý ročník bohemistiky a jako aktivní a nadšený student jsem dostal první stipendium na LŠSS (Letní škole slovanských studií v Praze). Nostalgicky (jak jinak) na ta léta vzpomínám, je to dnes pro mladou generaci těžko srozumitelná kombinace pozitivních a negativních vzpomínek.

Říká se, že starším lidem se stýská po komunistických letech. Nostalgičtí jsou, ale ne proto, že by na toto období nadšeně vzpomínali. Má generace byla prostě mladá, pokoušeli jsme se přehlížet každodenní hlouposti. Cestovali jsme (spíše tedy po domovině anebo po „přátelských zemích“). Hlavní charakteristika lidské paměti je, že vypouští ošklivé věci, ale zaznamenává věci krásné. Kdyby to bylo naopak, určitě bychom se všichni zbláznili.

První vzpomínka z roku 1978 je na kolej Budeč na Wenzigově ulici. Letos i před dvěma roky jsem se tam procházel a fotografoval budovu a celý areál. Tady jsme tehdy bydleli a chodili do kantýny. Z prvního dne svého pobytu ke konci července si jasně vzpomínám na to, že jsme si při obědě mohli vybrat skleničku minerálky nebo piva. Byl jsem zvědavý, jakou má proslulé české pivo chuť . První kontakt s ním byl tak přesvědčivý, že jsem se během pobytu v Praze stal pivařem a dodnes jsem mu zůstal věrný, ačkoliv mi všichni říkají, že víno je lepší. Problémy nastaly po návratu domů, neboť v Rumunsku české pivo nebylo. Pivo místní (tedy špatné) stálo tehdy 4 lei a to dobré (polské anebo enderácké) v restauracích dvakrát více. Kontrast mezi rumunským a českým pivem byl tehdy tak značný, že jsem se v Praze prostě nemohl pití piva zdržet.

Sorin Paliga, foto: osobní archiv

Ke konci Letní školy jsem nejen mluvil lépe česky, ale choval jsem se jako Čech. Dost rychle jsem se naučil obecnou češtinu a od té doby jsem jejím přívržencem. Ne úplnou náhodou byla v Bukurešti v roce 1988 vydána první učebnice obecné češtiny, která na poli bohemistiky zůstává unikátem. Napsal ji bývalý lektor českého jazyka v Bukurešti Jindra Vacek, působil tu v období 1984—1992. Zažil tu černá 80. léta i Ceaușesca.

Další věc, na kterou mám jasné vzpomínky, je počet turistů v Praze — bylo jich dost i tehdy, ke konci 70. let minulého století, nedokázal jsem si však představit, že jich může být i desetkrát víc. Letos jsem musel vstát v 6 ráno, abych mohl normálně navštívit Karlův most a Hrad. Pochybuji o tom, že se Pražanům takový obrovský počet turistů líbí, i když jsou samozřejmě hrdí na to, že žijí v nejhezčím evropském městě anebo snad v nejhezčím městě vůbec.

Nicméně od pátečního do nedělního večera bývala Praha skoro mrtvá. Václavák téměř prázdný. Předpokládám, že se to dnešním mladým Čechům jeví jako nemožné, ale bylo to skutečně tak. Taková atmosféra panuje teď snad jen v malých městech nebo na venkově.

Neklame-li mě paměť, smutné víkendy konce 70. let odpovídaly sklíčenosti období „normalizace“. O politických věcech se samozřejmě na Letní škole nemluvilo, pravdivé informace jsme čerpali víceméně ze Svobodné Evropy anebo z Hlasu Ameriky. Tehdy jsem však pravidelně poslouchal spíše programy rockové hudby, politika mě nezajímala, já i ostatní jsme věděli, že perspektivy nějakých změn jsou vzdálené. Naděje však existovala…

Vzpomínám si z tohoto období na jednu příhodu. Dva až tři měsíce před odletem do Prahy se mě můj nejlepší kamarád Saša (teď žije v Kalifornii) najednou při procházce zeptal: „Sorine, do které země chceš emigrovat?“ Byl jsem tak překvapen (lidé se o tom tehdy strašně báli mluvit), že jsem se hned zastavil, chvilku jsem přemýšlel a pak odpověděl: „Ne, nechci emigrovat, chci se stát svědkem posledních deseti let komunismu.“

Od chvíle mého proroctví to trvalo přesně jedenáct let. Jsem docela spokojen, že jsem plně zažil poslední léta komunismu, první léta postkomunismu a pak první léta pořád divočejšího postkomunistického kapitalismu… Co bude dále, nevím. Přítel Saša odjel do Ameriky téměř o jedenáct let později, dva měsíce před pádem Ceaușesca. Havel už byl na Hradě nebo se na to připravoval…

Do Prahy jsem se vrátil o rok později, také na Letní školu, pak jsem v roce 1980 měsíc studoval slovenštinu v Bratislavě, pět let nato jsem byl zase na Letní škole v Praze, po návratu jsem se oženil, s manželkou máme tři děti. Z první a druhé návštěvy Prahy v letech 1978 a 1979 mám hodně vzpomínek. Některé jsou ještě živé. Opakovaně jsem si říkal, že bych si měl začít psát deník. A opakovaně se mi to nepodařilo.

Ve srovnání s tehdejším Československem nebyla roku 1978 situace v Rumunsku ještě tak tragická. Pamatuji si například, jak Rumuni (a já také) v zahraničí mohli prodávat rumunský koňak a instantní kávu. To byla svým způsobem valuta, neboť jsme při cestě za hranice nesměli mít více než 200 lei v kapse. Koňak a káva takový detail řešily. Diktatury vždy stimulují důvtipnost.

Situace se značně zhoršila ke konci roku 1979 a začátkem roku 1980. Pamatuji si, že jsem se na tři dny zastavil v Budapešti a tam jsem slyšel, jak cizí turisté, ale také Maďaři a Češi, zůstali trčet na území Rumunska, neboť si nemohli koupit benzín. Bylo to období, kdy šlo v Bukurešti k zemi mnoho historických budov. Dnes na jejich místě stojí areál, který začíná na kopci obrovským palácem parlamentu a končí na náměstí Práce, dodnes nesoucím své komunistické jméno. Jsou to asi tři až čtyři kilometry budov v severokorejském stylu kombinovaném s jakýmsi pseudoklasicismem. Byty jsou tam větší a kvalitnější než jiné stavěné ve stejném období.

Ale i přes novou, agresivní výstavbu a všeobecný nedostatek jsem klidně vyhlížel konec komunismu, sháněl české pivo a sledoval stárnutí vlastní generace. Jsem nostalgický — možná i kvůli tomu, že se mi nikdy nepodařilo psát si deník. Ale vím přesně, po čem se mi stýská. A po čem ne.


Sorin Paliga (1956) absolvoval studia na Fakultě cizích jazyků a literatur, jazyk český a anglický a řadu dalších jazyků, například portugalštinu, španělštinu a latinu, později také finštinu. Věnoval se především lingvistickým studiím, ale také překladatelství z češtiny, angličtiny a francouzštiny. Čtyři roky byl primátorem 3. sektoru Bukurešti a zároveň pravidelně učil češtinu. V roce 2010 založil Společnost Romano-Bohemica na podporu česko-rumunských a vůbec středoevropských studií. Sorin Paliga byl rezidentem Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny.