Sedm v létě se odehrávajících povídek má shodné téma. Jsou jím lži, kterými lidé obelhávají sebe i své blízké — lži, které otevírají často letité rány a jejichž prostřednictvím zasuté vztahové problémy eskalují v katastrofy.

Autor je mistrem jemné psychologie. Je mistrem věrohodně líčených dějových zápletek i mistrem dialogů. Jeho čistý styl je založen na neokázalosti a na přesvědčivě úsporném portrétování. Jeho vypravěč je klidný, realisticky věcný, soustředěný, oproštěný od jakýchkoli zbytečných vnějškovostí a vlastních komentářů. K introspekci hlubokých emocí postav postačují jejich vnitřní monology. Schlinkovi hrdinové jsou vesměs kultivovanými stárnoucími intelektuály, kteří bilancují svůj život či se jej snaží proměnit — opustit vyjeté koleje. Překvapeni objevují jako příčinu svých strastí sebe samotné ve své schopnosti obelhávat se, vytěsňovat nepříjemnou minulost, vlastnit druhého či snažit se jej připoutat ze strachu z osamění. Ať už se jedná o majetnické citové vztahy partnerů, či patologickou touhu izolovat úspěšnou manželku od zbytku světa z vlastního komplexu méněcennosti, ať už sledujeme umírajícího starého muže, který chce mít svou smrt pod kontrolou, což se mu ve vztahu s blízkými trýznivě vymyká, či překvapivou cestu staré dámy za sebepoznáním tváří v tvář opuštěné lásce z mládí, vždy jsme jemně coby čtenáři neomylně vedeni k empatii s chybujícími protagonisty. V nevinně vypadajících drobných lžích totiž poznává čtenář vlastní slabosti a selhání, a bere tak na milost slabosti povídkových hrdinů. (Výjimečnou se zdá být povídka „Cizinec v noci“, v níž se autor tajemnou atmosférou částečně vrací ke své náklonnosti k detektivnímu žánru.)

Dalo by se v nadsázce tvrdit, že se Bernhard Schlink rozhodl tematizovat strasti stárnoucí německé vyšší střední třídy. Hrdinové žijící v blahobytu nemají jiné bolesti než ty, které si sami vytvořili či které přicházejí přirozeně s vysokým věkem. Žijí většinou na pohled spokojené životy bez výjimečných zvratů či dramatických oblouků. Pod fasádou banální všednosti však ve svých drobných lžích skrývají před sebou samými nečekaná tajemství obav z vnitřní samoty, a tedy neschopnosti milovat a neschopnosti lásku přijímat. Schlinkovi čtenáři prostřednictvím duševních pohnutek postav mohou aktivovat vlastní schopnost odpuštění. Vždyť i v soudní praxi, kterou se v počátcích kariéry profesor Schlink zabýval, platí základní procesní zásada práva obviněného hájit se legitimně i prostřednictvím lži. Soudce-spisovatel za lži nekárá a s „obviněnými“ dokonce sympatizuje. Působivě a suverénním stylem však ukazuje důsledky jejich i našich zdánlivě nevinných klamů a sebeklamů.


Bernhard Schlink: Letní lži, přeložila Zlata Kufnerová, Prostor, Praha 2017