Máte prý rozepsané nové texty, budete z nich číst? Bude to román?

Mám už téměř hotové texty, které by měly vyjít na podzim pod názvem Matky a kamionisti v nakladatelství Marenčin PT. Nebude to román, ale pět textů z poledu pěti žen. Na Měsíci autorského čtení budu číst povídku „Otec“ z připravovaného rukopisu a ještě povídku „Šváby“, se kterou jsem se umístila jako druhá v soutěži Poviedka 2016.

Od vydání Toxo uplynulo pět let. Potřebovala jste autorskou přestávku?

Tak bych to asi nenazvala. Ale celá moje životní situace se změnila a na psaní bylo méně času. Chtěla jsem se věnovat především své dceři, pracovala jsem víc na překladech než na vlastních textech. Dlouho jsem ani nebyla v rozpoložení vhodném pro psaní.

Vaše jméno se v posledních letech objevovalo ve spojitosti s Elenou Ferrante, již překládáte. Jak byla Geniální přítelkyně přijata na Slovensku? V Česku šla přes jednoznačný úspěch zaslechnout slova o červené knihovně…

Přeložila jsem všechny čtyři romány Geniální přítelkyně, které měly i na Slovensku velký úspěch. Poprvé jsem překládala něco, na co čtenáři skutečně čekali. Dostala jsem dokonce i děkovné dopisy od čtenářů — tedy, čtenářek. Je pravda, že Geniální přítelkyni čtou spíše ženy, ale k červené knihovně má psaní Eleny Ferrante dost daleko. Jistě, věnuje se tématům vztahů, nevěry, zrady a podobně, ale jde mnohem hlouběji než nějaké insitní příběhy z harlekýnek. Její upřímnost je nelítostná a přesná. V červené knihovně se píše tak, aby se s tím čtenářky dokázaly ihned ztotožnit. Elena Ferrante ale píše takové věci, které si člověk jen velmi těžce přizná sám před sebou.

Ferrante a její identita je snad už konspirační klasikou. Sledovala jste teorie, kdo se za tím jménem může skrývat?

Trochu jsem to sledovala, jelikož mě oslovil časopis .týždeň, abych napsala článek v souvislosti s odhaleními investigativního novináře Claudia Gattiho, který si posvítil na daňové přiznání a tak se pokusil dopátrat její skutečné identity. Věnovala jsem se hlavně tomu, jaký postoj k tomu zaujali v Evropě a Americe, jak se vnímání měnilo v závislosti na státě a tématech, kterými momentálně žije. V Americe například řešili, že to bylo sexistické: muž chtěl demaskovat ženu. V Itálii se zase rozčilovali, proč si investigativní novinář radši neposvítil na ty, kdo daně neplatí.

Proč jsou lidé tak posedlí identitou autorky?

Lidé jsou už asi zvyklí, že veřejné osobnosti se s nimi pomalu dělí i o selfie ze záchodu. Mají pocit, že mají právo vědět, kdo se skrývá za pseudonymem, a právo na všechen jejich osobní život.

Neproniká Ferrante a další texty, které překládáte, do vašeho vlastního psaní? A naopak vlastní tvorba do překladů?

Samozřejmě, nejsem ostrov a ovlivňuje mě i to, co překládám a čtu. Nakolik to proniká do mého psaní asi nedokážu sama objektivně zhodnotit. Ale většinou knihu po dopřekládání rychle pustím z hlavy. A kdybych si všimla nějaké velké podobnosti mezi mým textem a překladem, nezveřejnila bych ho. Na překládání mám ráda právě to, že se sama musím stáhnout do ústraní a pracuji pro někoho jiného, což je v podstatě úleva, nemuset se zaobírat vlastními problémy. Překladatel by neměl řešit své autorské ambice v cizím textu, ani ho vylepšovat. Věřím, že jsem autory, které jsem překládala, nezradila.