To ráno, kdy otec odešel z domova a už se nevrátil, pořád ještě neskončilo: hodiny uvnitř mě nikdy neukázaly odpoledne. U oběda jsem vymezovala hranici mezi životem s ostatními lidmi, tedy ve školních lavicích, a životem doma a tu hranici tvořily: pečené masové závitky, balený hlávkový salát, jogurt a sýr fiordilatte. Když jsem sklidila ze stolu, čas změnil směr a odpoledne se z pokojů stával hustý les, z chodby kaňon a z pracovny oceán. Já jsem přistávala u břehu psacího stolu, otvírala jsem si řecko-italský slovník, vkleče jsem lezla na židli a začínala překládat.

Prostor domova narušovala jenom moje kamarádka Sara. Chodila se ke mně učit, jakmile její sousedka vyšla ven z bytu a nechala psa — starou fenu, která kňučela steskem — bez dozoru; ten nářek prorážel zdi a ušní bubínky, vyprávěla mi Sara, zatímco u mě panoval klid. Sedávala vedle mě a do pozdního večera jsme dělaly úkoly. Takže u nás doma někdo přece jen nacházel útočiště, někomu přišlo, že je tam útulno a má to tam určitý půvab, třebaže otec náš byt jednou označil za nejhorší místo, kde kdy žil, a přesvědčil o tom i mě; byl to nepřiměřený byt, bobtnající útulek pro nábytek nahromaděný v různých časových obdobích, se světlemodrou výmalbou oprýskanou v rozích stěn. Dlouhou chodbu zakončovala kostra pendlovek, do kterých nikdo neměl čas ani chuť vložit hodinový strojek; rok po zmizení otce se na ně matka zadívala a řekla: ty hodiny jsme měli zprovoznit dřív. Bylo to slovo nejpodobnější jménu mého otce, co kdy vyslovila, a já jsem jí záviděla, že se k němu tak přiblížila, víc než já, víc než jsem toho v té době byla schopná. V tom, co bývala otcova pracovna, byly čtyři překližkové desky položené na červené cihly na způsob knihovny, pořád ještě zavalené slovníky hebrejštiny, němčiny, francouzštiny — neexistoval jazyk, jehož abecedu a fonetiku by otec nezačal studovat, aby ho vzápětí opustil —, a pak knihy o informatice, medicíně, mineralogii a každé další vědě, do níž se chtěl zabrat v posledních letech, během nichž se s námi laskavě uvolil bydlet: Senekovy úvahy, Erasmovo bláznovství, jihoamerická poezie, eseje pojednávající o sovětské politice a ilustrovaná kniha o zemětřesení v Messině roku 1908. Otec předtím, než zmizel, a potom, co přestal pracovat, četl, aby přehlušil pocit, že je nešťastný, dokud mu to vypětí nezačalo připadat nesnesitelné.

Jeho nepřítomnost na nás dohlížela při studijních odpolednech, já se Sarou jsme se jeho knih nikdy ani nedotkly, to bychom si radši koupily nové; byly jsme dívky, které na sobě zakoušely slepé přátelství: já jsem nebyla kamarádkou nikoho jiného a ani bych se jí stát nemohla, svoje noční můry, které mě strašily ve spánku, jsem na sobě nedávala znát a moje oči byly vyschlé, povolané do tvrdé formy odboje. Za otcovo zmizení jsem nesla vinu: tohle jsem si myslela, protože jsem to byla já, s kým už dál nechtěl žít. Byla jsem to já, kdo se o něho v poslední dlouhé době staral, když matka chodila do práce (nemůžeme si dovolit přijít i o moji výplatu, říkávala) a každý den se se mnou loučila stejnou větou: jsem klidná, protože s tátou tu jsi ty. Jako otcova hlídačka jsem proto byla vinna jeho útěkem.

První den na střední škole si Sara sedla vedle mě, přitom já, vyhnanec z druhého stupně, kde jsem se s osm měsíců pohřešovaným otcem cítila jako malomocná, jsem si myslela, že je moje provinění natolik velké, že se přeměnilo v deformaci, v odpudivou fyzickou vadu.

Bezprostředně po otcově zmizení jsem pár dní nešla do školy. Když jsem se vrátila, žádný z mých spolužáků se o něm nezmínil a nikdo se na nic neptal; ostatně nikdo nikdy nevkročil k nám domů: jelikož byl otec pořád v depresi a ležel v posteli, neměla jsem kamarády a o svojí rodině jsem nikdy nemluvila. Na gymnáziu už nebyli staří spolužáci, nebyli tam svědci, ale všichni měli otce a matku, ať už živé, nebo mrtvé. Možná že někteří z nich četli o případu zmizení mého otce v novinách: není nic, co by dospívající dívku děsilo víc než vejít do nové třídy a tušit, že o ní někdo může vědět něco, o čem s ní nikdy nebude mluvit.

Sara mi šla naproti s úsměvem, pihami a dlouhými blonďatými kudrlinami a zeptala se: je tu volno? Jako by si vedle mě opravdu mohl sednout někdo jiný. Byla jsem jí vděčná, stejně jako jsem byla po deseti letech vděčná svému manželovi: moje vztahy se dokázaly zrodit z vděčnosti k tomu, kdo odhalil můj vnitřní bezedný vír. V počátcích přátelství se Sarou jsem v noci často měla dojem, že slyším naříkat psa její sousedky, a byla bych ho chtěla napodobit, kdyby mě někdo naučil, jak se to dělá, kdyby otec zemřel, jako všichni, a matka by mě mohla, stejně jako ostatní vdovy, naučit projevům smutku.

To se nikdy nestalo a otec mizel každým dnem o něco víc.

Ráno svítání osvěcovalo oprýskaný nátěr žaluzií; matka říkala, že je musíme vyměnit, přejít ze starobylého dřeva na nový hliník, odolnější a patinovaný. Neustále to opakovala, ale pořád jsme měly ty staré, cenné a vyžadující údržbu, my dvě, které jsme slovo „údržba“ neuměly ani vyskloňovat. Otec musel odejít kvůli našemu lajdáctví, muselo to být kvůli těm dnům, ve kterých uvadal, a my jsme nevěděly, jak tomu zabránit, kvůli přikrývkám, které ho nikdy dostatečně neochránily před chladem, kvůli naší neschopnosti donutit ho přijmout doporučení lékařů; mezitím se otcovo jméno schovalo do vody, do prosakující a plesnivé střechy, a já ve svých čtrnácti letech z oken špehovala moře, lodě, dopravu a obrys palmy, plihnoucí pod náporem deště.

Potom jsme v tom vlhkém bytě žily s matkou samy, a nikdy se nám nepodařilo být samy.

Otcovo jméno zůstávalo na talíři od večeře, skrývalo se ve shnilém ovoci na kredenci, po stěně se klouzal gekon, matka křičela, že už jsou tu zase myši, ubrus nadskakoval a příbory drncaly a mně zaléhaly uši, dokud ten hluk nepřestal. Otcovo jméno nás tyranizovalo, když jsme ho respektovaly, utahovalo si z nás a odporoučelo se na několik týdnů, obehnalo nás sklíčeností a strachem, ale když jsme se na něj snažily zapomenout, vylezlo z ledničky, z šuplíku, kde byly jeho prošlé léky, a postavilo se před prostřený stůl; muž, který býval mým otcem, sledoval náš život a hodlal v tom pokračovat napořád. Pronikal do potrubí, které jsme nedaly opravit, sedal si na svoje místo, aby nezůstalo prázdné, vysmíval se zahanbení, s nímž jsme konzumovaly obědy. Otec dohlížel na byt jako strážce a opustil ho jako zbabělec, obojí se dělo každý den, unavený odpolední rituál, když venku pršelo a večer bylo potřeba dodělat úkoly, zapnout televizi a nechat se otupovat reklamami.

Podle tebe je mrtvý? ptala se matka a za zdmi se zaplavovaly balkony, aniž z jejích nebo mých úst vyšel hlas. Místo toho jsme říkaly: ta frittata je na okrajích oschlá, mami, pamatuješ na ten překlad z latiny?, dostala jsem tři minus, zítra musím koupit nové potahy na židle. A taky jsme říkaly: zabít gekona přináší neštěstí, objevily se ještě další?, a myslely jsme tím myši. Gekon, jen jeden jediný, se schovával za kuchyňskou skříňkou z třešňového dřeva, vylézal ven za teplých večerů a nevšímal si nás, stejně jako my jeho. Sara mi vyprávěla, jak našla pod dřezem myší hnízdo, vyhledávaly vlhká místa, takže nebylo nic divného na tom, že k nám pronikly společně s vodou. U nich doma je zabil její otec. U nás já.

Mezi západem slunce a večeří mě otcova nepřítomnost přicházela znovu navštívit. Otevírala jsem balkon v naději, že bouřka prosákne skrze strop a rozerve praskliny ve zdi, snažně jsem prosila severák, aby se proměnil v uragán a srovnal se zemí hodiny a židle, aby vymrštil do vzduchu postel, polštáře i přikrývky. Ty nechceš vidět, jak jsem vyrostla, tebe to nezajímá? ptala jsem se, a nikdo mi neodpovídal. Menstruace špinila prostěradla, která jsem ráno honem drhla bílým mýdlem, vonícím po prádle, rozetřeným na vrchní stranu houbičky na nádobí.

V průběhu předešlých let nás otec na svůj odchod postupně navyknul; tak jako všichni začal umírat v den, kdy se narodil, ale v určitém okamžiku se tenhle rozklad rozhodl oklamat, musel se cítit všemocný, když scházel schody, aby ho přerušil, když za sebou zavíral dveře a sbohem a šáteček mně, mojí matce a pachu zatuchlé vody, která se ve formě páry a poryvů větru dostavila místo něj. Zmizet, zvolit si okamžik v čase a zavřít za sebou padací dvířka, nechat plavat lidi i věci, protože západní vánek tak jako tak rozežere vzpomínky se stejnou agresivitou, s jakou zarputile prorážel zdi.

Táta se vrátil i dneska, důvěrně vykládalo matce mé držení těla u stolu, jež vpadlo do kuchyně z nepovedeného vesmíru existence, co jde dál, se shrbenými zády a vyčerpaným pohledem, který by dívky mít neměly. Před chviličkou tu byl, vidělas ho taky? křičela rychlost, s níž jsem zhltla večeři z talíře, aby mi zmizela co nejdřív z očí. Místo toho jsem řekla: díky, už nic nechci, ve středu dávají v televizi vždycky to samý, nechodila bych do školy pozdě, kdybys mi koupila skútr.

Mezitím mě mobil, položený na štosu stolních prostírání z výbavy, upozornil na čtyři zprávy. Ne dost na to, aby můj vyděšený manžel porušil svůj zvyk nevolat mi, ale dost na to, abych už dál neodkládala odpověď. Znovu jsem na ten náš zvyk pomyslela: uváděli jsme v praxi myšlenku, že v manželství existují dvě různé osoby, jedna plus jedna, ať už jsou blízko sebe, nebo daleko, slepené, či oddělitelné, ale vždycky dvě, nikdy jen jedna. Žili jsme tak od prvního společného dne, vyhýbali jsme se sloučení: byli jsme dva sloupy, z nichž každý nesl stejnou tíhu. Věřili jsme, že když se o ni bez diskuze rozdělíme, budeme moct žít vedle sebe déle, než by nám dovolila vášeň nebo symbióza; v našem manželství bylo trvání a výdrž cílem, nikoli prostým prostředkem. Chtěli jsme být navždycky spolu, a proto jsme si dávali pozor, abychom se jeden druhého nenabažili. Vzpomněla jsem si na naši poslední noc: můj sen o vodě i postel, na které se naše manželství topilo v nedostatku touhy, byly od Messiny na míle daleko. Když jsme se od sebe s Pietrem vzdálili, byli jsme zase dvě monády, dvě medúzy, každá poháněná svým proudem. Na cestách jsme respektovali život toho druhého, bez žárlivosti a zlých představ: překročit tuhle hranici by znamenalo selhat, a my jsme selhat nechtěli. Přes den jsme se pádu ubránili, ale každou noc jsme selhávali. Ve svých smyšlených pravdivých příbězích do rádia jsem jednou psala o páru, který přestal mít sex: byli mladí a vyděšení, jemu jsem přiřkla fyzický problém a jí psychickou poruchu a zaonačila jsem to tak, aby měl příběh šťastný konec. Věděla jsem, že Pietro si to poslechne, on můj pořad vždycky poslouchal. Dvě noci poté se ke mně přiblížil, jako by si přišel vymáhat náhradu škod, jako by si to předem naplánoval, stáhl mi kalhoty od pyžama a milovali jsme se jako dva cizinci, tiše a pomstychtivě.

Podívala jsem se na displej.

Manžel napsal: „Všechno v pořádku?“

A ještě: „Přišel ti doporučenej dopis, otevřel jsem ho, zaplatili ti nedoplatky z loňska.“

A ještě: „Určitě seš v pořádku?“

A ještě: „Ozvi se, ať nemám starost.“

Monády se tentokrát neoddělily úplně, medúzy neplavaly v protichůdných proudech. Manžel cítil, že tahle cesta je jiná, klepal na dveře, ptal se. Já jsem si naopak říkala, že by bylo lepší nenechat ho po celou dobu, co strávím doma, vůbec existovat, říkala jsem si, že by mimo prostor mých nočních můr a vzpomínek neměl existovat vůbec nikdo.

Před usnutím jsem se mu omluvila v sedmdesáti osmi znacích: „Promiň, byt je v horším stavu, než jsem čekala, chvíli to potrvá, ale mám se dobře, a máma taky.“

Překlad Monika Štefková


Vychází v nakladatelství Odeon.