03/02/2022 | glosa |

Se Skácelem do zavíračky

„Co si člověk zapamatuje, a co naopak ne? Často si zapamatujeme to, co bylo spojeno se silným prožitkem. Takže já si pamatuji dokonce i to, na kterém sedadle autobusu z Gottwaldova přes Buchlovské vrchy do Brna jsem seděl.“ Zbyněk Vybíral s blížícím se 100. výročím narození připomíná Jana Skácela.

Je jeden všední zimní den na začátku roku 1983 a já jedu najít v Brně Jana Skácela, popovídat si s ním. Nedávno vyšlo Dávné proso a Mladá fronta chystá Naději s bukovými křídly. Nezná mě a já neznám jeho. Ale moje sebejistota nezná hranic. Po příjezdu do Brna zajdu do Bloku (do Rooseveltovy ulice) a tam získám telefonní číslo na básníka. Jak jsem si předsevzal, tak se stalo.

Tedy, číslo jsem, nepletu-li se, nezískal, ale v Bloku jsem narazil na Josefa Suchého a ten, když zjistil, o co mi jde (a jak naivní jsem), ošíval se jen chvíli. Zavolal Skácelovi a básník, světe, div se, souhlasil, že se s mladým klukem, kterého nezná, sejde — ano, šlo by to dneska; nakonec z toho byly hodiny prosezené v hospodě na Jakubském náměstí. V transu jsem zamířil do podnájmu v Gajdošově ulici, kde bydlel tehdy Dušan Hřebíček, v oné divadelní sezoně elév v Satirickém divadle Večerní Brno. Dušan mě nejprve nechal, abych si celý rozhovor s Janem Skácelem zapsal, všechno, na co jsem si vzpomínal. Až po zaplnění několika listů papíru jsem se z transu vynořil. Bylo mi jednadvacet. 

Jan Skácel, foto: Jef Kratochvil

Zápis rozhovoru jsem přečetl jen jednou, a sice toho roku v Praze na Autorském semináři, který vedl Ivan Vyskočil. Ten vlídně souhlasil (i když normálně se četly povídky) a záznam se i pár lidem líbil. Někde bych ty listy papíru měl najít.

Skoro vždy, když čtu o životě v šedé zóně (za tzv. normalizace), dráždí mě klišé, pohrdání těmi, kdo ji tvořili, generalizace. Ve skutečnosti jsme toho každý mohli víc, než si Strana připouštěla a přála. Už na gymnáziu jsem začal číst Skácela, prvními sbírkami byly Metličky a Smuténka. V osmnácti — to už v Praze za studií — mi Jarda Dušek (ano, ten Dušek) zapůjčil strojopisně přepsané Oříšky pro černého papouška a Chybu broskví, sbírky, které mě osudově získaly pro Skácelovu poetiku. 

Koncem dubna roku 1984 jsme se Skácelem chvíli poseděli na schodech vedoucích do Vysokoškolského klubu. Na divadelní přehlídce jsme tehdy v Brně uvedli Máchův Máj, Skácel se přišel na dryáčnické provedení podívat. Byla to pocta Máji, i když provokativní. Líbilo se mu to. V Praze, při povinné studentské praxi na základní škole, jsem žákům páté třídy četl Uspávanky, nechal je napsat jejich reflexe — nevypsaným rukopisem — a poslal je do Brna. Nějak tak jsem se dostal mezi adresáty Skácelových korespondenčních lístků rozesílaných vždy koncem roku (se čtyřverším) jako osobité „p. f.“. Už jich moc nemělo přijít.

Já vlastně v nějaké „šedé zóně“ ani nežil. Od mých devatenácti se na pulty knihkupectví (nebo spíš pod pulty) vracely sbírky Seiferta, Mikuláška, Skácela, Holuba; stály se na ně fronty. V Praze jsem chodil na režie Evalda Schorma, na Nedivadlo Ivana Vyskočila; díky přátelství s Filipem Karfíkem jsem mohl přečíst všechny básnické sbírky ze 60. let, které měl jeho otec Vladimír, literární kritik, v knihovně. Do jisté míry jsme mohli dělat, co jsme chtěli. Ano, já vím, Vladimír Karfík byl vyhozený z práce a Filip byl nočním hlídačem Lorety.

Žil jsem v Brně od října 1985 do února 1987, dlouho ne, ale chodíval jsem do Bellevue, kde jednou týdně Skácel sedával téměř vždy s nerozlučným přítelem Bobem Doubravou a dalšími, v kroužku přátel. V listopadu 1985 jsem napsal do Brněnského večerníku krátkou glosu „Sekyrkou po hlavě poetismu“, Skácel výstřižek poslal Seifertovi, prý ho to potěšilo. Pošty byly pomalé a některé životy rychle spěly ke konci. Třeba byla ta glosa jedním z posledních potěšení Jaroslava Seiferta. Ale neměl bych být tak domýšlivý! Jednou jsme spolu zase zašli s Janem Skácelem do hospody: povídali jsme si tehdy o denících jeho otce Emila.

Odešel jsem záhy do Hradce Králové. V Draku mi Josef Krofta umožnil režírovat dramatizaci Skácelovy Uspávanky s Hokusajem. Scénu připravil Rosťa Pospíšil, hudbu složila brněnská kapela Avocado, text Jan Skácel, byl to takový brněnský import do Hradce. Ředitel Draku to musel jít vysvětlovat na pobočku Strany; ale nic nezakázali, Skácel už knižně vycházel; přijel na premiéru.

Na přelomu jara a léta 1989 jsem s Janem Skácelem seděl naposled (za přítomnosti Jury Kříže) — v hospodě poblíž Měnínské brány. Po redakční radě revue Rok. Ostatní radové se vytrousili do domovů, my zůstali do zavíračky. Nezapomenu na Skácelova slova o tom, že ho psaní básní bolí.

Vzpomínky… Je to pár let, kdy jsem stál v pracovně Josefa Suchého, kterou „převzal“ od básníka Památník písemnictví na Moravě. Je instalována v rajhradském klášteře. Je to také pár let, kdy jsem seděl s hercem Ondřejem Mikuláškem v kavárně Mezzanine a říkali si, že by bylo hezké, kdyby byly kriticky pročteny obsáhlé deníky Emila Skácela, tatínka bratrů Jana a Petra. A kdyby se dědictví po Ondřejově otci Oldřichovi třeba sešlo pod jednou muzejní střechou s odkazem Jana Skácela. Životy ale spějí ke svým koncům rychleji, než si myslíme. Ondřej Mikulášek krátce nato zemřel.

Opravdu mě dráždí, jak rokům tak bohatým (osmdesátým letům minulého století) někdo pohrdavě říká šedá zóna.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací, mimo jiné Literární psychologie.