11/08/2015 | recenze | Boris Klepal

Sebraná zuřivost Jana Rejžka

Kritika kritiky je metažánr, který ve svém volném čase s oblibou provozují umělci dotčení tím, že je někdo výhradně neobdivuje a soustavně nechválí. A nyní vážně. Při kritice sebraných textů kritika Jana Rejžka jsem se ocitl v trochu ošemetné pozici – jeho práci jsem kdysi obdivoval a vlastně si jí nikdy nepřestal vážit, ale někdy je v Rejžkově případě těžké neposuzovat přímo autora samého. Nakonec ovšem ani on sám dílo od jeho tvůrce obvykle neodděloval.

Rozhovory, kritiky, reportáže, sloupky i glosy již byly dávno sepsány a zasažení umělci i jejich fanoušci se k nim vyjádřili v době, kdy vyšly. Vzhledem k chronologickému řazení sesbíraných příspěvků můžeme sledovat noviny a časopisy, s nimiž Jan Rejžek postupně spolupracoval. Možná nejvíc mezi nimi překvapí Dikobraz, kam přispíval pod různými pseudonymy v letech 1978—1984. Těžiště Rejžkovy práce pak představují texty pro časopis Melodie, kde první vyšel v dubnu 1975 a poslední v listopadu 1989 — v lednu 1990 přichází první číslo nového časopisu Rock & Pop. Poslední příspěvek „částečně sebraných spisů“ pochází z kdysi samizdatové Revolver Revue a shrnuje nejen českou populární hudbu, ale svým způsobem i Rejžkova estetická měřítka, která zůstávala pevná bez ohledu na hodnocený žánr. V článku „O popáči za totáče“ označuje za nejpokleslejší projev české populární hudby českou populární hudbu samu, a tím by mohlo být o Rejžkově úhlu pohledu řečeno všechno.

Mohlo, ale není. Při postupném pročítání až zarazí, jaké množství článků je pochvalných, neironických, a vezmeme-li v potaz Rejžkovu pověst zuřivce, až krotkých. S velkou vstřícností ke zpovídaným vedl Jan Rejžek i rozhovory. Výsledné texty jsou ale vždy čtivé, mají charakteristický styl, ctí pravidla žánru. A je opět až zarážející, že je tomu tak od samého začátku. První text ze 7. srpna 1974, kdy bylo autorovi 20 let, nevzbuzuje ani okrajově dojem začátečnického pokusu a tady můžeme jen litovat, že se soubor omezuje na hudební publicistiku. Jan Rejžek začínal jako sporťák v Jihočeské pravdě a časopisu Gól. Možnost sledovat, jak jeden z našich nejlepších hudebních publicistů novinářský rozum bral, by knize přidala poučnou vrstvu navíc. Uvítal bych, kdyby Rejžkovy juvenilie — s jihočeskou redakcí začal spolupracovat v 15 letech — vyšly jako opožděný prolog k masivu tvořenému hudební tematikou.

Kniha obsahuje 620 textů. To za 19 let nevypadá jako ohromující číslo, ale je potřeba si k tomu představit přinejmenším ještě psaní o filmu a literatuře. Navíc zde nejsou žádné pětiřádkové zprávičky, ale solidní kritiky, reportáže i rozsáhlé rozhovory. Jan Rejžek z takových počtů vychází jako autor velice pilný. Ediční poznámka shrnuje kritéria pro zařazení jednotlivých textů i redakční a jazykové úpravy, kterými prošly. Je dobře, že v nich zůstaly i občasné autorovy nepřesnosti, jako je záměna hlavní a titulní role v kritice hudebního filmu Cotton Club. Ne proto, že bych jejich odhalování Rejžkovi — usilovnému poukazovači na cizí omyly — škodolibě přál, ale pro představu, jak málo se jich dopouštěl. Autorem typografické úpravy je Bedřich Vémola: jak kombinace bezpatkového písma pro titulky a patkového pro vlastní text, tak sloupcová sazba a svislé dělicí linky evokují časopis. Velkorysé okraje posouvají výsledek naopak k beletrii. Kniha obsahuje i vybrané reakce na kritiky — podle toho, jak takové reakce vypadají dnes, soudím, že se jedná o reprezentativní vzorek. Autorem předmluvy je Jiří Černý, za ní následuje rozhovor, který vedl s Rejžkem v roce 1982 Jan Burian. Předmluva načrtne s autorovou obvyklou kombinací přímočarosti, elegance a nadhledu vývoj jeho vztahů s Rejžkem a hlavně shrnuje dobré důvody, proč knihu číst — podepsal bych je všechny. Rozhovor s Burianem vnáší kus světla do toho, jak Jan Rejžek viděl sám sebe.

rejzek

Texty i své doby

V kritikách asi nikoho nepřekvapí jízlivosti směrem k hvězdičkám normalizační pop music. Padni komu padni ale platí i naopak: Rejžek v příhodném okamžiku neváhá přirovnat Hanu Zagorovou k Joni Mitchell — otázkou je, kolik lidí mělo tehdy představu, kdo to Joni Mitchell vůbec je. Vzdělanost a rozhled čtenáře ale Jan Rejžek předpokládá: fascinující je samozřejmost, s jakou porovnává scénu z muzikálu Pomáda s Blodkovou operou V studni. Na povrch občas vybublá bezmoc občana za zavřenými hranicemi — zavedený kritik si v roce 1982 v reportáži o koncertu Talking Heads v Budapešti povzdechne, že na vlastní oči zatím viděl před třemi lety jen Yes a Steeleye Span.

Texty nerozstrkané po jednotlivých časopisech přinášejí koncentrovaný pohled jedné osoby na hudební dění v Československu a dostupném okolí. Jan Rejžek se ukazuje jako zdatný rutinér v tom nejlepším slova smyslu. Věnuje se tématům ne podle své záliby, ale podle redakční potřeby, takže máme možnost zpětně pročítat hodnocení singlů od rocku přes country až po sbor Lubomíra Pánka. O české a slovenské oficiální produkci se dozvíme hodně a některé postřehy jsou hned napoprvé silně jasnozřivé. „… lze soudit, že půjde o bezpohlavně elastickou skupinu schopnou všeho,“ začíná hodnocení prvních nahrávek skupiny Turbo. Naopak zjevná láska, jaká čiší z textů o Minnesengrech nebo C & K Vocalu, se nedá schovat ani po letech.

Máme před sebou ovšem nejen dokument toho, o čem Jan Rejžek psal, ale také o čem nepsal. V oficiálních médiích se do listopadu 1989 směla reflektovat jen oficiální scéna a oficiální nahrávky, takže českou alternativu zde najdeme zmiňovanou jen okrajově, pokud zrovna nenacházela nouzové koncertní útočiště alespoň na Pražských jazzových dnech. Tam se schovali Psí vojáci, Jablkoň, Extempore, Švehlík, a dokonce i Classic Rock’n’Roll Band, což je pro dnešního posluchače žánrově zcela nepochopitelné.

S nepatrně se uvolňujícími poměry v druhé polovině 80. let se alternativní a nově nastupující kapely objevují alespoň ve formě přání, aby i jim bylo umožněno nahrávat. Na albu Rockmapa věnovaném výhradně hard rocku a metalu by Jan Rejžek rád viděl Půlnoc, MCH Band, Hrdiny nové fronty, Ciment a další. Zmiňovat zcela samozřejmě skupiny a hudebníky režimem spíš s bídou trpěné, a někdy ani to ne, chtělo kus osobní odvahy, dnes asi rovněž těžko pochopitelné.

Nepochopitelný se jeví i popis průběhu festivalu v Moravském Písku, který Jan Rejžek v roce 1982 konferoval. Dramaturgie vznikala na místě podle toho, kdo zrovna přijel a jak moc spěchal domů – to je dnes možné asi už jen na Skalákově mlýně.

 

Nadějné vyhlídky

Snad by bylo dobré, aby knihu uzavíral doslov, který by do těchto nepochopitelností vnesl více světla. Ale je možné, že čtenáři, kteří po knize sáhnou, nic takového nepotřebují — vystačí si se jmenným rejstříkem a vlastním rozhledem.

V polistopadových textech je zřetelný větší rozptyl témat a jistá roztěkanost, ale na tak frenetickou dobu se autor drží hodně na uzdě a neztrácí kritický přístup ani k „vlastním lidem“. Po festivalu v Lipnici, kde v roce 1988 pozval na pódium Václava Havla, požaduje o tři roky později nový dramaturgický přístup bez zakonzervovanosti ve starých protitotalitních časech. Tady leží i klíč k Rejžkově iritující osobnosti: jeho ochota strefit se do kohokoliv je nekonečná a střely jsou natolik ostré, že nepřestávají být cítit ani po spoustě let.

Při pročítání dvacet až čtyřicet let starých kritik jsem se cítil jako při pečlivém pohledu do hodně a dobře broušeného zrcadla. Jako bych najednou uviděl, co je v běžné kritické práci pomíjivé a co má při troše štěstí šanci přežít. Jak zbytečné jsou po letech dobové narážky a aktuální vtípky, jakkoli ve chvíli použití přitahují a baví čtenáře. Jak důležitá je naopak setrvalá snaha podívat se věcem pod povrch, alespoň krátce je analyzovat a pokusit se zhodnotit jejich význam pro budoucnost, jakkoli se člověk může mýlit. Tedy mít kus odvahy nejen vůči okolí, ale i vůči sobě.

Místo závěru si dovolím citovat rozhovor, který vedl Jan Rejžek po Pražských jazzových dnech 1978 se svým redakčním kolegou Josefem „Zubem“ Vlčkem. Zub: „… chtěl bych, aby věděli, že jakákoliv kritika neznamená neúctu k jejich práci.“ Rejžek: „… a i když se stokrát zmýlí, dobrá hudba žije bez ohledu na ni.“


Jan Rejžek: Jak tohle vůbec můžete otisknout! Hudební publicistika 1974–1993. Galén, Praha 2015.