Šedé oči Wannsee
Jezero Wannsee leží na okraji Berlína a má šedé oči. A když do nich zasvítí slunce, jsou průzračně modré, s žíháním zelených a hnědých řas mrkajících u dna. Do těch očí se dívám už třetí týden a každé ráno, když se ještě napůl probuzená zahledím od počítače na hladinu jezera, po duhovkách mi něžně přejíždí stíny plachetnic.
Literarisches Colloquium Berlín je ten nejromantičtější starý dům, v jakém jsem kdy mohla delší dobu pobývat. Dostala jsem pokoj ve věži v podkroví a trochu tady straším. V téhle majestátní, blahobytné vile jsme teď totiž jen tři. Já, Anita z Maďarska a Julie z Francie. Ostatní spisovatelé, kteří tady měli být s námi, kvůli lockdownu nepřijeli. A tak tady jako tři zakleté princezny ze zámku u jezera píšeme své texty, Julie překládá divadelní hru z němčiny.
V tomhle skvostu jezerní architektury je v normálních časech hodně živo, téměř každý den se pořádají čtení z rukopisů a představuju si, jak se ve společné kuchyňce tísní desítka spisovatelek a spisovatelů a tříská nádobím (což je v době probíhajících čtení zakázáno). My tři do lockdownu zakleté princezny si tady můžeme třískat hrnci, jak se nám zlíbí, protože kromě nás tady nikdo není. Úředníci z Literarisches Colloquium mají home office a my máme v domě pré. Anita se tady ale prý bojí. Já jsem zvyklá na horský dům v odlehlé vesnici, kde bývám často sama, a tak se nebojím, ale Julie, ta když se bojí, udělá si zelený čaj a medituje. Napadlo mě (i když jsem nebyla zdaleka první, na stejné téma je možné na stránkách Literarisches Colloquium najít i komiks), že by tohle prostředí bylo ideální scenérií pro vznik thrilleru, nebo alespoň detektivky — v době lockdownu do staré vily s pohnutou minulostí přijíždí mladičká maďarská/česká/francouzská spisovatelka a její stopy mizí ve vlhkém sklepě, kam šla dát prádlo do sušičky. Její mrtvola se najde na břehu jezera dávno po pandemii, zaklesnutá ve vrbičkách, daleko, až u Glienicker Brücke vedoucího do města Potsdam, kde si někdejší mocnosti za studené války vyměňovaly špiony.
Pro mne je ale tohle všechno ideální prostředí, protože se tady pokouším psát úvodní kapitoly románu pracovně nazvaného Dobrovolná samota. Měla bych ho psát společně se svým mužem Jiřím Sobotou a mělo by se jednat o románově a esejisticky pojaté příběhy lidí, kteří se dobrovolně zřekli angažmá v lidské společnosti. Ve Wannsee jsem napsala první příběh inspirovaný uměleckou dvojicí malířů Kovalových, kteří žijí v Sobotíně a během komunistické diktatury se vzdali uměleckého života v hlavním městě a tvořili v těsném sepětí s přírodou a zcela o samotě. Když jsem rešeršovala informace o paní Kovalové a o jejích obrazech a podívala se každou chvíli do šedých přimhouřených očí Wannsee, mohla jsem ten příběh zaslechnout. Rozkládal se všude kolem, rostl pomalu v tichu a na březích jezera. A to bych jinde než v domě s vrzajícími schody a vysokánskými stropy se skleněnou klenbou, obloženou černým leštěným dřevem, nenašla.
Markéta Pilátová, foto: Jiří Sobota
Ten dům bude ode dneška, zřejmě několik dalších měsíců nebo i let, tvořit tichý kontrapunkt ke všemu, co napíšu. Jeho ticho a zadumaná přítomnost tak zakleslá v minulosti, u jezera, u jehož břehů si stavěla své pevnosti, které jí pak nebyly k ničemu, berlínská smetánka všech minulých epoch. I tohle je lekce jezera Wannsee — krása může vzniknout a velmi rychle zaniknout, jako ticho, jako vlny na hladině, po které pluje ranní mlhou plachetnice.
Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Berlíně, kterou pořádá
České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny) ve spolupráci s Literarisches Colloquium Berlin.