Servis nesmí chybět

Bydlím v Praze, neměl jsem to proto do bývalého města a nynější pražské městské čtvrti ležící mezi Vltavou a Berounkou příliš daleko. Lehce po deváté hodině ranní na konci pracovního týdne jsem zaťukal na skleněné dveře a otevřela mi žena v roušce s usmívajícíma se očima. Za mnou opět zamkla a nabídla mi medovinu, kterou jsem i přes brzkou hodinu s chutí přijal. Každý jsme si stoupli z jedné strany pultu, a když paní Ondráčková v roušce mluvila, já usrkával ze skleničky.

Blízko ke knihám

„Už to pomalu bude dvacet osm let, začínali jsme v únoru roku 1993. Původně jsme si knihkupectví U Stromečku otevřeli společně s rodiči, tatínek byl polygraf a já jsem vystudovala grafickou průmyslovku. Po absolvování jsem pracovala ve Výzkumném ústavu polygrafickém v oborové zkušebně, kde se hodnotila kvalita polygrafického zpracování knih. Pak jsem přešla do nakladatelství Academia,“ přibližuje své začátky Veronika Ondráčková a je mi okamžitě jasné, že ke knihám měla blízko odjakživa.

Lidé si často myslí, že knihkupec má v práci čas na čtení knih. „Tady to samozřejmě nejde. Ale doma čtu, osobně mám ráda současnou českou literaturu, historické romány a literaturu faktu o zajímavých místech z našeho okolí a všechno o Šumavě. Kolikrát pak říkám kolegyni: tohle je pěkné, to musíme doporučovat,“ vypráví a vzápětí doplňuje, že se jich lidé často ptají na to, jestli danou knihu četly, protože se v tom sami nevyznají a chtějí poradit. „Vždy nás potěší zpětná vazba od zákazníků, když nám pochválí doporučený titul.“

Ve Zbraslavi bylo kdysi ještě druhé knihkupectví, nicméně se časem ukázalo, že na zdejší poměry, respektive na velikost městské části, stačí jedno. Většina zbraslavských obyvatel bydlí ve vzdálenějších místech, jezdí za prací do centra Prahy a část z nich od nákupu U Stromečku bohužel odrazuje i špatná možnost parkování v dolní Zbraslavi v nejbližším okolí knihkupectví.

Zkraje devadesátých let vypadal obchod samozřejmě jinak, mimo jiné byl prázdnější. Nejenže vycházelo výrazně méně knih, ale taky se rychle prodalo i velké množství jednotlivých titulů, byl jednoduše hlad po literatuře. Majitelé dokonce museli přivézt své vlastní knihy, aby police vyplnili. Co naopak zůstalo dodnes, jsou regály ze zrušeného knihkupectví ve Vodičkově ulici. „Tehdy za námi jezdili nakladatelé s bedničkami a nabízeli své knihy. Vycházely hlavně vzpomínky různých osobností, ty jsme braly po desítkách a někdy i po stovkách, lidé je brali jako chleba,“ vzpomíná paní Ondráčková vesele.

Knihkupkyně s osvědčením

Když se Veronika Ondráčková do knihkupeckého podnikání na začátku devadesátých let pouštěla, neměla zkušenosti z oboru. Proto byla ráda, že mohla společně s dalšími začínajícími kolegy navštěvovat Soukromou střední školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky, která tehdy existovala prvním rokem a jejímž zřizovatelem byla brněnská knihkupecká firma Barvič a Novotný. Škola mimo jiné pořádala půlroční Kurz vyššího knihkupeckého a nakladatelského vzdělání, za nějž získala dnes už poněkud raritní osvědčení. Kurz obsahoval předměty jako literatura a dějiny umění, nakladatelská a knihkupecká historie, knižní propagace a reklama nebo knihkupecká bibliografie, které učili například Jan Halada, Vratislav Ebr, Jan Kanzelsberger či Vladimír Pistorius.

„Na začátku jsme se snažili mít od všeho trošku. Tehdy jsme i jezdili do skladů a osobně knihy vybírali. Dnes už to nejde, vychází toho hodně, někdy se v tom ani nedokážeme zorientovat. Týdně vyjde až tři sta nových knih, z nichž velká část jsou podle některých nakladatelů okamžitě bestsellery,“ popisuje současnou produkci. Kdyby měla zhodnotit knihkupeckou situaci, jmenuje tři změny, které by podle ní zlepšily knižní trh — méně vydaných titulů, pevná cena a zároveň nižší cena knih.

Když to porovná se současnou situací, tak přiznává, že už se téměř nedá orientovat ve všech vydávaných titulech, a rovněž poznamená, že knihy jsou drahé. „Není přece možné, aby taková obyčejná kniha na ošklivém papíře stála čtyři stovky,“ ukazuje zapáleně na jeden ze současných románů a porovnává ho s náhodně vybranou literaturou faktu, která je o stovku levnější, přičemž je na kvalitním papíře a plná fotografií.

Přestože knihkupectví U Stromečku v ulici Elišky Přemyslovny není velké, v policích je uloženo přes devět tisíc titulů a kromě běžné produkce zde nabízejí i knihy o Zbraslavi, Brdech nebo Příbramsku a publikace týkající se Vltavy, a dokonce i Šumavy, které se dobře prodávají. Taktéž je zde k prodeji celá řada map, a to proto, že paní Ondráčková je má ráda — jezdí totiž na kole a díky tomu může zákazníkům doporučit tu správnou.

Jak to bude dál

„Když jsme museli na jaře zavřít, bylo to opravdu špatné, nevěděli jsme, co budeme dělat. Nakonec jsme knihy alespoň rozváželi na kole. Na podzim jsme si řekli, že už se musíme lépe připravit. Na webové i facebookové stránky jsme napsali, že máme výdejní dveře,“ vysvětluje a přitom se pomalu procházíme mezi regály. Potěšilo mě, že knihkupectví dokáže fungovat, přestože nemá klasický e-shop, nicméně zákazníci na webu najdou kompletní seznam knih, které jsou skladem. Pak už stačí jen napsat nebo zavolat a stavit se. „Tento způsob se nám osvědčil,“ dodává s jakousi úlevou v hlase. A taktéž mě mile překvapilo, že si knihkupkyně značí objednávky pěkně postaru rukou do sešitu. „Lidé zkrátka řeknou, že by si chtěli přečíst třeba novou Lednickou, tak my si je poznamenáme, a jakmile kniha dorazí, píšeme jim smsky. Servis nesmí chybět.“

Kromě majitelky Veroniky Ondráčkové pracuje v knihkupectví ještě jedna kolegyně, s níž se pravidelně střídají. Jinak to je vždy přes vánoční sezonu, kdy musejí být přítomné obě dvě. „Poslední Vánoce byly dobré, lidé nás opravdu hodně podpořili.“ Kromě toho si od nich pravidelně kupují knihy okolní knihovny a školy. „Někdy mě to už ale unavuje. A nevím, jak to bude dál, nikdo z rodiny v tom pokračovat nechce,“ říká na závěr knihkupkyně a já s pochopením přikyvuju. A pokládám prázdnou skleničku od medoviny, paní Ondráčková se totiž pomalu chystá otevřít výdejní dveře a věnovat se zákazníkům.