Pozoruhodný záměr představit duševní poruchy nejen v průběhu věků, ale také ve světle (či temnotách) lidského porozumění (či spíše neporozumění) se jeví být autorsky i čtenářsky obtížně stravitelným soustem. Šílenství, v plné expresivitě užitého pojmu, považuje autor za specifický a pradávný fenomén, který je nahým kontrastem ke všemu, co hrdě pokládáme za lidské — rozumu, kultuře, civilizaci. Tuto zajímavou, snad i oprávněnou, ale přesto toliko romantickou tezi Scull však dále nerozpracovává, nesnaží se ani až příliš velkolepé pojmy, jako jsou šílenství a civilizace, představit s hlubším analytickým podezřením. Byť je práce nepochybně poctivě badatelsky podložená, převládá tón populární publikace, využívající především temnou atraktivitu tématu, podpořenou výjevy ze světa umění.

Kniha se pomyslně rozděluje na dvě části. Část první, spojená s ranou historií, shrnuje především dochované, převážně kruté, příběhy bláznů a choromyslných ve světle náboženské a společenské eliminace od čarodějnictví a exorcismu po zrod prvních ústavů. S úsvitem moderních dějin autor sleduje hlavně spory zmítající rodící se psychiatrií mezi biologizujícím řešením, jako je lobotomie nebo elektrokonvulzivní terapie, a pojetím šílenství jako ztráty křehké rovnováhy mysli, jak jej odhaluje psychoanalýza. V této části knihy se rovněž původní snaha o celkový obraz duševních chorob stává hlavně sociálněpolitickou zprávou o stavu psychiatrie ve Spojených státech amerických. Klíčovou skutečností celého studovaného problému je nejasná etiologie psychiatrických diagnóz, která je příčinou bezradnosti nejen medicínských, psychologických, společenských či náboženských postojů k duševně chorým, ale zřejmě i příčinou bezradnosti Scullova díla.

Ačkoli jsou tendence naznačené v části druhé zřejmě tím, k čemu autor původně směřoval — totiž pokusit se porozumět tomu, proč nejsme s to porozumět duševním chorobám —, kniha je ve výsledku cennější tam, kde popisuje a shromažďuje fakta, kazuistiky a pracuje s podloženými daty. Ona úvahová nadhodnota, syntéza historických událostí, která má knihu povyšovat nad obyčejné dějiny psychiatrie, se naneštěstí příliš nedaří a autorovy závěry, na rozdíl od několikrát ostouzeného Michela Foucaulta, budí rozpaky. Čtenáři nepomáhají ani stylistická klišé, jež se autor místy rozhodl použít, aby dokreslil atmosféru temných koutů blázinců se sadistickými dozorci. Společně s početnými jednak stereotypně zjednodušujícími, jednak redundantními tvrzeními může čtenář nabýt dojmu, že kdyby se autor pokusil skromněji napsat „pouhé“ dějiny psychiatrie, mohl dosáhnout většího úspěchu, a to v polovičním rozsahu stávajícího počtu stran. Poznámka na okraj směřuje k redakční úpravě knihy, která dovolila do textu proniknout rušivému počtu chyb a překlepů.

S vědomím, že konec recenze může napravit možné křivdy, nutno dodat ještě několik vět. Scullova kniha si vytyčila cíl hodný Dona Quijota — rehabilitovat šílenství jako jev vzdorující civilizaci, jejím výdobytkům i zhoubám. Ať už jej bylo možné naplnit, nebo ne, nepřineslo-li Šílenství a civilizace odpovědi, připomněla tato kniha alespoň to, jak důležité je vnímat lidskou mysl i v jejích extrémních podobách. Upozornila na odvětví medicíny, které v časech, kdy na technicistní lékařství spoléháme jako na cestu ke spáse, tápe slepě jen o něco méně než v časech Hippokratových. A v neposlední řadě předkládá úctyhodné množství podnětných informací, jež by neměly být zapomenuty a mohou čtenáře ve vlastních úvahách dovést tam, kam text nedosáhl. Nicméně Don Quijote byl blázen. Ale jaký!


Andrew Scull: Šílenství a civilizace. Kulturní historie duševních chorob od bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně, přeložil Jaroslav Veis, Academia, Praha 2019