Ptal ses na moje poprvé.

Chtěl jsi, máš to mít.

Takže: moje první poprvé.

Je mi pět, možná šest let. Rozhodně ještě nechodím do školy. Ležím na koberci, povaluju se s nějakou plyšovou hračkou. Nepamatuju si přesně, jak k tomu dojde, ale najednou objevuju, že když si vložím hračku mezi nohy a mírně ji stisknu stehny, rozlije se mi po těle příjemné teplo. Dech se zrychlí, v břiše mi příjemně mravenčí. Později to ještě mnohokrát a mnohokrát opakuju a pokaždé se ve mně rozlévá ten úžasně příjemný pocit, který nechápu, ale přesně vím, jak ho dosáhnout.

Moje druhé poprvé.

Konec základní školy. Je mi už skoro patnáct let, vlastně čtrnáct a půl, ale teď, když o tom vyprávím, se snažím sama sebe cenzurovat, protože se mi ta situace zdá trochu nepatřičná. Na vysvědčení mám odshora dolů samé jedničky, jen z fyziky dvojku. Ale to je vedlejší.

Vycházím z budovy základní školy číslo osmdesát osm a za mnou se uzavírá jedna kapitola. Jedeme s několika lidmi na chatu k vodě. Smějeme se, sedíme u ohně. Je s námi taky jeden kluk, trochu starší než já, který se mi už delší dobu líbí. Delší dobu — to pro mě tehdy znamená o chlup déle než tři týdny. Když je člověk tak hrozně náctiletý, znamená týden tolik jako půl života. Už několikrát jsme se líbali a myslím si, že dneska se taky budeme líbat.

Takže je červen, nejspíš svatojánská noc. Je nám horko — nejen od ohně, ale také od nás samotných.

Tajně se na to líbání těším. Nic víc vlastně nechci, ani moc nevím, co víc může být. Možná ještě hlazení prsou. Líbí se mi, jak to dělá, jak mi jemně laská prsa přes tričko. A když nemám podprsenku, kterou vlastně nosím docela nerada, je to hlazení ještě příjemnější. Veškeré moje znalosti o takzvaném sexu pocházejí z časopisů Bravo Girl, Dívka a Popcorn. Je tam rubrika Moje poprvé. Ale já se na to vůbec připravená necítím. Lidem, kteří svoje příběhy v těchhle časopisech popisují, ostatně bývá víc než čtrnáct — to zaprvé, a zadruhé: vždycky vědí, jak se chránit před nechtěným těhotenstvím. A to je významný vzdělávací prvek. Já jsem ovšem i po jejich pravidelné četbě stále ještě ve fázi, kdy bych slovo „prezervativ“ nedokázala ani vyslovit. Kromě toho prý při protržení panenské blány teče krev a já se pohledu na krev bojím. Nechtěla bych tu důležitou chvíli v životě pokazit něčím tak naturalistickým, něčím z mého těla, co se mi zdá tak odporné a nepatřičné.

Nejkratší noc v roce, ale pro mě nejdelší.

Ten můj kluk je tak něžný a ve světle plamenů tak krásný. Objímá mě paží a šeptá mi něco do ucha. Zavřeme se v dřevěném domku. Dlouho se líbáme, nesměle a nešikovně se mazlíme. Je tma a nevidím jeho tělo, jenom cítím, jak moc je silné a plné, když se ke mně tiskne.

Má měkká ústa a sametovou kůži, dotýká se mě opatrně, jako bych byla ručně malovaná panenka z porcelánu, která může kdykoli vyklouznout z ruky, spadnout na podlahu a roztříštit se na kousíčky.

Trvá to dlouho, nevím přesně jak, tehdy se mi to zdálo jako několik hodin, teď myslím, že to bylo možná dvacet minut, maximálně půl hodiny. A když cítím, že už to možná stačí, že na nás u ohně čekají kamarádi, že si o nás začnou něco myslet, že…

Chlapec se najednou zeptá:

„Můžu tě políbit… tam?“

Potřásám hlavou, sama si nejsem jistá, jestli souhlasně, nebo ne.

Nejsem si úplně jistá, co to jeho „tam“ znamená. Můžu jenom hádat.

Ale na hádání není čas, už nemám kalhotky, celá ta situace, moje bezbranná a v podstatě dětská nahota ve mně vzbuzuje stud. Jsem tak ráda, že je tma.

Cítím, jak se mě dotýká ústy, jeho jazyk chvíli bloudí a později do mě vklouzne a líbá mě.

Ano, přesně tam.

Tam.

Na takovém místě, o kterém lidé z Bravo Girl nejspíš ani nevědí. Na takovém místě, kde znovu objevuju ten blažený, příjemný pocit, šimrání, které jsem si jako dítě uměla přivodit sama tisknutím stehen. Na takovém místě, kde polibek chutná úplně jinak a trvá, trvá, trvá, až!

Vyplašeně si zakrývám obličej rukama, aby mě nebylo vidět. Chlapec je zmatený a rozechvělý. Tiše se zeptá:

„Stalo se něco? Proč pláčeš?“

Říkám mu, že nepláču, že se nic nestalo, i když oba víme, že se stalo všechno. A ležíme mlčky v jasné, svatojánské noci, omámení tím, co se stalo, neumíme to pojmenovat, nevíme, jestli to byl sex, nebo ne a jestli to je láska.

A nepasuje na to žádný scénář z barevných časopisů pro náctileté holky.

Je mi čtrnáct, ale v objetí toho chlapce se na chvíli cítím jako dospělá žena, výjimečná a důležitá. Taková, která se může ukázat muži nahá a nemít před ním tajemství. O chvíli později jsem znovu dítětem a sama nevím, zda jsem ještě panna, nebo už ne. Ničemu nerozumím a nic víc už nechci.

Když přijde úsvit, už vedle toho kluka nejsem. Sedím na mostku nad vodou, mávám nohama a obdivuju svůj nový, vlnící se odraz. Probouzí se první den prázdnin. V dálce vidím, jak odplouvá můj věneček, a cítím se nekonečně šťastná.

O dva roky později jsou znovu prázdniny, ale já už jsem v tom všem jiná, chtivá, netrpělivá a léto je brutálnější. A tehdy přišlo moje třetí poprvé. Dobře vím, že už se k tomu několik dnů schyluje, vnímám to těžce a silně, chtěla bych to mít co nejrychleji za sebou. Couráme se ve větší skupině po tábořištích, všichni plní hormonů, bažíme po blízkosti, jsme opilí sluncem, vínem a nedostatkem spánku. Jeden kluk se ke mně každý večer vrací. Převalujeme se ve společném spacáku, vedle nás se kamarádi pokoušejí spát, on naléhá, já odmítám — nechci, když jsou u toho lidi.

Mám ho ráda, dalo by se dokonce říct, že hodně, ale ne až tolik, abych mu podlehla a později na to nerada vzpomínala, kdepak, to rozhodně nechci. Štíhlé, pružné a opálené tělo, černé oči a hlas, který mi říká:

„Já bych to tak hrozně moc chtěl.“

Cítím, jak je tvrdý, jak to nemůže vydržet, já jsem taky fyzicky připravená. Šeptám:

„Pojďme aspoň ven ze stanu. Pojďme někam na louku.“

A on na to, že je rosa a bude nám zima. Tak zítra. Zítra. „Zítra,“ opakuju už několik dní, ale vím, že to zítra bude konečně dneska, že se blíží okamžik největšího přiblížení a brzy to vypukne. Přichází večer, trochu jiný, protože zrovna nejsme ve stanu, zrovna jsme se seznámili s nějakými lidmi, kteří nás hostí ve svém bytě, mohli jsme se normálně vykoupat, pili jsme víno v kuchyni, jedli jsme čokoládu, hrála hudba. Hučelo mi v hlavě a ani si nevzpomínám, jak došlo k tomu, že jsem se ocitla sama v pokoji s klukem, který to už několik dní tak hrozně moc chtěl. Lehla jsem si na záda na koberec, on řekl jen: „Počkej chvilku,“ a nasadil si prezervativ. Byla jsem mu za to uvědomělé gesto vděčná, protože já sama bych se o to určitě postarat nedokázala. Cítila jsem, jak se ve mně pohybuje, ale nebyla v tom ani bolest, ani žádné uchvacující potěšení. Prostě blízkost, která z jeho strany dost rychle skončila úlevným vzdechem. Nebyla jsem si jistá, jestli to už bylo ono, nebo ještě ne. Nevěděla jsem ani, jestli krvácím. Po pravě řečeno, pro mě to vlastně ještě pořádně nezačalo, ale pro něj už bylo po všem. Seděli jsme pak ještě chvíli v objetí, těch několik minut jsem si myslela, že by mezi námi možná mohlo být něco víc, ale další den začalo pršet a my se promoklí, zmrzlí a špinaví snažili stopnout něco, co nás odveze domů. Lilo jako z konve dva týdny v kuse, z průtrže se stala tisíciletá povodeň, všichni kolem byli vyděšení, že se blíží velká vlna, lidé přišli o celoživotní úspory, o majetek, jedna zpěvačka s chraplavým hlasem o tom dokonce nazpívala písničku, byla to národní tragédie, ale mě naplnil smutek z úplně jiného důvodu. Léto skončilo a kluk s černýma očima už pokukoval po jiné holce.

Překlad Anna Plasová

Vychází v nakladatelství Dokořán.


Marta Dzido (1981) je polská spisovatelka a filmová režisérka, absolventka Vysoké školy filmové, televizní a divadelní tvorby v Lodži. Debutovala v šestnácti letech poetickou prózou v literárním časopise Krzywe Koło Literatury. Následovaly romány Małż (Měkkýš, 2005) a Ślad po mamie (Matčiny stopy, 2006), hypertext Matrioszka (Matrjoška, 2013) a reportážní kniha Kobiety Solidarności (Ženy Solidarity, 2016). Natočila dokumentární filmy Podziemne państwo kobiet (Podzemní stát žen, 2009) a Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen, 2014). V roce 2018 dokončila hraný dokumentární film Siłaczki (Silačky), jehož tématem je emancipační hnutí v Polsku na počátku 20. století. Novela Frajda (Slast, 2018) získala v roce 2019 Cenu EU za literaturu.