12/06/2021 | téma | Barbora Votavová

Slova a zvuky: Podcast Litera

V úterý se odehrálo vyhlášení dalšího ročníku cen Magnesia Litera. Cena, jejíž dosah stagnuje a která si z kritiky hlavu nedělá, samozřejmě podcasty reflektovat nezačala — ale opačně to rozhodně platí.

Jedním z nejpravidelnějších, nejzmiňovanějších a nejzajímavějších podcastů o knihách je bezpochyby Liberatura. Ta rozebírá knihy spolu s českými autory a autorkami, zahraniční díla pak s hosty z řad literární veřejnosti, poslední dobou vznikají i tematické díly a pořad se přetváří z konzervativnější formy v podobu, která zahrnuje širší literární pole, a to jak hodnocenými díly, tak zapojenými osobnostmi. A přestože se tato rubrika od začátku zaměřuje kromě audioknih hlavně na podcasty, o Liberatuře zatím nepadla konkrétní zmínka. 

On to totiž samozřejmě není tak úplně podcast, ale rozhlasový pořad šířený především podcastovou formou. Jenže Liberatuře se daří do podcastového a obecně digitálního světa přetékat mnohem lépe než jiným knižním rozhlasovým pořadům nejen kvůli tomu, že Radio Wave je online, a nejen proto, že má mladší cílovku, a tudíž se mezi posluchači a posluchačkami nejsnáz šíří právě skrze platformy, které jsou pro sdílení na sítích jako dělané. Liberatura se také zajímá o přání, názory a preference publika, Jonáš Zbořil na Instagramu udržuje sice menší, ale aktivní komunitu, zapojuje podněty přímo do vysílání, zkrátka dělá i z rozhlasového pořadu oboustrannou komunikaci.

V Liberatuře se také pravidelně hodnotí nejvýznamnější literární ceny — Magnesia Litera. A přinejmenším podruhé nese liberaturní kritika Liter několik společných rysů. Absenci žen mezi oceněnými letos zachránily hned dvě autorky — no považte! —, ale především v prozaických nominacích chyběla dlouhá řada knih, které kvalitou rozhodně obstojí vedle Štindla, Hořavy nebo Hradeckého. A drtivou většinu z nich napsaly ženy, shodli se v posledním vydání překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová a básník Marek Torčík. Kritika se opět snesla i na čím dál podivnější kategorii Blog roku. Obě témata spolu mohou souviset — na což mě navedl další podcast.

Cynismus špatného vyprávění

Talk Easy jsem se dostala přes další rozhovor s mým milovaným Oceanem Vuongem. Funguje už pátým rokem, vychází každou neděli, natáčí ho Sam Fragoso a kromě spisovatelů a spisovatelek tu ve formátu, kde „lidé znějí jako lidé“, zpovídá aktivisty a aktivistky, lidi z dalších uměleckých oborů i z politiky. V rozhovoru s odborníkem na povídky a spisovatelem Georgem Saundersem přišla řeč na cynismus současné mezilidské komunikace. Podle Saunderse je způsob, kterým mezi námi dnes létají sdělení, příliš rychlý, povrchní a jeho výsledkem jsou nejčastěji rozpory, zmatení a nejistota. Ale i za nenávistnou, fragmentovanou a překotnou online komunikací stojí příběhy — ty zjednodušené a vyvolávající vztek mířící špatným směrem. Saunders proto vyzdvihuje význam dobrých příběhů. Takových, které mají jinou agendu, dostávají se k lidem jinými způsoby a dovedou fungovat tak jako právě stará dobrá povídka. Ta je totiž způsobem, jak zkoumat lidskou morálku a etiku, jak ohledávat, co znamená být člověkem a jak se tedy zároveň polidštit jako autorka i jako čtenářka.  

V takových příbězích je podle Saunderse naděje spojená s empatií, porozuměním a laskavostí, která se staví proti cynismu velké části internetové komunikace. Jeho pohled je mimořádně zajímavý nejen proto, že současná česká literatura cynismem oplývá. Jak v Liberatuře zmínil Marek Torčík, i v nominacích na Literu se projevil tenhle rys české prózy, která se často pochechtává nebo přezíravě komentuje a spíš vzácněji se snaží porozumět. 

Saundersův pohled, který vychází ze studia Tolstého a dalších ruských klasiků, se také mimořádně hodí jako další příspěvek ke kritice kategorie Blog roku. Ta má mít za cíl oceňovat literárně relevantní texty, které vznikají dynamicky, reagují na aktuální dění a nejsou svázány redakčním procesem. Kategorie vznikla v době, kdy začala řada blogů vycházet knižně, ostatně s cenou se pojí i finanční podpora knižního vydání blogových textů. Těch lepších blogerských knih bylo spíše pomálu a fenomén blogování spolu se stále sofistikovanějšími sociálními sítěmi a oblibou podcastů upadá. Už vloni porota prohlašovala, že blogy nikdo moc nepíše a není z čeho vybírat. Letos byl pak úpadek této kategorie dovršen vítězstvím facebookového profilu Městské policie Přerov. 

I když odhlédneme od toho, že umění má uzdravovat a těžko může mít něco společného s problematickým orgánem a jeho monopolem na vnitrostátní násilí, zůstane nám do očí bijící fakt, že nejprestižnější literární ceny projevily uznání sice literárně pozoruhodnému, nicméně velmi necitlivému zpracování policejních výjezdů. V nich často figurují lidé v nouzi, opakovaně se znevažuje domácí násilí a nejčastějším terčem vtipů je alkoholismus. Jednou z držitelek Blogu roku je přitom Michaela Duffková, která nejdříve anonymně sdílela svůj boj se závislostí a pak se rozhodla pro osvětu pod vlastním jménem — o to bizarněji letošní ocenění působí. Dokud se ale budou na pódiu při finálovém večeru objevovat dvojsmyslné narážky a dokud budou „mladé a krásné“ spisovatelky v rámci Magnesie Litery dotazované, proč píší o depresivních tématech, není se asi moc co divit.

Podcastová Litera

Co tedy dělat s blogem roku? Nabízelo by se navrhnout jako alternativu ocenění za podcast roku — tedy za ten literární, „obecné“ podcastové ceny v Česku už existují. Literární podcasty však knihy spíše reflektují, než že by jejich obsah sám byl uměním, a navíc by to s nimi mohlo dopadnout podobně jako s blogy. Podcasty sice v růstu v zahraničí od loňska výrazně přesahují audioknihy, stát se ale může ledacos. Letos v lednu to skoro mohlo vypadat, že bude namístě oceňovat literární dýchánky na síti Clubhouse, jejíž obliba následně klesla stejně rychle, jako předtím vzrostla. 

Podcasty snad takový osud nečeká — přece jen jsou uživatelsky nepoměrně přátelštější —, nicméně bylo by záhodno oceňovat je spíše za publicistiku či literární kritiku, ekvivalent blogu roku by to jistě nebyl. To z větší části platí i o knižních profilech na Instagramu. Nosnějšími se zdají návrhy na oceňování digitálních forem literatury nebo třeba projektů literaturu v digitálním světě propagujících. Nespornou výhodou takových kategorií by rozhodně bylo, že v nich tvoří v drtivé většině ženy. Pokud by je tak nějakým zázrakem vyhrál muž, kritika by byla nezpochybnitelná a konečně bychom se snad obešli bez hysterických výlevů na téma „no snad byste nechtěli zavádět kvóty“. Po saundersovsku bych pak klidně navrhla ocenění za empatii a laskavost v literatuře, případně za míření na správné cíle, když už je ta česká próza tak cynická.

Abych se vyhnula nařčení z nekonstruktivního rozpitvávání, ráda zde, v tomto odstavci, uspořádám nultý ročník cen Podcast Litera. Za dětskou literaturu ocenění dostanou Meandry dětské literatury, skvěle vedené rozhovory se ženami — často celebritami, což jistě přivábí širší publikum —, které se zabývají dětmi a čtením. Žánrovou cenu obdrží již zmiňované Holky jdou na draka — ty dodávají fantasy přesah, který právě v tomto žánru v Česku často bolestně chybí. Publicistický podcastový litinový mikrofon bych rozhodně předala Kolapsu, protože upozorňuje na knižně i esejisticky publikující odborníky a odbornice mnoha oborů. U poezie asi není třeba debatovat, Korektní poezie zatím příliš konkurenci nemá. Vydavatelský počin bych taky šoupla Alarmu, protože formátů přinesli celou řadu a všechny stojí za to. A Liberaturu bych rovnou poslala do síně slávy, není na co čekat. Ovšem tří- až šestimístné nominace ke každé kategorii bych asi dohromady nedala. Letopočet každopádně ještě zdaleka neskončil, tak začněte také natáčet, ať je napřesrok na jaře z čeho vybírat.


Autorka je spolutvůrkyní podcastu Do slov spolu s Ondřejem Lipárem.