Slovensko se stále ještě učí používat nástroje občanské neposlušnosti

Jak se k vám dostala informace, že AOSS vypsala výběrové řízení na šéfredaktora Romboidu? První informace přišla pátého října v rámci odpovědi na jeden obyčejný pracovní mail, bylo k němu post scriptum: „Na včerejší Radě (nejvyšší orgán AOSS, pozn. red.) mě zvolili předsedkyní a pověřili, abych vyhlásila výběrové řízení na místo šéfredaktora Romboidu.“ Dva dny před tím mi ta samá osoba na mou obsáhlou a dost urgentní zprávu o úkolech, potřebách a termínech časopisu odpověděla následovně: „Na zítřejší Radě ještě nebudeme řešit budoucnost Romboidu, zatím se soustřeď na tvorbu následujícího čísla, na které ti ještě platí smlouva.“ Na základě zmínky o smlouvě hádám, že plány byly už tou dobou ukuté. Co to je za osobu? Vladimíra Komorovská. Z tajemnice dvou předcházejících statutárních zástupců se stala místopředsedkyní AOSS, a když k ní v Radě nenašli dalšího statutárního zástupce do páru, tak do měsíce změnili stanovy, podle nichž už se Komorovská stala předsedkyní a tím pádem výhradní statutární zástupkyní AOSS. Okamžitě se též rozhodlo o novém výběrovém řízení na místo šéfredaktora a pátého října už do novin putoval inzerát. Přímo z AOSS jsem však vyrozumění o konkurzu ani po urgenci nedostala ani já, ani nikdo z redakce, stejně tak nikdo neviděl zápis z říjnového a zářijového zasedání Rady. Chtěla jsem si na vlastní oči ověřit, jaká debata předcházela rozhodnutí o novém výběrovém řízení, jasně namířeném proti mně, jestli tedy vůbec nějaká proběhla, jaké existují výhrady vůči mému vedení časopisu a jak probíhalo hlasování. Vůbec jste do oficiálních dokumentů nenahlédla? Žádala jsem i o dodatečné úřední vyrozumění o vzniknuvší situaci, ale nedali si s tím námahu. Až po mimořádném zasedání Rady dvacátého čtvrtého října — to už do AOSS přicházely protestní maily od spisovatelů a dalších osobností kultury —, které potvrdilo usnesení Rady ze čtvrtého října, přišly následující úřední řádky: „AOSS si jako vydavatel Romboidu vyhrazuje právo vyhlásit výběrové řízení na místo šéfredaktora časopisu Romboid, což zároveň ve smyslu zákona považuje za svou povinnost vzhledem k tomu, že někdejší místopředsedové M. Hatala a J. Heriban uzavřeli se současným redakčním týmem autorské smlouvy na dobu určitou, tudíž do konce tohoto roku.“ Je zajímavé, že se podobný argument vynořil až teď, vždyť i předcházející redakce měly vždy jen roční smlouvy a výběrové řízení se i přesto neopakovalo. Naopak, smlouvy se všem automaticky prodlužovaly. Tedy, pokud nějaké byly, i já jsem pracovala do letošního srpna bez smlouvy, do okamžiku, než na účet AOSS přišly peníze z dotace. Vyznáte se ve vnitřní politice AOSS? Rozhodnutí o vypsání nového konkurzu na moje místo proběhlo současně se změnou ve vedení AOSS, která rozhodnutím Rady prostřednictvím trojského koně, Slovenského PEN centra, postavila do čela Asociace členku jiné spisovatelské organizace — Spolku slovenských spisovateľov. Tedy instituce, která kdysi v slovenské kultuře etablovala pracovní metody Mečiara, Sloty či Ľuptáka. Nemám chuť nic a nikoho polarizovat, ale ukazuje se, že mentalita typu „rozděl a panuj“ je na Slovensku stále přítomná, a dokonce velmi obratná. Jedni z prvních, kdo Radě poslali nesouhlasné a kritické stanovisko k jejímu postupu vůči mně a redakci Romboidu, byli oba dva bývalí místopředsedové Hatala a Heriban, ten druhý je navíc předsedou Slovenského PEN centra. Tady ale celá kafkovina začíná; pokud vím, tak i ze strany některých členů Rady, podivuhodně absentujících na onom zasedání ze čtvrtého října, byly později vzneseny protesty proti celému postupu prý účelové změny stanov a volby předsedkyně. Celá záležitost tak není uzavřená ani v rámci samotné Rady a kdo ví, jaké síly a zájmy tam už roky proti sobě brojí a čeho se můžeme ještě dočkat. Komunikuje s vámi někdo z Asociace? Po jejím „převzetí moci“ v rámci AOSS i nad časopisem jsem dostala dvě zprávy od nové předsedkyně o finančních záležitostech, na které jsem reagovala v tom smyslu, že ke konkrétním věcem se vyjádřím tehdy, až budu mít jasno v celkové situaci kolem Romboidu, čili až dostanu odpovědi na své otázky, zápis ze schůze a oznámení o výběrovém řízení. Od té doby nekomunikujeme. Komorovská ale očividně jedná dál — ve jménu časopisu a možná i jeho nového šéfredaktora, ještě před uzavřením konkurzu. Jasně se to ukázalo po uzávěrce grantového kola: žádost na rok 2017 byla prý vypracovaná a registrovaná, ale jak a kým, to netuším. Ze staré online registrace to zjistit nejde, zmizela z ní veškerá dokumentace, i ta, která se týkala roku 2016 a kterou jsem osobně koncem roku 2015 jako nová šéfredaktorka vypracovala. Někdo ji bez mého vědomí odstranil, případně jen přesunul, každopádně k ní nemám přístup. Pikantní na tom je, že mi Komorovská v jednom z mailů, kdy jsem odmítla odpovídat na podružné otázky, vyčítá, že tak nekorektně si naši spolupráci nepředstavovala…  

Stanislava Repar, foto: Boris Pinter

Čím si vysvětlujete snahu vyměnit redakci Romboidu? Celé to má několik plánů a nevím, kterému připsat větší důležitost. Dalo by se to samozřejmě svést na hlavní aktéry, lidi, kteří si svůj umělecký či společenský kredit budují prostřednictvím moci a obsazováním pozic, které jim umožňují prosadit se. Anebo možná stačí, že jsou jako autoři i lidé nekonečně ješitní, bez špetky sebekritiky a bohužel i uznání pro jiné. Kritéria jako kvalita a kvalitativní soutěž přijímají s nedůvěrou, případně je nepřijímají vůbec, vnímají je jako nevítané omezení vlastních ambicí a cílů. Má snaha dělat časopis obsahově i hodnotově nezávisle, nedovolit do něj zasahovat těm, kdo k tomu nemají žádné oprávnění, konat přímo a důvěřovat vlastní erudici tyto lidi dráždí. Dokonce i tehdy, když mě sami potvrdili ve funkci šéfredaktorky na základě koncepce, v níž jsem toto své zaměření nijak neskrývala. Jsou vůbec nějaké argumenty pro změnu šéfredaktorky? Někteří zástupci Asociace se ohánějí vykonstruovaným, tautologickým argumentem, že časopis AOSS má sloužit hlavně členům AOSS a šéfredaktor by měl publikovat především jejich texty. Čili že Romboid je takový podnikový časopis, kde vám k publikaci stačí správná legitimace v kapse a hned jste o krůček blíž ke slovenské literatuře. Musím ale dodat, že vůči tomuto pseudoargumentu a celému postupu Rady AOSS se ohradili i spisovatelé a spisovatelky sdružení v organizacích AOSS. Mnozí z nich jsou opravdu kvalitní autoři a velké osobnosti a v Romboidu pod mým vedením publikovali proto, že dodali zajímavé a dobré texty, nikoliv kvůli příslušnosti k nějaké privilegované kolektivní entitě. Navíc, pro skutečné tvůrce a intelektuály by byl takový přístup k jejich dílu hrubou urážkou! Odtud je to už jen kousek k hrubému prosazování politických, ideologických a jiných požadavků na literaturu a nástroje její realizace, časopisy a nakladatelství, nebo taky k nepřímé a přímé korupci a manipulaci, které prostor veřejné činnosti kontaminují a destabilizují. Sama jste nahradila minulého šéfredaktora Radoslava Passiu ani ne před rokem. Proč odešel on? Předcházející šéfredaktor měl taktéž problémy se zasahováním představitelů AOSS do chodu časopisu a vedení redakce. Po tehdejším nástupu Ľubomíra Beláka, víc hudebníka než spisovatele a rovněž člena Slovenského centra PEN, na pozici předsedy byla situace redakce snad ještě komplikovanější. Vevnitř AOSS se vedly různé boje, například o směřování celé instituce, odprodej budovy na Laurinské, různé poziční války mezi jednotlivými organizacemi a pro potřeby Romboidu neměl nikdo čas ani vůli, případně se přijímala zkratová rozhodnutí. Šéfredaktor to potom musel „vykrývat“ a ustát a ještě k tomu podávat stoprocentní výkon. Divím se, že to vydržel celých pět let. Belák dokonce časopisu, který se nechtěl podřídit nesmyslným požadavkům, z nějakého scestného důvodu ukradl webovou stránku romboid.sk, na níž byl už nějaký čas budovaný archiv, a zablokoval i další možnou doménu romboid.eu, na níž potom stránku přenesl, archiv na ní později zrušil a teprve nedávno samotnou stránku pustil, na dané adrese se totiž objevil jakýsi španělský obchod s výrobky Adidas. Na původní stránce romboid.sk ale už několik měsíců visí jen tak pro forma tři neměnné články, které se tam objevily, když jsem se o ni začala zajímat u providera — předtím čišela prázdnotou. Články typu „Jak dostat dítě na nočník“ nebo „Jak získat lásku zpět“… Poslední kapkou, s níž zřejmě Passiův pohár trpělivosti přetekl, byl jakýsi výrok jednoho z místopředsedů AOSS na návštěvě u ministra kultury a nějaké veřejné extempore. Passia nakonec odstoupil sám a s ním i celá jeho redakce. Můžete více přiblížit vztah Romboidu a AOSS? Asociace převzala časopis pod svoje křídla jako vydavatel po roce 1989, v rámci rozdělování majetku po spisovatelském svazu z předchozího režimu. Jiné časopisy připadly Spolku slovenských spisovatelů. Tehdy se v Česku ustavil opačný pohyb, časopisy získávaly formální nezávislost na spisovatelských a stavovských organizacích, což bylo asi lepší. AOSS tedy není zakladatelkou Romboidu, její jedinou úlohou bylo postarat se o formální podmínky k vydávání časopisu, který měl svou vlastní kompetentní redakci a spolu se svobodou mu svítalo na lepší zítřky. Časem ale do Rady AOSS, většinou z pozice předsedů jednotlivých organizací sdružených v Asociaci, začali přicházet lidé, kteří od diskurzu stavovské kolegiality a společného zájmu přešli k diskurzu moci a individuálních výhod. Nejprve šlo o znepříjemňování redakční práce tisícerými drobnostmi, které si bylo nutné na Radě vybojovat, byť šlo — pro nás, byla jsem nějakou dobu při tom — o samozřejmosti; všecko totiž musel nakonec přece jen schválit a podepsat statutární zástupce AOSS. S upevňováním principů neoliberalismu, nejen ve slovenské společnosti, které s sebou přineslo zhrubnutí mravů, instrumentalizaci komunikace a zhoršování pracovních podmínek, se začaly projevovat intervence jiného druhu. Drby o nich se ke mně dostávaly jen okrajově, protože jsem od roku 2001 žila ve Slovinsku a literárně jsem se realizovala především tam. Nedaly se ale přehlédnout dvě tendence. Jednak postupem let docházelo k vyprazdňování smyslu této megaformy sdružování spisovatelů. Asociace a Spolek se staly místem netečnosti, ale i korupce a skandalizace spisovatelského stavu. A také se Asociace proměnila na semeniště svárů mezi jednotlivými spisovatelskými organizacemi, které jsou v ní sdružené. Úřadovat začaly peníze, majetek a moc, přinejmenším o tom byla zasedání Rady. A když jde o „organizaci organizací“, jednotlivci do procesů uvnitř AOSS moc vstupovat nemohli. V roce 2016 padl ze strany odstupujících místopředsedů i návrh ukončit činnost. To by bylo asi to nejlepší řešení, ale Rada návrh na zářijovém zasedání nakonec neodhlasovala. Jak hodláte na nastalou situaci reagovat? Štěstím ani ne tak pro mě, jako pro slovenskou literární scénu je, že se zvedla vlna odporu vůči postupu AOSS a demontáži a destabilizaci časopisu, který právě začal chytat druhý dech. Na konci října se na internetu objevila petice, kterou za deset dnů jejího trvání podepsalo na tři sta signatářů, mezi nimi spousta literárních osobností, ale také mnozí z akademické sféry, neziskového sektoru, učitelé a podobně. Slovensko se stále ještě učí používat nástroje občanské neposlušnosti a vytvářet organizovaný tlak tam, kde došlo ke zneužití moci na úkor veřejného zájmu. Proto si tohoto vzepětí a zájmu velice cením. V této chvíli ale nevěřím, že by mě AOSS ve své reakci na petici ještě nějak dokázala překvapit; je totiž znova na tahu. Stačí si jen chvilku počkat, než ji znova uvidíme v celé její obnaženosti, lesku i bídě.