28/01/2022 | ukázka |

Smrt staré Maši

Bylo nebylo. Panna Maria zemřela ve Varšavě, pytláci párali tetřevům břicha, ze lvích tlap šily se maškarní holiny, v Persii zavřeli brány karavanám, úplněk půjčoval zajícům na kožich a nad Prahou kokrhal kouzelník Žito. Smrt staré Maši, sbírka šesti alegorických povídek, předkládá čtenářům romantická zdání a apoštol Tomáš varuje hned zkraje: „Pravda je až příběh schovaný za legendou.“

Umřela Maša. Maša umřela. Rád bych napsal: „Do všech končin země rozlétla se zpráva: ‚Zemřela Marie, Matka,‘“ ale to snad, až o tom všem jednou napíšu doopravdy. A navíc by to nebyla pravda.

Umřela vlastně nečekaně, ne-očekávaně v nejprostším smyslu toho slova, protože očekávání, předjímání, s sebou vždycky nese předpoklad, že vnější hybatel svede vkročit do vašich poměrů a ovlivnit je, jenže Mašu už dávno nešlo považovat za hybatele, a to ne nutně kvůli jejím bolavým nohám nebo zesláblé mysli (ani jedna z těchto tížin stáří se jí nevyhnula). Ona jen nebyla zohledňována. Byla přehlédnuta, opomenuta… pominuta.

Umřela pod květovaným kanafasem v jedné z mnoha nájemních komůrek Starého Města. Toto město sice nebylo onou prastarou, odvěkou metropolí, ve které zamýšlela strávit další část svého k nesnesení dlouhého života, ale na tom zřejmě příliš nezáleželo. Ono nakonec v životě záleží jenom na máločem, a jak mi po příchodu pověděla její bytná, „Mašenka tady bydlela ráda“.

Nebylo sice jasné, jestli svým „tady“ myslí celé město, nebo jenom pronajímanou světničku, ale svedl jsem si představit obojí a nevadilo ničemu, že komora silně táhla rybinou. Maša se vždycky spokojila s málem, špitál u ní svedla zastoupit i maštal a žalářnickou celu by považovala za knížecí pokoje. A taková byla ještě dřív, než jí věkovitost zastřela jasný úsudek. 

Pokud je mi známo, mysl už jí nesloužila, když do těchto krajů přijela, a taky bytná na první setkání vzpomínala s rozpačitým úsměvem. Přiznávala, že stará žena sice vypadala jako každá jiná Židovka, ale místní přízvuk u ní slyšet nebylo, třebaže tvrdila, jak je ráda, že se „konečně ocitla tam, odkud se vypravila“.

Ach, ta Maša. Nedivím se, že si obě města — to, kde dříve život vedla, a to, kde ho měla odevzdat — tak snadno spletla. V obou přece stojí ty nejstarší domy na kopci nad údolím. Ulice jsou křivé tam i tady, co krok, to kaple, modlitebna, chrám, v tom taky není rozdíl, a všude kolem křtěnci i obřezanci, solidea i jarmuláta, mitry spodniky, birety štrajmly… popravdě, kdybych už za život neprošel tolik míst, nevěřil bych, že je taková shoda možná, a snad bych i já zapochyboval, jestli jsem se po letech neocitl zase v Jeruzalémě. Jenomže pochyby svedou být únavné, a když se svět nechá vidět, jako se dal vidět mně, snadno se okouká.

Zkřižoval jsem celý Střední východ od Damašku po Turkestán, navštívil Čínu, projel Indií. To, o čem i Mašina domácí mluvila jako o „vzácné podobnosti“ s městem pod horou Moria, je ve skutečnosti jenom vágní důkaz, že Boží představivost není bez konce a že se leccos opakuje. Nevěříte? Možná ani já bych nevěřil.

Bylo třeba strojit pohřeb. Už staletí se o něm tradují legendy a sláma se podle nich mlátí dokonce i na místních dvorcích, jako by snad nikdo neprohlédl totožnost shrbené ženy, co se každou slunnou neděli vyhřívala na náměstí u kašny: že prý o Mašu ve stáří pečoval miláček Jan, blízký přítel jejího syna, a když přišla její poslední hodina, nad úmrtní postelí se skláněli všichni, kterým na ní kdy záleželo. 

Není to pravda. Pravda je až příběh schovaný za legendou a den po pohřbu píšu tato slova, abych to dosvědčil.

Maša dodýchala beze svědků a nepřekvapovalo by mě, kdyby dodýchala smírně. Svému přehlédnutí přece musela už dávno přivyknout, co jiného jí taky zbývalo, když si jí svět hleděl, jenom dokud byla pohledná a mladá, ale sotva její panenská krása vyvanula a jako matka dosloužila… co s ní? Bylo snadné její nepotřebné stáří pominout a namluvit si, že důstojné rozloučení vlastně už proběhlo, tys tam byl a on taky, jak o tom svědčí spisy ctnostných mudrců, obrazy v katedrálách a teď už i svatá dogmata. Pochyby se rozkutálely jako cizrna — jenomže Maša nikam neodešla.

Když si odtruchlila to své, neměla přece ani padesát, tak se nejdřív přestěhovala k Janovi (obstaral jí vcelku pěkný domek na lýdijském pobřeží, jak slíbil), a protože se jí přešlapování na jednom místě začalo brzy zajídat, pustila se do sestřina kraje v Provensálsku a odsud pokračovala dál.

Nijak se neskrývala, naopak, ať už na horských pěšinách, nebo v hájcích u pramenů, na kus řeči se zastavovala s kdejakým prosťáčkem, kterého potrefila, a většinou se to neobešlo bez povyku, protože lidé se s Marií vídávali rádi a rádi o takových setkáních vyprávěli jiným. I já se o nich co chvíli doslechl, a mohl jsem pobývat sebedál, jenom už byly takové zprávy prohnětené a sceděné, zpitvořené do senzacechtivých báchorek o mariánských přízracích. Co naplat, duchařina táhne a Maša přece měla být už dávno pochovaná. Najde se pak ale vůbec někdo, kdo mi ještě uvěří, že její poslední chvíle nastala teprve teď?

Vyšlo v nakladatelství Host.