Tabook bude už pošesté. Co se za tu dobu, co ho pořádáte, změnilo?

Tak především jsme několikrát měnili prostor. Začínali jsme ve velkém stanu na náměstí TGM na Novém městě. To bylo blíž lidem, ale byla nám dost zima, začátek října, první mrazíky nás štípaly do palců. Čtení byla všude po městě. Pak jsme se přesunuli do Střelnice, společenský dům, pěkně měšťácké pohodlíčko, a nakonec jsme v Sýpce, kde jsme asi svobodnější, vyplňujeme si ty prostory, jak chceme, nejsme tak svázaní, ale musíme si to všechno postavit. Každý ten prostor měl něco do sebe.

Nakladatelé si myslím zvykli se na Tabook vracet. Něco zůstává jako dokonalý evergreen, který schválně zachováváme — například Karol Sidon, dílny, setkání Z očí do očí, prostory ve městě, které využíváme, nebo cirkusový nápis Tabook —, a stále se snažíme zvát lidi nějak vnitřně čerstvé a živé, nekanonizovat a přitom oslavovat nejen autory, ale i ty skvělé skromné „dělníky“ knihy, ať jsou to nakladatelé samotní, překladatelé, redaktoři, ilustrátoři, knihovníci a všechna ta havěť lidská, co se kolem knih pohybuje.

Jak se vyrovnáváte s růstem?

Na začátku jsme v tom byli dost sami, ale teď se do Tabooku přímo a dlouhodobě zapojila UMPRUM, především samozřejmě ateliér ilustrace, studenti a také bývalí studenti a lidi na UMPRUM navázaní, máme o trošku větší tým a naučili jsme se o trochu líp rozdělovat mezi sebou práci. Pořád ale hledáme, jak na to, a zkoušíme, žádné dramatické změny se zatím nekonají. Snažíme se nebujet.

Za těch šest let jsme samozřejmě navázali důležité vztahy s různými institucemi, malými nakladateli zvenku, vytvořili jsme takovou malou evropskou síť. Jisté věci už se díky tomu dělají jinak. Letos jsme díky těm vazbám a znalostem například mohli udělat velké francouzské knihkupectví obrazových knih, vycucnout to nejlepší.

Tereza Horváthová, foto: Baobab

Táborský festival je populární akce, za kterou lidé jezdí i z druhého konce republiky. Čím si zájem vysvětlujete?

Příjemné maloměsto v babím létě, čas na výlet a trošku kultury. Možná je prostě vidět, že nám na tom celém skutečně záleží, že jsme ještě nevyčpěli, že se snažíme nad tím setkáním-festivalem nějak komplexně přemýšlet, a ne ho prostě dělat, aby byl.

Nese s sebou popularita a zavedené jméno nějaké problémy, které na počátku nebyly?

Nejspíš tu zodpovědnost: něco začneš dělat, urodí se ti to pod rukama a pak to nemůžeš jen tak zahodit. Ale asi by se nakonec taky nic nestalo, kdybychom se rozhodli, že tenhle rok byl poslední. No a sežere to spoustu času a energie.

Podle oficiální anotace chcete zkoumat, „zda a jak je v české literatuře (i společnosti) přítomen humor“. Smějeme se málo?

Zdá se mi, že v literatuře dvacátého století byl humor nějak více přítomný. Současná literatura nebo celkově kultura mi připadá víc zahleděná do sebe, jakoby bez odstupu, distance, kterou v sobě nesly nejrůznější způsoby skutečně dobrého humoru. Odstup, sebeironie, vnitřní potřeba opravdu se zasmát nebo schopnost nebrat se tak úplně vážně znamenaly taky nějaké společné sdílení. Humor je společenská záležitost. Takže nemluvme jen o literatuře. Je to taky schopnost spolu mluvit, schopnost vyprávět nebo někoho poslouchat, schopnost vládnout slovu i třeba jen při vyprávění v hospodě a celá ta bohatost a chytrost a vtipnost jazyka, která si se slovy hraje, převrací je, je důmyslná a skutečně vtipná. To všechno jako by tak trochu patřilo do kategorie nějakého starého světa.

Kunstwerk na výstavě v Sýpce zkoumá, co ještě vlastně humor je a co už není. Společnost se celkově vulgarizuje, politici ztratili noblesu a smysl pro dobrý humor, je to takové okorávání. Smát se ale potřebujeme, to vám řekne každý psycholog. A dobrý humor samozřejmě úplně nezmizel. Je jen možná pro dost lidí neviditelný, subtilnější formy, zanikající vedle toho dřevního humoru a blbého vtipu.

Letos bude hostem festivalu Polsko. Proč?

Dlouhodobě nás zajímá náš středoevropský region a naše blízkosti. Poláci jsou velký národ a jsou pořád nějak přítomní v našich dějinách. Zajímají nás rozdíly i podobnosti. Samozřejmě že i to, co se tam děje — politicky a společensky —, jak to Polsko ustojí. Je to taky pokračování našeho cyklu Jiné Rusko, Jiné Maďarsko atd. A pak je tu ta skutečná blízkost skrze naši hranici.