25/04/2020 | poezie | Jitka Hanušová

Současná finská poezie

S počátkem nového milénia se ve finské poezii odehrálo cosi významného, na čemž se shodují jak autoři, tak kritici — odklon od modernistické tradice, která zde za celé půlstoletí hluboce zakořenila. Ve srovnání s 90. lety 20. století se mnohem hojněji začaly psát básně v próze, poté převzal vládu experiment a čím dál blíže současnosti se poezie propojuje s novými médii a živým projevem. Jakkoli je tematické rozrůznění současné básnické tvorby ve Finsku široké, jedna neotřesitelná stálice přece jen zůstává — příroda.

V průběhu historického vývoje finské literatury nebylo zřejmě nikdy napsáno tolik básní jako během první dekády nového tisíciletí. Objevilo se rekordní množství debutantů a v souladu s celosvětovým trendem nabyla na popularitě živá vystoupení. Vzniklo také několik pro poezii esenciálních malých nakladatelství (Poesia, Ntamo, Savukeidas) a literární časopisy proměnily koncepci, upevnily své pozice a vyčlenily více prostoru kritice a reflexím současné literární scény (Tuli&Savu, Nuori Voima).

Nadále píší také zástupci střední generace — Helena Sinervo, Risto Ahti, Juhani Ahvenjärvi, Jyrki Kiiskinen, Tomi Kontio či Leevi Lehto —, z nichž se mnozí stanou guru a literárními vzory mladších kolegů. A to nejen díky své poetice, ale i díky tomu, že se aktivně zapojují do literárního života — vyučují tvůrčí psaní, rozhodují o grantech a literárních cenách, působí jako redaktoři v literárních časopisech, píší sloupky do novin. Jednou z takových osobností je i básnířka Saila Susiluoto, která se například podílela na sestavení antologie Uusi ääni (Nový hlas, 2006) s texty autorů debutujících mezi lety 1995—2005. Jednalo se o přelomovou záležitost, protože šlo o první zásadnější shrnutí finské poezie od roku 1981.

Dalším důležitým mezníkem je vydání obsáhlé antologie Vastakaanon (Protikánon, 2011), která zachycuje tendence finské básnické tvorby v letech 2000—2010. Zastoupeni jsou zde jak autoři začínající, kteří v době vydání publikovali třeba jen na internetu, tak zavedení. Kromě editorů knihy Harryho Salmenniemiho nebo Marka Niemiho je to Henriikka Tavi, Aki Salmela či Olli Sinivaara. Díky tomuto sborníku lze mimo jiné vypozorovat, jak mnozí autoři postupně opustili básně v próze a začali experimentovat, a to jak s materií jazyka, tak s obsahem: záměrně narušují gramatická pravidla a linearitu čtení, deformují slova, využívají metod koláže, zapojují grafické prvky a podobně. Do textů se infiltrují různá média, i proto má Protikánon svou digitální část na stránkách www.poesia.fi/vastakaanon, kde lze nalézt interaktivní, vizuální, audio- a videobásně.

Pro celých uplynulých dvacet let platí, že je na vzestupu poezie na jevišti a veřejný přednes vůbec. Poetry jamy, slamy a performance nebo zkrátka literární či komponované večery se různě po Finsku (ale hlavně ve městech) konají každý týden. První soutěž v poetry slamu se uskutečnila již v roce 2000 a od roku 2008 funguje organizace Helsinki Poetry Connection, která pořádá pravidelné básnické akce, a loni dokonce založila akademii poetry slamu. Důležitou roli v literárním životě hraje také spolek Nuoren Voiman Liitto (Sdružení Mladá síla), který pořádá největší básnický festival ve Finsku Runokuu — každoročně je celý srpen věnován poezii; a v neposlední řadě knihovny a kulturní kluby. V souvislosti s úderností a bezprostředností mluvené řeči pronikají do poezie mnohem více a rychleji sociálně či politicky angažované nebo kritické texty a — neustále — aktuální témata identity a genderu. Zda se poezie opět stáhne do soukromí a na papír v době pokoronavirové, se lze zatím jen dohadovat.

Za jeden z výrazných trendů současné poezie obecně by se daly považovat reakce na klimatické a ekologické problémy. V případě Finska ovšem můžeme tvrdit, že ekopoezie je vlastně přirozeným pokračováním přírodní lyriky, která zde má dlouholetou tradici, a že motivy koexistence člověka a krajiny a intervence člověka v krajině tu nejsou žádné novum. Z autorů, kteří toto reflektují ve svých sbírkách z posledních let, stojí za povšimnutí Pauliina Haasjoki či Katja Seutu, které rozvíjejí etiologická a kosmologická témata; nebo Katariina Vuorinen a Vesa Haapala, kteří zpravují o ekokatastrofách a stěhování národů.

Překladům finské poezie se věnuji soustavně, a mohu tak zájemcům, kteří se s ní chtějí blíže seznámit, doporučit webové stránky www.runoo1.com, kde lze nalézt obsáhlé penzum textů a autory vyhledávat podle jména. A dále ukázky publikované časopisecky v literárně-kulturním časopise H_aluze 26/2013 a 32/2015, obtýdeníku Tvar 1/2016 a 20/2017, Psím víně 77 nebo finském čísle Plavu 11/2018.


Saila Susiluoto (1971) je helsinská básnířka a jedna z nejvýraznějších postav dnes již starší generace finské poezie. Zpočátku psala básně v próze, postupně přešla k volnému verši a nadále experimentuje s formou i hranicemi žánrů. Její poezie se vyznačuje bohatou, mnohdy surreálnou imaginací, dialogičností a důrazem na rytmus. Dosud publikovala osm sbírek a je autorkou multimediálního projektu Antikythera (2015). Ukázka je z debutové sbírky Okřídlení a ocasovití (Siivekkäät ja Hännäkkäät, 2001), v níž často odkazuje k příběhům o metamorfózách či k pohádkám; překlad se připravuje k vydání v nakladatelství Fra.

Pohádka o řece Ounasjoki

Chlapec nevstoupí do řeky, aby si to jen zkusil, nechce pít vodu, ale žíznit, protože chlapec je mužem už při narození, tak jako muž je chlapcem stále. A chlapec si kolem sebe omotá ručník, je to marimekko, tak jako všechno tehdy, tehdy byly na světě jenom pruhy. Tehdy bylo správné a špatné na stejném plátně, na balkónech se třepetaly markýzy, červená a bílá, červená a bílá. Tehdy se chlapec otočí a řekne: svoboda je vítr, člověk jeho zvonek, vybírá si ze svobody jen ždibek.

(Siivekkäät ja Hännäkkäät, Otava 2001)


Harry Salmenniemi (1983) patří k nejsvébytnějším osobnostem současné finské experimentální scény. Působil jako šéfredaktor časopisu Tuli&Savu a redaktor nakladatelství Poesia. Jeho třetí sbírka Básně (2011) byla zvolena Nejkrásnější knihou roku 2011. Na kontě má dosud šest sbírek poezie, dvě povídkové knihy a chystá román. Titulní povídka ze souboru Uranová lampa a jiné povídky (2017) vyšla česky ve Finské čítance (2017).

Jestliže se člověk vrací zpátky
v zem, musí být báseň
jeho němá píseň, nebo tak nějak.
Smrt = antiklimax.

(Runojä, Otava 2011)


Henriikka Tavi (1978) je helsinská básnířka, redaktorka časopisu Tuli&Savu a překladatelka z němčiny a švédštiny. Za debutovou sbírku Např. Esa (2007) získala cenu deníku Helsingin Sanomat; poté vydala velmi experimentální sbírku s názvem Slovník (2010) a v roce 2012 každý měsíc elektronicky publikovala jednu sbírku pod názvem příslušného měsíce, výbor z těchto textů vyšel následně knižně s titulem 12. Ukázka pochází z oceňované sbírky Naděje (2011).

Milostnou báseň si můžete přečíst přímo na zmiňovaném webu.

Fotografie k básni číslo 17 z projektu www.runoo1.com. Henriikka Tavi, Milostná báseň

Vesa Haapala (1971) je finský spisovatel, kritik, esejista a profesor finské literatury na Helsinské univerzitě. V poezii je velkým experimentátorem a v jeho nejnovějších sbírkách se silně projevují ekokritické motivy. Ve sbírce Zdánlivě zemřelí (2017) čtenáře zavádí do pradávného Doggerlandu a s podmanivou obrazností a jazykovou přesností podrobuje zkoumání lidskou historii.

Takhle to vysvětlovali v TV:
Nejsi sám, sám v tom nejsi.
Jsi shluk vln,
v nichž si představuješ červí díry
a prohlubně času.

Jaký je pocit smrti,
zeptá se moderátor svého přítele.
Vypnu obrazovku
a ptám se na totéž sám sebe.

(Valekuolleet, Otava 2017)


Miia Toivio (1974), v Helsinkách žijící básnířka, která působila jako šéfredaktorka časopisu Tuli&Savu, je součástí širší redakce nakladatelství Poesia a vyučuje tvůrčí psaní. Její nejnovější sbírka Vymírání (2019) je satirou konzumního života, avšak nechybí v ní ani nadhled a hravost.

Je toho tolik, co člověk neví
a ještě víc toho, o čem nechce přemýšlet
například o sněhu
o ničem, co je bílé a
co tu příliš dlouho nezůstane
o seškrábaných tapetách
dítěti, co sklání hlavu v koutě
a kuchyních, které bdí, bdí za nocí
a mnohých nastaveních života
která nevydrží
i když jsem je nastavila hodně přesně
trvalo statisíce let
usadit se na své místo
zazelenat se právě tady
pochopit tě
být pochopen
odpočívat v téhle zahradě
pod tímhle dubem, který má historii.

(Sukupuutot, Teos 2019)


Autorka je překladatelka z finštiny, nakladatelská redaktorka, básnířka a fotografka.