Tuhle drobnou vzpomínku bude asi nejlepší začít dnem, kdy jsme o Sparsholtovi slyšeli poprvé. Sešli jsme se u mě a mluvilo se o klubu. Účastnil se Peter Coyle — ten malíř —, Charlie Farmonger a Evert Dax. Proběhlo cosi jako hlasování a já z něj vyšel coby tajemník. Byl jsem o rok starší než všichni ostatní, a jelikož jsem byl zproštěn vojenské povinnosti, v jednom kuse jsem četl. „Freddie čte dvě knížky denně,“ prohlašoval Evert, a možná to byla i pravda; ohrazoval jsem se, že když jsou to knihy v italštině nebo ruštině, mám tempo pomalejší. To byla moje úloha a já ji ztělesňoval s povýšenou sebejistotou studentského herce. Účelem klubu nebylo nic jiného než zvát známé spisovatele, aby tu přednášeli nebo četli ze svých nejnovějších děl: nabízeli jsme jim slušnou večeři, což byl v té době slib dosti prekérní, a po večeři sál plný nadšených mladých čtenářů — to bylo něco, co jsme mohli poskytnout mnohem snáze. Od začátku bombardování lidi zajímalo, co si o něm myslí spisovatelé.

Charlie navrhoval Orwella a přišlo na přetřes i pár jmen těch, které se nám nepovedlo oslovit loni. Co kdyby přijel Stephen Spender nebo Rebecca Westová? Nancy Kentová už byla na programu, ta nám měla povídat o Španělsku. Evert s nepraktičností sobě vlastní zmínil Audena, který byl ovšem v New Yorku a bylo dost nepravděpodobné, že by se vracel, dokud zuří válka. („A ještě že tak,“ prohlásil Charlie.) A nakonec Peter vyslovil něco, o čem musel určitě vědět, jak toužebně si Evert přeje, aby to nikdo neřekl: „No a co kdyby tady Dax poprosil Victora?“ Evertova otce sice celý svět znal jako A. V. Daxe, ale my jsme si nárokovali tuhle zprostředkovanou důvěrnost.

Evert se už před chvilkou odplížil k oknu a teď u něj stál a soustředěně vyhlížel na nádvoří. Mezi ním a Peterem, který své přátele s oblibou provokoval a dokonce uváděl do rozpaků, odjakživa vládlo jakési napětí. „To nevím,“ prohodil teď přes rameno. „Momentálně to má docela složité.“

„Složité to mají všichni,“ podotkl Charlie.

Evert s ním zdvořile souhlasil, byť jeho rodiče zůstali v Londýně a před několika dny bomba zničila kostel přímo na konci jejich ulice. „Já se jen bojím, že by nikdo nepřišel,“ řekl s jistou dávkou rozčilení.

„Ale to víš, že by přišli,“ oponoval Charlie se zvláštním úsměvem.

Evert se rozhlédl a pak mě oslovil: „Ostatně co si o té jeho nové věci myslíš ty?“

Do poloviny rozečtený Hermův dar ležel hřbetem vzhůru na opěrce mého křesla, a i když se nedalo říct, že bych s četbou uvízl na mrtvém bodě, stejně jsem ho už prokládal něčím jiným. Ta kniha mi narušovala můj denní rytmus a číst ji bylo spíš jako potýkat se s románem v cizím jazyce. I při tom tehdejším mizerném tenkém papíru to byl tlustý svazek. „Jak víš, jsem jeho velký obdivovatel,“ řekl jsem.

„No tak to já taky,“ přidal se Peter až po chvilce, ale vřelejším tónem; on totiž rozsáhlé symbolické romány A. V. Daxe miloval doopravdy, obdivoval jejich malířskou kvalitu, jejich zvláštní atmosféru a barvu i propracovanou psychologii. „Tou novou se prokousávám pomalu,“ připustil, „ale je to samozřejmě skvělá kniha.“

„Jsou tam nějaké vtipy?“ zeptal se Charlie a hluše se zasmál.

„O to v Daxových románech obvykle moc nejde,“ odpověděl jsem.

„Mimochodem, tys ji nečetl?“ zeptal se Peter a přešel k ok­nu, aby zjistil, na co se to Evert dívá.

Věděl jsem, že chudák Evert z žádné otcovy knihy nikdy nepřečetl víc než pár prvních stránek. „Když já nemůžu,“ řekl i teď. „Nevím proč,“ — a když si všiml, že se k němu Peter ­připojil, s rozpačitým výrazem ve tváři se otočil zase do pokoje.

Po chvíli Peter řekl: „Bože můj… viděl jsi to, Daxi?“

„A copak jako…?“ zeptal se Evert a bylo těžké rozlišit, který zmatek je ten původní a který už nový.

„Freddie, viděl jsi toho člověka?“

„Koho?“ Přešel jsem k oknu. „Aha, ty myslíš toho exhibicionistu,“ řekl jsem.

„Ne, už je pryč,“ utrousil Peter a dál zíral ven. Zastavil jsem se vedle něj a taky jsem vyhlédl z okna. Nastala ta krátká chvíle mezi západem slunce a tmou, kdy bylo vidět do studentských bytů. Vysoké okenní tabulky, které celý den odrážely nebe, teď tu a tam přívětivě zářily a odhalovaly postavy sedící u práce nebo přecházející sem a tam za osvětleným mřížovím okenních rámů. Za oknem přímo naproti dával starý Sangster, slepý profesor francouzštiny, hodinu nějakému mladému muži zakloněnému tak, až to vypadalo, že spí. A o patro výš, pod tmavou horizontální linií římsy a širokým frontonem, svítilo jediné okno, za nímž lampa na psacím stole vrhala na zeď a strop jasný oblouk světla.

„Před pár dny jsem ho zahlédl,“ řekl jsem. „Asi nějaký ten nováček.“ Peter s předstíranou trpělivostí vyčkával a Evert, pořád ještě zachmuřený, se vrátil k oknu a taky vyhlédl ven. Teď se na tom vzdáleném stropě začal pružně zvedat a zase klesat rytmický stín.

„Aha, tenhle,“ řekl Evert, když se zdroj onoho stínu zvolna objevil v dohledu: byl to muž v lesknoucím se tílku, který pravidelným pohybem zvedal a spouštěl dvě jednoruční činky. Prováděl to soustředěně, ale bez zjevného úsilí — což se samozřejmě na tu dálku špatně odhadovalo, a na tu dálku také v tom svém světelném čtverci působil mohutně a abstrahovaně, jako uhnětený ze světla samotného. Peter mi položil dlaň na paži.

„No tedy,“ řekl, „asi jsem právě našel nový model.“ Načež Evert zalapal po dechu a vteřinu na něj zuřivě hleděl.

„Tak to bys sebou měl hodit,“ poznamenal jsem, protože nováčci tehdy mizívali stejně rychle a nenápadně, jako se objevovali.

„Tu skvostnou hlavu musíš ocenit i ty, Freddie. Je jako římský gladiátor,“ řekl Peter. „A ta mohutná ramena, vidíš, jak mu na těch nadloktích vystupují žíly?“

„Bez dalekohledu ne,“ řekl jsem.

Vyšel jsem ven na chodbu napustit vodu do konvice a potkal tu Jill Darrowovou, která šla zrovna po schodech nahoru: se zpožděním dorazila na schůzi, na které by asi bývala taky ráda hlasovala. Byl jsem moc rád, že ji vidím, ale s jejím příchodem se atmosféra v pokoji, která už stačila nabrat poněkud zvrhlý nádech, náhle proměnila. Jill neměla výhodu deseti let strávených v chlapecké internátní škole se vší tamější zakořeněnou zkažeností; pochybuji, že kdy viděla nahého muže. „Vida, Darrowová,“ prohodil Charlie, napůl vstal a pak se zase svezl na židli s nenuceností, která mohla a nemusela být lichotivá. „Chceme, aby se Dax zeptal svého táty,“ řekl, když si svlékala kabát a obhlížela přítomné. Já začal chystat čaj.

„Aha,“ řekla Jill. V Evertově přítomnosti si nikdo nebyl jistý, co se o A. V. Daxovi vlastně může říkat.

Evert sám si u okna zřejmě vůbec nevšiml, že přišla. On a Peter pořád ještě stáli a vzhlíželi k tomu pokoji naproti. Jejich záda hovořila sama za sebe: Peter byl menší, měl husté a temperamentní vlasy a na sobě tvídové sako se záplatami na loktech, ze kterého věčně vzlínaly nezřetelné chemické pachy ateliéru; a Evert úhledný a váhavý, přísně vychovaný hoch v neobvykle kvalitním obleku, který na veškeré potěšení hleděl, jako by leželo na opačném břehu řeky. „Na co se to koukáte, vy dva?“ zeptala se Jill.

„Ty se tam nedívej,“ otočil se na ni Peter a zaculil se. Vyrazila rovnou k oknu a já v těsném závěsu. Gladiátor byl pořád v dohledu, byť teď k nám byl otočený zády, a něco kutil s jakýmsi kusem provazu. Skoro se mi ulevilo, když jsem pohledem zjistil, že kolejním sluhům začala pravidelná obchůzka. Nejdřív v jednom okně a pak v dalším se objevila postavička v černém plášti, natáhla se, zavřela okenice a smazala veškeré známky života. Do Sangsterova pokoje naproti vešel sluha napůl schovaný za obdélníkovou zatemňovací clonou, odnesl ji do ložnice, za minutku se zase vynořil, obešel oba přítomné, klekl si do okenního sezení, pár vteřin zvědavě vyhlížel ven a pak zavřel vysoké okenice. Kolem večeře už měly ty velkolepé kamenné budovy být úplně prosty známek světla, jako zříceniny.

„Á, Phil,“ poznamenal Charlie — protože v tu chvíli vešel dovnitř můj sluha, aby provedl totéž u nás.

„Znáte toho člověka, Phile?“ zeptal jsem se přísně.

Phil bojoval v bitvě u Loosu a po skončení té minulé války strávil patnáct let v řadách oxfordské policie. Byl to dobrák a koleji byl oddaný, ale někdy jako by ho mrzelo, že skončil takhle, že v zástěře utírá prach a myje nádobí po mládencích, které nemá jak usměrnit. „Copak jste říkal, pane?“ Opřel clonu o zeď a přikráčel ke mně dychtivě, jako bych právě odhalil provinilce. Všiml jsem si, že mezi námi a ostatními okny se vznášejí naše vlastní téměř neznatelné odrazy. Ukázal jsem vzhůru.

„Tamhle toho… směšného člověka,“ řekl jsem.

„Aha, toho,“ pronesl Phil maličko zklamaně, ale pak se pokusil zdvořile s námi zájem o tu světlem ozářenou postavu sdílet. „Náhodou vím, že kolem něj byl trochu rozruch.“

„Rozruch jakého druhu?“ zeptal se Peter.

„Kvůli tomu hluku, pane. Doktor Sangster si stěžoval.“

„Aha…?“ řekl Evert. „Hluk…?“

„Prý takové rytmické vrzání, pane,“ vysvětlil Phil s poněkud truchlivým výrazem.

„Propána,“ hlesl Evert.

„Ale k našim nepatří,“ řekl Phil.

„Aha,“ odvětil jsem já.

„On je z Brasenose,“ pokračoval Phil. Na naši rozleh­lou, ponurou kolej, jejíž schodiště byla od začátku války napůl opuštěná, byli tu a tam přidělováni noví studenti z těch kolejí, které zrekvírovala armáda, zmatení prváci, kteří se hned na začátku stali zároveň i evakuovanými. Kolej Brasenose si pro sebe zabralo bůhvíjaké ministerstvo, které podle mého tutora moc nevědělo, co si s ní počít. „Můžete mě omluvit, pane Greene?“

„Samozřejmě, Phile.“

„Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“ zeptala se Jill.

„Sparsholt, slečno,“ odpověděl Phil, tiše si odkašlal, plavným švihem zavřel okenice a železná jisticí tyč bezpečně zapadla na své místo.

„Sparsholt,“ opakoval Peter. „To je zvláštní jméno,“ a potutelně se usmál na Everta, který se tvářil, jako by mu právě svěřili velkolepé tajemství. „Zní to jako nějaká součástka motoru nebo pušky.“

Phil na něj pár vteřin letargicky hleděl. „Troufl bych si říct, že máte pravdu, pane,“ prohlásil pak a vydal se do ložni­ce. Vytáhl jsem své nejlepší míšeňské šálky, které, jak jsem doufal, by se mohly Jill líbit, a pak jsme se usadili, abychom si v tom táflovaném pokoji, jemuž zavřené okenice právě dodaly na útulnosti, vypili čaj.

Jill zůstala na večeři ve velké jídelně jako můj host a pak jsem s ní šel k východu. „Doprovodím tě,“ prohlásil jsem. Bydlela na Svaté Hildě, asi deset minut odsud, ale při zatemnění byla tahle cesta o něco náročnější.

„To vůbec není potřeba,“ řekla.

„Ne, ne, jen se do mě zavěs,“ — což s dojemnou poddajností provedla. Vyrazili jsme — já držel v ruce přelepenou baterku a ona mi tiskla loket k boku tak těsně, až to vypadalo, že světlo ovládáme a směrujeme oba. Přesto jsem z ní cítil jistou zdráhavost. Za chvilku se mi vymanila, aby si natáhla rukavičky, a takhle jsme pokračovali podél vysokého plotu Mertonu, jehož robustní kapli a věž jsme ve tmě nad sebou spíš cítili, než viděli. Jill střelila pohledem vzhůru. Tma jako by se mezi nás snažila vlichotit, a přestože myslím, že ji moje společnost těšila, ve vzduchu se vznášel ošemetný dojem, jako by se k něčemu uvolila. Jak už jsem věděl, někdy bylo jednodušší počkat, až si oči zvyknou, a jít pak bez těch nečekaných záblesků baterky. Kupodivu se tak člověk pohyboval s větší jistotou. Přitom jsme mluvili skoro šeptem, jako kdyby nás mohl někdo omylem zaslechnout. Za takových nocí, jako byla tahle, jste často mohli zničehonic zavadit o jiné lidi, kteří dokonale neviditelní procházeli kolem nebo na někoho čekali.

Alan Hollinghurst v roce 2011, foto: Wikimedia Commons

Cesta se proměnila v úzký černý kaňon, jehož okraj značený štíty a komíny jsme proti uhlově temnému nebi sotva rozeznávali. V mírových dobách mraky nesly a rozptylovaly odlesky světel zdola, ale v čase zatemnění tu panovala ničím nerušená tma. Myslel jsem si, že tuhle stokrát prochozenou ulici znám, moje vzpomínky však tak docela nepasovaly k nezřetelným projevům dveří, oken a zábradlí, která jsme míjeli. Když jsem se Jill zeptal na její práci, ostych z ní částečně opadl. Studovala historii, ale zajímala se hlavně o archeologii a o ty neobyčejné věci, které blitzkrieg v Londýně odhalil. Vysvětlovala mi, jak se bomby, které boří městské kostely, někdy prolomí do hlubších, tudorovských, středověkých, římských vrstev a odhalí je tak, jak by se to žádným organizovaným lidským úsilím nemohlo podařit. Humánní aspekty té zkázy, ztráty na životech a na obydlích, ji zjevně poznamenaly mnohem méně. Vzrušeně vykládala o mincích, rakvích, cihlách, keramických střepech. Řekl jsem, že ji musí mrzet, jak málo to schytal Oxford, a sledoval jsem — pokud se v takové tmě dá něco sledovat —, jak ten vtip chápe a odkládá stranou. Byla od samého začátku z těch, kdo studentským životem proplouvají s očima pevně upřenýma k budoucnosti: byla to pro ni nutná procedura, nikoliv blažený odklad. Teď se budoucnost změnila nám všem, město prostoupil duch pomíjivosti a takové — téměř — akceschopnosti, jakou doteď nikdy nezažilo. Byli moji přátelé téhož názoru jako já, tedy toho, že válku nejspíš prohrajeme, a to brzy? Defétistické řeči se vyskytovaly málokdy a cenzurovaly se hned v zárodku. Jill měla, pokud jde o armádu, vybráno, ale duchem už byla u těch skvělých věcí, které dokáže, jakmile bude válka vyhraná.

Zastavil jsem se u brány koleje Svaté Hildy a polovičatě jsem nám svítil k loučení. „Tak dobrou noc,“ řekl jsem žertovně roztřeseným hlasem.

Jill jako by se mi dívala někam přes rameno. „Zajímalo by mě, jestli bude Peter toho člověka malovat.“

Pootočil jsem se. „Koho?“

„Toho nového,“ řekla. „Sparsholta.“

„Aha, toho.“ Zasmál jsem se. „No, Peter obvykle dostane, co chce.“

„Každopádně mi připadá, že model to je dobrý,“ řekla Jill a podala mi ruku. Nebylo to zrovna to, v co jsem doufal, a když jsem šel sám zpátky po mostě a zase po Merton Lane, lekal jsem se vlastní nesmělosti a umiňoval jsem si, že až se uvidíme příště, budu sebevědomější. Natočil jsem si její tvář k sobě a kochal se krásou její symetrie. Měla šedé oči, mohutnou bradu wagnerovské sopranistky a drobné bílé zoubky. A zblízka omamně voněla. Prozatím jsem si s tím musel vystačit.

Překlad Michala Marková


Vychází v nakladatelství Odeon.