Špatně placený koníček

Hodně odvětví v Česku dlouhodobě nabízelo dobrodružné příjmy na hraně holého vyžití, už ani to však neplatí. Inflační krize vše změnila. Stagnující odměny dnes nepokrývají ani ty nejzákladnější potřeby. Humanitní vědci, divadelníci či rozvozci jídla se proto bouří, organizují a vznášejí požadavky. Řady nespokojených se stále rozšiřují a po Novém roce mezi ně přibyli i kulturní publicisté.

Po prvním setkání jsme zažívali euforii z domluvy, že nebudeme psát pod pětistovku. Na druhém už to ale byla zase depka, protože nám došlo, že vlastně nemáme kam psát,“ uvozuje situaci hudební novinář a mediální vědec Miloš Hroch, který spolu s Táňou Zabloudilovou, redaktorkou Alarmu, publicistkou a programovou ředitelkou festivalu Serial Killer, svolal v reakci na horšící se podmínky setkání zástupců vyhladovělého oboru.

Hyperlink

Editoři, zkušení i začínající autoři se sešli v lednu a v březnu — a mezi oběma termíny nastaly pro kulturní novinařinu docela symptomatické události. Seznam Zprávy poškrtaly většinu peněz pro externí přispěvatele své kulturní rubriky. A přinejlepším nejistým je osud kultury a vůbec celého portálu Aktuálně.cz, z jehož vedení odešel během půl roku už druhý šéfredaktor. 

Ukazuje to na starou pravdu: když se v médiích šetří, kultura bývá jedním z prvních míst, kde se sekají výdaje. Snad ještě více znepokojující je představa, jak publicistickou obcí otřese potenciální konec obou kulturních rubrik. Obě totiž patří mezi vzácná odbytiště chytrých textů, za něž autoři i něco dostanou. Ve velkých českých médiích zůstávají možná ještě čtyři taková místa. Stálé redakční posty — nedej bože na hlavní pracovní poměr, nikoli jako OSVČ — se přitom na pracovním trhu v podstatě neobjevují.

Kulturní novinařina funguje následovně. Pokud vůbec mají redakce kulturní rubriku, potom v ní pracuje jeden osamocený editor, který píše, shání články od externistů a hájí smysl své rubriky před managementem. I když se snaží, má velmi omezený rozpočet. Honoráře bývají stejné jako před patnácti lety, vzhledem k současným cenám tedy směšné. Pohybují se mezi pár stovkami a několika málo tisíci. Na horní hranici se ale většina autorů dostává výjimečně, když napíšou něco opravdu dlouhého, za čím stojí často i desítky hodin práce. Hodinovku, do níž patří i neustálé domlouvání, sebepropagace či správa účetnictví, proto raději nepočítat.

Navzdory tomu se kolem psaní o kultuře stále pohybuje poměrně hodně lidí. Na první setkání jich přišlo okolo čtyřiceti. „Pamatuju doby, kdy v oboru bylo strašně moc lidí, ale vycházelo strašně moc blbejch textů — teď tam nejsou prachy, ale vychází strašně moc dobrých textů,“ prohlásil na setkání jeden z editorů. 

Není to udržitelné. Čistě z externího dopisování se neuživí skoro nikdo, i matadoři neustále řeší existenční potíže. A špatnou kondici oboru pociťují i mladí a plní sil. Když studují, nemusí pro ně sice být takový problém peníze, chybí jim ale skutečná zpětná vazba. „Často bych ocenila nějakou stručnou poznámku třeba o stavbě toho textu nebo o tom, jak se to čte, což se moc neděje,“ říká jedna ze začínajících publicistek. Editoři v menších plátcích dostávají drobné, dělají několik různých prací, a tak místo skutečného editování mají čas maximálně na korektury. Model „nedostanete peníze ani žádnou reakci, buďte rádi, že máte kam psát“ ovšem není dlouhodobě lákavý.

Kulturní novinařinu čeká proměna. Peníze na ni v tradičních médiích už skoro nejsou a nebudou. Obzvlášť agilní autoři mohou hledat alternativu v dnes tolik populárních individuálních projektech, které bývají placeny přímo fanoušky. To bude ale cesta pro maximálně pár jedinců. I v Česku sice už máme úspěšné podcasty či videopořady, jejichž autorům chodí na účet statisíce, všichni se ale zaměřují na politiku. Kultura to bude mít těžší. Vždyť i Kamil Fila, patrně nejvýraznější kulturní publicista střední generace, nakonec odpískal svůj placený portál Ještě větší kritik, než jsme doufali.

Častějším krokem bude patrně alespoň částečné opuštění oboru. Doposud kulturní rubriky přežívaly tak, že tamní kmenové redaktory a stálé spolupracovníky doplňují dopisovatelé, kteří se živí architekturou, vědou, marketingem. Teď se směr mezidruhové výměny otáčí. Profesionální publicisté odcházejí do komerčních či státních institucí, kde sice často dělají něco na pomezí svého původního řemesla, do médií ale přispívají už toliko nárazově. Psaní se jim definitivně stává tím, čím bylo vlastně vždy: trochu placeným koníčkem.

Nesešli jsme se za pět dvanáct, ale opravdu v pravé poledne,“ říká Zabloudilová. „I tak bychom se ale měli snažit, ať je to trochu férové prostředí.“ Dosavadní setkání podle ní i Hrocha přinesla několik pozitiv. Účastníci se vzájemně ujistili, že mají zájem na přežití oboru, zároveň se nemusejí stydět říkat si o víc než pár stovek za článek ani o honoráře za roli respondenta, na niž se také musí připravovat i několik hodin. V plánu jsou veřejné debaty, publicisté se chtějí podílet rovněž na vzniku statusu umělce, legislativy, která by měla v ideálním případě nabízet lidem od umění záchrannou síť (viz Host, 3/2023). V některých zemích ji mohou využívat právě i kulturní novináři. Jestli to vyjde také v Česku — a jestli do té doby bude vůbec kam psát —, uvidíme.


Text vyšel v Hostu 4/2023.

Autor je novinář.