Kde se vzal prvotní impuls a nápad založit Družstvo slovenských spisovatelů?

Pavol Boroš: Ze standardního rozložení příjmů z knihy dnes může autor dostat maximálně deset procent. Na tom, že polovina jde prodejcům a čtyřicet procent nakladatelství a tiskárně není nic špatného, podobně to je i jinde ve světě. U nás máme ovšem dva velké handicapy: píšeme pro málo lidí a systém podpory původní literární tvorby není zaměřený na podporu autorů, nýbrž na podporu samotného vydávání knih. Při uvědomění daných limitů jsem pochopil, že cesta vede skrz přímý vstup do „byznysu“. Až později jsme spolu dalšími družstevníky začali vytvářet širší poslání a působnost. Prvotní impuls měl ale ekonomické pozadí, to je nutné si přiznat.

Pavol Weiss: S nápadem přišel Paľo Boroš, který už komunikoval se Zuskou Kepplovou. Pro mě bylo nejdůležitější to, že projektem můžeme zlepšit vnímání pojmu „spisovatel“ na Slovensku. Ačkoli Paľovi šlo zprvu o ekonomické důvody, já v tom cítil širší záběr. To, že má Paľo manažerské schopnosti a že já jsem kdysi podnikal, jsou jen výhody při realizaci. Ve světě je docela obvyklé, že málokterý spisovatel vyžije z tvorby, nicméně malý trh a koncentrace distribuce do jedněch rukou jsou hrozby pro nemainstreamovou literaturu. Proto portál, proto družstvo.

Zuska Kepplová: Od počátku zaznívají různé hlasy a zatím jsme se ani nesnažili formulovat společný ideový program přesahující praktické otázky. Po poradách s právníky jsme naznali, že nejvíce vyhovující právní formou pro naše účely je družstvo. O tvorbě, literatuře a jejím provozu všichni rozmýšlíme rozdílně, jelikož máme odlišné životopisy a zkušenosti. Připojily se k nám i Uršula Kovalyk, prozaička, kdysi i knihkupkyně a dnes principálka Divadla bez domova, a básnířka Mária Ferenčuhová, která učí dějiny filmu a výzkumně se věnuje dokumentaristice. Spisovatel není určitý typ osobnosti. Když mluvíme o zlepšení postavení píšících autorů, dáváme přitom dohromady rozličné dovednosti a zároveň doufáme ve spolupráci všech, kterých se zmíněné problémy týkají.

Pavol Boroš

Pavol Boroš

Na Slovensku už působí dvě profesní organizace — Spolek slovenských spisovatelů (SSS) a Asociace spisovatelských organizací Slovenska (AOSS). V čem jsou nedostačující, že bylo nutné založit novou organizaci? Komunikujete s nimi?

P. B.: Obě zmíněné organizace známe, ale nevidíme důvod s nimi v této fázi spolupracovat. Družstvo slovenských spisovatelů je literární projekt, který má i své podnikatelské cíle. Není profesní organizací v pravém slova smyslu. Jeho prvotním posláním je umožnit svým členům, družstevníkům, vydělat si víc než obvyklých deset procent! Všechno ostatní bude jen nadstavba, za kterou budeme rádi — pokud na to budou peníze.

P. W.: Ještě funguje PEN klub. Ale mě organizace nikdy nelákaly. Paradoxně jsem odpůrcem organizovanosti, všechny existující organizace vnímám jako relikty minulosti, nepřináší žádné podněty, jsou zpolitizované. Jsou to jen nástroje pro lepší život těch ve vedení. Stát se jejich součástí by pro mě bylo legitimizací jejich existence, která vyhovuje jen pár vrcholovým představitelům. My chceme být transparentní, otevření, nezávislí na výkonné moci. Chceme lepší podmínky pro všechny spisovatele, a ne jen pro předsedu družstva.

Z. K.: Já mám většinou dobré zkušenosti s organizacemi, které se starají o slovenskou literaturu. Ptali se mě: „Co byste potřebovala? Co pro vás můžeme udělat?“ To je velmi dobré znamení, že existuje ochota zevnitř organizací poslechnout si autory a vnímat vlastní práci jako službu i spolupráci. Mluvím o Slovenské literární agentuře (LITA) i Literárním informačním centru (LIC), jedno je občanské sdružení věnující se autorským odměnám, druhé státní instituce, která přinejmenším propaguje slovenskou literaturu v zahraničí. Samozřejmě by se našly i špatné zkušenosti, ale podstatná je ta ochota, na ní se dá stavět. Činnost zmíněných spisovatelských organizací se mě zatím nedotkla. Jen jedenkrát jsem reagovala, to když předseda AOSS odpovídal na kritiku akce Dny slovenské literatury od Moniky Kompaníkové. Výběr slov, kterými autorku častoval a zařazoval ji do jakési skupiny, se mi zdál nevhodný. To byl můj jediný střet se spisovatelskými organizacemi. Aktivity AOSS jsem v poslední době zaznamenala v souvislosti s kauzou prodeje budovy Domu spisovatelů, což pro mě není nijak lákavá vizitka.

Motivací celého projektu je získat více peněz pro spisovatele, a to na úkor distribuce a knihkupců. Nezkoušeli jste vyjednávat i se státem o lepších podmínkách či literárních fondech, tak jak to v Česku hodlá dělat nově založená Asociace spisovatelů?

P. B.: Samozřejmě, uvažujeme o vyjednávání se státem a dalšími souvisejícími institucemi. Ale až poté, co se rozběhne náš portál a budeme mít zaregistrovaných sto padesát družstevníků, spisovatelů. Portál bude mít velkou návštěvnost a  budeme získávat značné množství objednávek našich knih. Chceme nejdřív něco udělat a až potom začít vyjednávat. Protože jestli zůstane jen nás pět zakladatelů, kteří donkichotsky zafinancovali za vlastní peníze vznik nějakého portálu a jejich úsilí si nikdo nevšiml, tak jaképak vyjednávání?

P. W.: Co se týče financování Družstva, vidím tři zdroje: prodej knih, marketing a granty. Chceme být transparentní při výběru zdrojů a také při jejich přerozdělování, podporovat literární projekty, organizovat literární život. Samotná tvorba je intimní záležitost, ale její prezentace, prodej, zvyšování povědomí o literatuře, to už vyžaduje určité marketingové schopnosti a energii. Pokud přesvědčíme družstevníky, aby byli aktivní, bude to výhodné pro ně samotné. Od příštího roku začne fungovat Fond pro umění, který má disponovat částkou dvacet milionů eur. Věřím, že ho naší činností přesvědčíme a nějaké prostředky na fungování portálu získáme. Musí se zaplatit programátoři, redakce.

Z. K.: Zmíněný Fond pro umění by měl změnit situaci, kdy je samotná tvorba podvyživená, případně netransparentně podporovaná. Jestli se podaří přenést záměry deklarované ve Strategii rozvoje kultury do praxe, mohlo by to napomoci lepším podmínkám pro tvorbu. Formulace problémů v tomto dokumentu mi připadnou dostatečně výstižné a jsem tudíž zvědavá, co se bude dít dál. Chceme být u toho.

Zuska Kepplová

Zuska Kepplová

Klíčovou součástí vašich plánů je dohoda s nakladateli o samostatném prodeji vlastních autorských knih, vyhnete se tak utrácení za distribuci a dělení se s knihkupcem. Na první pohled se to nezdá jako výnosný plán— i vy budete muset platit za dopravu knih a služby spojené s prodejem. Jak to přesně má fungovat?

P. B.: My opravdu nemáme ambici vytvořit novu distribuční a obchodní síť s knihami. Nikdo z nás na to nemá čas ani chuť. Chceme přesvědčit naše čtenáře, aby si objednali knihu přes náš portál, a tuto objednávku vyřídíme ve spolupráci s jednou z největších slovenských firem na knižním trhu. Jednání s danou firmou je velmi plodné a za pár dní zveřejníme všechny detaily.

P. W.: Distributor knih je v celém řetězci jen podnikatelský subjekt. Zajímá jej výše provize, a ne kvalita literatury. Nakladatelé, aspoň ti, se kterými jsme mluvili, naši iniciativu přijímají. Měli bychom prodat víc knih a tím pádem přinést větší zisk nakladateli. Zároveň by autor měl být odměněn i za besedy, účast na literárních akcích. To, že je podfinancovaná kultura, že knihovna v Horní Dolní by ráda měla besedu se spisovatelem, ale nemá ani na cesťák, je jen jeden z dalších důvodů, proč to všechno děláme. Chceme dostat literaturu i mimo literární centra, do regionů. Možná to je zatím jen snění, ale věřím, že postupně se bude měnit ve skutečnost.

Inspirovali jste se někde při modelování budoucí podoby organizace?

P. B.: Nemáme žádný přímý vzor. Forma družstva je pro nás nejvýhodnější, protože umožňuje jednoduché přijímání členů a naopak, jejich bezkonfliktní odchod.

P. W.: Družstvo vzniklo vlastně jako vedlejší produkt, abychom měli právní zázemí na provoz literárního portálu. Nechtěli jsme být za portálem jen jako fyzické osoby. Družstvo umožňuje lehký vstup i lehké vystoupení. Zároveň může být i podnikatelský subjekt, umožňuje členovi podílet se na výsledcích a je kolektivně spravován. Družstva, než je zprofanoval komunismus, jsou ve světě už sto padesát let normální formou společného vlastnictví.

Sdružení jste založili v září. Je od té doby velký zájem o členství?

P. B.: Zaznamenali jsme zájem několika desítek spisovatelů, dvacet už chce vstoupit do Družstva. Všechny náborové aktivity jsme ale pozastavili až do doby, než bude fungovat náš portál.

P. W.: Věřím, že až to spustíme, přesvědčíme nerozhodnuté a získáme ty pasivní.

Už jste to několikrát zmínili — jádrem aktivit Družstva má být ambiciózní literární portál s profily autorů, kritikou, ukázkami z knih a podobně. Už má Literát.sk, jak se server bude jmenovat, konkrétní koncepci a podobu?

P. W.: Chtěl bych dosáhnout toho, aby byl portál místem pro všechny druhy slovesného umění, nejen prózy, ale i poezie a divadelních textů. Potažmo aby pokrýval také ostatní druhy umění – výtvarné umění i hudbu, aspoň v té kriticko-společenské části. Ale literatura bude základ. Jestli budete chtít, dejme tomu, za dva roky vědět, co je nové ve slovenské literatuře, měl byste zamířit k nám na portál.

Z. K.: Neřekla bych, že idea portálu je ambiciózní. Našeho grafika jsem na začátku kontaktovala s tím, že bych chtěla web, kam uložím texty, které nejsou v knize. K některým povídkám publikovaným v literárních časopisech nebo víkendové příloze se nedá bez většího úsilí dostat. Eseje a publicistické drobnosti jsou rozptýlené po webu a třeba bych je chtěla uspořádat na vlastní stránce. Vycházela jsem proto z předpokladu, že i jiní autoři a autorky možná mají podobnou potřebu. Portál se dá chápat jako soubor autorských stránek s možností koupit si knihu nebo text přímo od autora. Některá online knihkupectví dnes mají u odkazu „platba“ možnost podpořit to či ono. My zájemcům nabízíme možnost podpořit lidi, kteří ty knihy píšou. Zároveň můžou sledovat jejich tvorbu a náš redaktor pro ně pravidelně bude vybírat „doporučenou četbu“.

Pavol Weiss

Pavol Weiss

Kdo vlastně bude mít server Literát.sk na starosti po editorské a redakční stránce?

P. W.: Zatím Matúš Mikšík, sečtělý, rozhněvaný, ale rozvážný mladý muž. Má editorské zkušenosti a chce žít pro literaturu. Svoje profily by si měli spravovat spisovatelé, a tudíž i od nich očekáváme aktivitu, příspěvky a reakce.

Z. K.: Matúš pracoval u nakladatele Kaliho Bagala jako redaktor, studuje slovenštinu a literaturu a chvíli redigoval i literární přílohu deníku Pravda. Setkali jsme se u redakce mé druhé knížky, Matúš to bral velice vážně a s podobným nasazením začal pracovat i na přípravách portálu. Chceme také nabídnout autorům, kteří se nemůžou nebo nechtějí starat o svůj profil, Matúšovo zastoupení. Do budoucnosti doufám, že si autoři v praktických věcech vzájemně poradí. To už jsou ale další kroky. Portál chceme rozvíjet i podle potřeb zúčastněných autorů a zaregistrovaných čtenářů.

Součástí portálu má být i „prostor pro odborné recenze“ a kritiku. Představa spolupráce kritiků a spisovatelů na jednom projektu je trochu zvláštní. Jak by to mělo ideálně fungovat? Co od kritiků očekáváte?

P. W.: Od kritiky očekávám nestrannost a nestádnost, žádné kamarádšofty. My dáme prostor, oni ať poskytnou své kritické myšlení. Nebudeme se objímat, ale máme stejný cíl: dát současné literatuře více vážnosti.

Z. K.: Zatím jsme navázali spolupráci s časopisem Romboid a chystáme se oslovit další. Romboid dlouhodobě bojuje s přípravou webu, a proto by mohlo dojít k vzájemné podpoře. Budeme sdílet část jejich obsahu. Odebírám Romboid a myslím si, že je to časopis, který si zaslouží vyšší čtenost. To samé platí i o ostatních časopisech mapujících kulturu, které mají ve své papírové verzi sice až kultovní podobu, nicméně rádi bychom pomohli rozšířit okruh jejich čtenářů.

Literát.sk má tudíž zčásti suplovat literární časopisy na internetu. Je to jen kvůli tomu, že žádné slovenské literární periodikum není online, nebo i kvůli nějaké nespokojenosti s literární publicistikou na Slovensku?

P. W.: Platí oboje. Není tu žádné online literární periodikum a literární publicistika je buď pokřivená kamarádskými vazbami, nebo je skrytým marketingem nakladatelů a spisovatelů. Věřím, že si to nějak pohlídáme.

Z. K.: PR psaní o knihách má i svou důležitou úlohu: mnozí blogeři nebo čtenáři na stránkách Goodreads nebo online knihkupectví s ochotou píšou recenze a získávají tak pro své oblíbené knihy pozornost širší veřejnosti. Zároveň tu je žánr recenze a kritické reflexe, které samozřejmě čtu a sleduji, je to pro mě forma rozhovoru o knihách. Jestli chceme na portálu příjemný šum, potřebujeme tam dostat publicistiku v rozličných formách. O nespokojenosti s literární publicistikou je to na jinou, delší debatu.