09/06/2015 | recenze | Martin Vaněk

Stačí Pijoan

Autoři titulu Proč obrazy nepotřebují názvy Ondřej Horák a Jiří Franta se chopili nelehkého úkolu přiblížit dětskému publiku svět výtvarného umění. Kniha vzbudila zájem uměnímilovného publika a díky ocenění Magnesia Litera za literaturu pro děti a mládež se o ni začala zajímat i široká veřejnost. Kombinace výtvarného umění, detektivní zápletky a komiksu prostě láká.

Prvně jmenovaný působí především jako muzejní a galerijní pedagog, iniciátor doprovodných programů a akcí, které zprostředkovávají umění různým skupinám obyvatelstva (například vězňům, důchodcům a jiným). Jiří Franta, člen skupiny Rafani, vyučuje na brněnské Fakultě výtvarných umění a je několikanásobným finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Kniha má bezpochyby šanci ovlivnit veřejné mínění v názoru na muzea a galerie. Hned v úvodních stránkách je stručně vymezeno, že tyto instituce jsou jiné než obchodní galerie. Tato jinakost spočívá především v tom, že vystavují originály. Co je skutečnou náplní jejich činnosti, se však čtenář nedozví. Bohužel se vlastně ani nedozvíme, proč tedy obrazy názvy nepotřebují.

obrazy

Slabinou publikace je její nízká literární úroveň. Stylisticky vázne, syžet postrádá nápad a je velmi schematický. Užití hovorového jazyka a slangu působí samoúčelně. Text plyne bez point, zato je plný emfatických vět. Struktura knihy též není přehledná. Na jednu stranu je tento nedostatek vzhledem k Horákovu profesnímu zaměření pochopitelný, vzniká zde však otázka, proč nezasáhli redaktoři nakladatelství Labyrint.

Hlavní postavy, sourozenci Mikuláš a Ema, jsou doprovázeni svými prarodiči na návštěvě fiktivní galerie plné klíčových děl světových dějin umění. Ne náhodou výběr těch, k nimž se vztahuje podrobnější výklad, koresponduje s osmým dílem Pijoanových Dějin umění. To nakonec potvrzuje Horákova dedikace v záhlaví knihy, jež se čtenáři zprvu zdá jako vtipná glosa, záhy však pochopí, že to byl právě „Pijoan“, co leželo autorovi při psaní na stole. Prostřednictvím dialogů vnímavé a bystré Emy s dědou tak do textu prosakují zažitá klišé a mylné představy o tom, jak vzniká umění, kdo je to umělec a co vůbec od umění očekávat. Kniha například sugeruje dojem, že pravé umění, o němž stojí za to se bavit, vzniká až v devatenáctém století. Průkopníci modernismu se zkrátka podle Horáka opravdu dívali a zprostředkovávali svět pravdivěji a lépe než umělci před nimi. Ti největší umělci navíc byli často nepochopeni, protože k pochopení kvalitního umění je zapotřebí více času. Uf.

Charaktery postav jsou determinovány svým věkem a genderem. Děda personifikuje vědomosti, babička emoční vnímání, malý Mikuláš sportovní přímočarost a dospívající Ema vnímavost a otevřenost mládí. Právě kvůli tomuto schematismu a různým toporně chtěným situacím kniha doslova šustí papírem. Obohacením se stávají komiksové pasáže. Ty uvádějí čtenáře do prostředí zločinu a typické české čtyřkové hospody, kde se dohodne vše nekalé. V komiksových částech se odehrává hlavní dějová zápletka, kterou jsou krádeže Duchampovy Fontány a Malevičova Černého čtverce na bílém pozadí, za nimiž stojí profesor, bývalý zaměstnanec galerie a naivní recidivista Řepa. Zápletka slouží jen k tomu, aby bylo možné odpovědět na otázku: „Čím to, že pisoár a obyčejný černý čtverec mohou mít uměleckou i finanční hodnotu?“

Proč obrazy nepotřebují názvy je knihou ve své podstatě potřebnou a přínosnou. Dokážu si představit, že se stane součástí výuky na základních i středních školách. I přes uvedenou výtku týkající se zdroje informací nabízí celou řadu běžně neznámých faktů, které určitě mnozí pedagogové i žáci uvítají. Chyba podle mého názoru spočívá ve špatně zvládnutém příběhu i jazyce a také v ukotvení zažitých stereotypů — očekával jsem, že budou spíše potlačovány, než aby v nich byla veřejnost utvrzována.


Jiří Franta — Ondřej Horák: Proč obrazy nepotřebují názvy, Labyrint, Praha 2014