Rupi Kaurová minulý týden vydala novou sbírku. Na newyorský křest the sun and her flowers (slunce a její květiny) přišlo tisíc diváků a teprve pětadvacetileté básnířce se věnovaly The New York Times, The Guardian, lifestylový The Cut a další vlivné časopisy.

Pětadvacetiletá Kanaďanka s paňdžábskými kořeny — s rodiči se do Kanady přistěhovali na začátku devadesátých let — se přitom neproslavila nejdříve jako básnířka. Už během univerzitního studia sice na svůj sledovaný blog a Instagram přispěla básní nebo glosou, zlom ale přišel až s jedinou fotkou v březnu 2015.

V rámci školního projektu zveřejnila na Instagramu fotku sebe sama, jak leží v posteli: na prostěradle i kalhotách je trocha (falešné) menstruační krve. Pravděpodobně by se nic moc nestalo — kdyby Instagram snímek hned dvakrát nesmazal, údajně pro porušení uživatelských podmínek. Rupi Kaurová rozhodnutí Instagramu na sociálních sítích naštvaně komentovala. „Nebudu se omlouvat za to, že nekrmím ego a pýchu mizogynní společnosti, která je v pohodě s mým tělem ve spodním prádle, ale už ne s malým prosáknutím,“ napsala na Facebook a Tumblr a jejího případu se chytly velké zpravodajské servery od BBC po Huffington Post.

Pozornost naštvaných liberálních médií a převážně čtenářek se kromě krátkodeché kauzy na chvíli obrátila i k samotné Kaurové. Ta shodou okolností na podzim 2014 vlastními silami vydala v elektronické podobě milk and honey, sbírku básní, které do té doby zveřejňovala na Tumblru a Instagramu.

Už před instagramovou kauzou se prodalo sedmnáct tisíc kopií knihy a Kaurová, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že publikuje poezii, patřila k úspěšným samovydavatelům. Po skandálu s fotkou si jí nicméně všimlo nakladatelství Andrew McMeel, známé spíš vydáváním komiksových stripů typu Calvin a Hobbes, a nabídlo jí vydání milk and honey v tištěné podobě. Sbírka vyšla v říjnu 2015 s dvaceti novými básněmi. Během následujících měsíců se tištěné verze prodalo přes milion kopií a milk and honey se drželo celých sedmdesát sedm týdnů v žebříčku bestsellerů v The New York Times.

Rupi Kaurová, foto: Baljit Singh

Hlavní publikační platformou pro Rupi Kaurovou ale zůstává nadále především Instagram, kde má přes milion a půl sledujících uživatelů. Sociální síť totiž nestojí jen za její popularitou, ale také za jejím uměleckým výrazem. Respektive, u Rupi Kaurové tvoří Instagram, styl a globální popularita jeden velký propletenec.

Kaurová se ve svých textech věnuje dvěma oblastem — intimním zpovědím a kolektivní ženské zkušenosti. Píše krátké, strohé básně, často jen o jednom verši, které mají čtenářky (a čtenáře) smířit s vlastním tělem nebo rozchodem, připomenout, že žena není objekt, zprostředkovat zážitek zneužívání. Kaurová používá volný verš bez výrazné vnitřní rytmizace. Občas text doprovodí černobílou malůvkou připomínající okraj školního sešitu. „nehledej uzdravení / u nohou těch / jež tě zničili,“ zní jedna z instagramových básní, vedle níž je roztřesenou černou linkou vyvedena zhroucená postava u obřích nohou. Texty se střídají s povětšinou profesionálními fotkami a poslední dobou i pozvánkami na spisovatelčina vystoupení.

Rupi Kaurová za básně publikované na Instagramu dodává ještě podpis „-rupi kaur“. To v kombinaci s obsahově vágními a stylisticky vlastně bezpříznakovými texty svádí část uživatelů sociálních sítí k parodiím: „je rozdíl mezi / někým, kdo ti říká, že si objednává pizzu / a tím, když si skutečně / pizzu objednají -rupi kaur“. Taková reakce se příliš neliší od nelibosti čtenářů, kteří Kaurovou a další z „instabásníků“ (například Nayyirah Waheedovou, jež shodou okolností obviňuje Kaurovou z plagiátorství) nepovažují ani tak za literaturu, jako spíš za banální memy bez jakékoliv umělecké a literární kvality.

Spisovatelka otevřeně popisuje, že své psaní přizpůsobuje platformě sociálních sítí: škrtá každé zbytečné slovo a zaměřuje se na sdílení. Její cílovou skupinou jsou přitom mladé ženy. Toto spojení může podle literárního vědce Matthewa Harta z Univesity of Columbia pro některé kritiky znamenat, že se nejedná „o žádné vážně míněné dílo, což je hloupost“. „Její styl se vůbec nezdá naivní,“ dodává. O jeho slovech svědčí miliony koupených výtisku a sdílených básní. Poezie Rupi Kaurové možná nedosahuje uměleckých kvalit Johna Ashberyho, zato ale ke čtení přitahuje dříve nevídané masy. A podle reportáže The New York Times má pro své čtenářky nezaměnitelnou emocionální hodnotu.

Na mnohem problematičtější stránku tvorby Rupi Kaurové v létě upozornila spisovatelka a doktorandka literární komparatistiky na Stanfordu Chiara Giovaniová. Tím, že totálně minimalizovala vlastní stylistický výraz, těží Kaurová výhradně z obsahu svých textů. Tento obsah nicméně její komunikační strategie zplošťuje. Na jedné straně Rupi Kaurová oslovuje bílé liberální západní obecenstvo, které si rádo čte minoritní hlasy a zpytuje své kolektivní svědomí směrem k feministické kritice. Zároveň oslovuje globální masu fanoušků, u níž rezonuje spíše její zkušenost příslušnice etnické minority, konkrétně „jihoasijské ženy“. Její zpovědi ale nejsou osobní. Na feministické rovině předkládá vágní a vlastně konformní pohledy liberálů. Jako Kanaďanka zase spíš konstruuje jakousi univerzální, ve skutečnosti neexistující „jihoasijskou“ identitu, která sice skvěle slouží narativu o utlačované menšině, nicméně nemá žádný skutečný historický nebo společenský základ a paradoxně tak žádnou zkušenost nepředává.

Giovaniová ale dodává, že za všechny zmíněné literární problémy nemusí být nutně zodpovědná Rupi Kaurová, ale spíše prostředí, v němž texty cirkulují. Od žen se skoro automaticky očekává, že budou psát o své „ženské zkušenosti“, stejně jako se od etnicky minoritních autorů předpokládá, že literárně zpracují své trable s identitou. Vše se navíc děje v prostředí internetu a sociálních sítí, které mění kontext, jako se přesýpá písek: zůstávají jen zrníčka statusů a příspěvků, které se ocitnou pokaždé vedle jiného zrníčka, a pokud nemají zapadnout, musí fungovat samy o sobě. Není divu, že instagramová literatura připomíná Instagram.

Popularita milk and honey i předpokládaný úspěch the sun and her flowers všechny dané trendy spíš podtrhují. Zároveň ale také podtrhují nezanedbatelnost dospívajících čtenářek, sociálních sítí a médií pro budoucí podoby poezie.