Zejména po roce 1945 mi bude vydatným pomocníkem Česká literární bibliografie spravovaná Ústavem pro českou literaturu AV ČR, jejíž databáze někdy možná vydá svědectví nepředvídatelné nebo přinejmenším překvapivé. Do roku 1945 zatím bohužel nemá dostatečně digitálně zpracovaný lístkový katalog čítající zhruba milion samostatných záznamů, tudíž je do té doby pomocníkem spíše neobratným. Výsledky této práce se místy pokusím konfrontovat rovněž se středoškolskými vzdělávacími materiály, čistě pro srovnání, do jaké míry se liší či neliší látka učiva od svého předmětu.

Ještě než se pustím do jádra tohoto snažení, za něž jsme v redakci spíše intuitivně určili po jednotlivých dekádách období 1910—1990, je třeba věnovat jeden díl období předcházejícímu, turbulentní druhé polovině 19. století a prvním létům století dvacátého. Znovu zdůrazňuji — půjde o průlet do jisté míry zkratkovitý, možná zjednodušující, je však třeba vypíchnout nejdůležitější momenty vedoucí k emancipaci čtenáře v českém jazyce, k rozvoji vzdělání, které čtenářství umožnilo, a vůbec společensko-politickému vývoji, bez něhož by následný výklad nedával smysl.

Absolutismy

Zlomovým bodem, který můžeme chápat za první krok k „organizovanému“ čtenářství, byl bezpochyby rok 1848, kdy padl Metternichův absolutismus. V tomto revolučním období vzrostla mezi českým obyvatelstvem poptávka po novinách a časopisech, zejména po Havlíčkových Národních Novinách, jež posilovaly národní vědomí. Nepopiratelný vliv na rozvoj knižní kultury má školní docházka, která v době nastupujícího Bachova neoabsolutismu roste; vedle toho vzniká střední školství, výrazně se snižuje analfabetismus (pro rok 1900 evidujeme například jen 41 analfabetů na 1000 českých obyvatel) a přijímá se latinské písmo na úkor švabachu, což obyvatelstvo vnímá jako výraz národní emancipace. Podle Jiřího Trávníčka, jednoho z nejdůležitějších současných badatelů v oblasti čtenářství, tak mohla česká kniha konečně začít konkurovat té cizojazyčné, zejména německé. V roce 1855 například vzrostl počet česky psaných knih oproti roku 1840 o 84 %, kdežto těch německých jen o 10 %.

Zkraje druhé poloviny 19. století stále vévodí zvláště náboženská a teologická literatura, literatura pro mládež a literatura vzdělávací. V roce 1862 má z českých knihkupců největší příjmy Ignác Leopold Kober, který dával přednost odborné české literatuře, ale také klasickým románům a poezii. Jeho největším vydavatelským počinem bylo bezpochyby vydání první české encyklopedie Riegrův slovník naučný. Českobudějovický knihkupec Ludolf Emil Hansen si, jak bylo v té době zvykem, zřídil výdělečnou půjčovnu knih a podle Jiřího Trávníčka a Zdeňka Šimečka v jejich publikaci Knihy kupovati… patřili mezi nejoblíbenější artikly jeho půjčovny Hans Christian Andersen, James Fenimore Cooper, Alexandre Dumas, Karl Georg Reginald Herlossohn, August von Kotzebue, George Sandová a Eugène Sue.

Počet knihkupců se v krátké době intenzivně zvyšoval. V roce 1868 ještě víme o 134 knihkupcích na 51 místech země. O dva roky později už jich je 175 na 64 místech a v roce 1909 strhujících 717 knihkupců na 253 místech země. Pro dobu pobřeznovou je však typický raketový nárůst zejména veřejných a školních knihoven, který vyrovnal dosavadní primát knihoven německých a reflektoval vzrůstající zájem čtenářů o české knihy. V roce 1905 už zaznamenáváme 3208 lidových knihoven, z toho českých 2718, a to v každé třetí obci. Možná nepřekvapí, že největším fondem disponovala pražská veřejná obecní knihovna s 55 141 svazky. Hned na druhém místě pak ovšem byla knihovna litomyšlská s 15 989 svazky.

Pornografické bejlí

Důležitý pro poslední třetinu 19. století je rovněž vývoz českých knih do zahraničí, zejména do Severní Ameriky, kde významně vzrostl počet českých kolonií.

Sedmdesátá léta 19. století postihuje krach na vídeňské burze, který způsobí ochladnutí zájmu o nákladné knihy. Prostor tak dostává laciná literatura, která je však trnem v očích české inteligenci. Přes Vídeň a Uhry se k nám exportuje pornografická literatura, která bohatým obrazovým doprovodem bourá pomyslné jazykové bariéry a nachází v českých zemích významné odbytiště. Ještě 14. ledna 1910 se na stránkách Knihkupeckého oznamovatele můžete dočíst: „Pornografická literatura zabavena. Následkem vyšetřování, zahájeného státním zastupitelstvím, byly v knihkupectví Rosnerově ve Vídni zabaveny pornografické tiskopisy, celkem asi 30.000 exemplářů v ceně 150.000 K, a odvezeny na pěti vozech k zemskému soudu. (…) Pokračuje tedy boj proti pornografické literatuře ve všech státech a lze si jen přáti, aby neustal, dokud toto otravné bejlí nebude úplně odstraněno.“ Pokud jde o pokleslou literaturu vydávanou na našem území, kraloval mu zejména Alois Hynek. Ještě na počátku devadesátých let 19. století registrujeme na čtyři zábavné knihy jen jedinou naučnou.

Karel Hlaváček: kresba pro obálku Moderní revue (sv. 6, 1897); převzato z: Moderní revue 1894—1925. Praha: Torst, 1995, s. 25

Devadesátá léta jsou zároveň pomyslným druhým předělem oddělujícím moderní českou literaturu od literatury starší. Obrozenecké snahy dosahují svého vrcholu a literatura se vymaňuje z už neudržitelné povinné služby národu a stává se světem sama pro sebe. S tím souvisí i staré dobré spory o Rukopisy, tedy celá desetiletí se táhnoucí nejistoty ohledně pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které se v této době staly vítanou municí realistů kritizujících všechno, co neposouvalo literaturu k současnému životu. Konec starého světa dobře ilustruje také známý esej Adolfa Loose „Ornament a zločin“, v němž ornament jako symbol starých forem vykazuje z užitkových předmětů. Jeho slova lze chápat jako vyjádření nechuti donekonečna se snažit nezadržitelný pohyb kupředu, modernitu, včleňovat do tradičního světa. Zlomovým bodem bylo však zformulování „Manifestu České moderny“ J. S. Macharem. Machar nejprve ostře zkritizoval Vítězslava Hálka, respektive jeho tvorbu, což způsobilo na literární scéně poprask, aby byl následně požádán F. V. Krejčím, nechť některé své myšlenky ohledně mladé generace a moderního přístupu k literatuře, kultuře a politice zformuluje jako úvodník do jeho Rozhledů. V roce 1895 tedy vychází text, na němž se vydatně podílel také F. X. Šalda (jak ve sborníku Moderní revue 1894—1925 dokazuje Zdeněk Pešat), který poprvé jasně deklaruje odstřihnutí od starých mechanismů literárního provozu.

Číst noviny není podivínství

Poslední dvacetiletí 19. století se nese ve znamení technického pokroku a politicko-společenského vývoje. Prostor dostává liberálně uvažující část společnosti. Rozvíjí se urbanismus, lékařství, rozrůstá se populace. Jak si všímá Otto M. Urban v úvodním eseji k zmiňovanému sborníku Moderní revue 1894—1925, předindustriální a předmoderní člověk postupně ustupuje z dosahu přírody směrem k sebejistotě tvora, který přírodu i techniku ovládá. Právě Moderní revue Arnošta Procházky a Jiřího Karáska ze Lvovic a krátce po ní Volné směry spolku Mánes byly periodiky, která na novou situaci a nové požadavky mladé generace zareagovala nejrychleji. Ještě v první polovině 19. století patřily noviny a časopisy v očích tehdejší společnosti mezi zvláštnosti, až podivínství, na konci téhož století už vycházely stovky novin, časopisů, sborníků, kalendářů a jiných periodik a jejich četba se stala všeobecně přijímanou samozřejmostí. Vedle Moderní revueVolných směrů tak stále nebo nově působily mimo jiné i realistický Herbenův Čas (spjat s Masarykem či Macharem), sociálnědemokratické Právo lidu (Antonín Marek, F. V. Krejčí), na počátku století pak agrární Venkov (Hilbert) či národněsociální České slovo. Mezi sociálnědemokratická periodika patřila brněnská Rovnost a vídeňské Dělnické listy (Olbracht). Do popředí mezi českými tiskovinami se brzy dostaly brněnské Lidové noviny Adolfa Stránského, jejichž šéfredaktor Arnošt Heinrich navázal spolupráci s řadou v té době oblíbených spisovatelů, jako byli František Gellner, Jiří Mahen nebo Rudolf Těsnohlídek; mezi přispěvatele přizval třeba S. K. Neumanna, Viktora Dyka či Leoše Janáčka. Neumann posléze zakládá anarchistický časopis Nový kult zprvu s Moderní revue spřízněný, časem se s ní ovšem rozcházející. Stejně tak se brzy s Moderní revue rozchází i Gellner nebo Mahen, nacházející smysl své poezie ve věcnosti, písňovosti a především v odkročení od složitých abstrakcí, aristokratičnosti a estétství. Do popředí se u nich dostává jazyk blátivé ulice, jak se vyjádřil Arne Novák v jedné recenzi Gellnerovy poezie. Vrátím-li se ještě k žurnalistice, oblíbený byl také například „rodinný“ časopis Světozor. Typ žurnalisty se proměňuje, do popředí se coby fejetonista dostává vedle Machara také Karel Horký, jenž na stránkách novin a časopisů oživoval světy tančíren, kaváren, předměstských hospod, sportovních zápasů, ale i města západní Evropy či USA.

Česká otázka

Konec 19. století chápe Otto M. Urban jako dobu české otázky. Hovoří o paradoxu, kdy sice česká společnost kulturně i hospodářsky rostla, politicky se však stále topila v „provinčním rakušanství antikvovaného typu“. České evropanství, po němž toužil Viktor Dyk, se stále nekonalo. Podle Vladimíra Papouška (Dějiny nové moderny) na počátku 20. století česká literatura ještě pořád nehledá svou imaginaci a slovník pro nový svět. Na piedestal staví esej Ladislava Klímy Svět jako vědomí a nic, který zdá se jediný toto splňuje, pro český kánon oproti Šrámkovi či Jiráskovi ale stále zůstane exotikem.

Přesto se prohlubuje literární orientace na Francii, Rusko a severní Evropu, rezonuje Dostojevskij, Tolstoj, Čechov či Gorkij, dále mezi naturalisty Flaubert, Zola, Maupassant i dánský Huysmans, polský modernista Przybyszewski či britský estét Wilde. Moderní poezie pak stavěla na vlivu Baudellaira, Verlaina či Rimbauda. Karla Tomana, Fráňu Šrámku či Ivana Olbrachta významně ovlivnila existenciální próza Knuta Hamsuna Hlad.

Co se týče prózy, na počátku století zažívali vrchol realisté Rais, Jirásek, Herben, Klostermann a Winter. Zejména Winterův jediný román Mistr Kampanus dosáhl mezi čtenářstvem obrovského úspěchu, což vedlo nakladatele J. Ottu k rychlé reakci, jak ukazuje reklama na stránkách Knihkupeckého oznamovatele z 16. prosince 1910: „Po sensačním úspěchu Wintrova slavného Mistra Kampana je jméno Wintrovo vysoce populární a lze tudíž právem očekávati, že soubor jeho spisů bude s vrcholným zájmem přijat celou českou veřejností. (…) Nenechávejte tento mnohoslibný podnik bez povšimnutí! (…)“.


Knihkupecký oznamovatel: orgán spolku knihkupců a nakladatelů Československé republiky a gremia v Praze. Praha: Spolek českých knihkupců a nakladatelů, 1910.

LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

Moderní revue 1894–1925. Eds. URBAN, Otto M. a MERHAUT, Luboš. Praha: Torst, 1995.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923. Praha: Academia, 2010.

ŠIMEČEK, Zdeněk a TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.


Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.