03/10/2020 | téma | Dominik Melichar

Století českého čtení #6: Tuhá léta padesátá

Po vynucené pauze se seriál o okolnostech čtenářství v naší zemi přehoupl do své druhé poloviny a protentokrát se usadil v letech, která ještě dnes mnohým spoluobčanům nahánějí husí kůži, v letech padesátých.

Nadějeplné a euforické období po druhé světové válce bohužel skončilo příliš brzy na to, aby se naše společnost vrátila k prvorepublikovým ideálům. Komunisté, u nás v čele s Klementem Gottwaldem, držící otěže světového, nebo přinejmenším středo- a východoevropského politického vývoje, brzy vystrnadili z Hradu Edvarda Beneše a v duchu marxismu zprzněného totalitářským stalinismem připravili půdu pro čtyřicetileté vedení země ke kulturní izolaci, myšlenkové atrofii, k exodu elit a nakonec i ekonomické devastaci.

Tuhost mantinelů, v nichž naši zemi komunisté ujařmili, se během tohoto čtyřicetiletí různě proměňovala, v našem seriálu se právě ocitáme v té nejtužší verzi, v letech padesátých, v nichž se vládnoucí garnitura nerozpakovala popravovat občany ve vykonstruovaných procesech, uměle vytvářet důvody pro ostrakizaci všeho, co i jen náznakem vypadalo jako kritika vlády, a na poli našeho zájmu, tedy čtenářství, důsledně, systematicky a v obludných rozměrech likvidovat moderní literaturu na úkor plakátového, propagandistického a umělecky vyprázdněného, ovšem ideologicky správného písemnictví.

Vše začíná u dětí

Krátce po převzetí moci český stalinský režim zlikvidoval celou řadu literárních časopisů, mimo jiné katolický AkordKritický měsíčník Václava Černého nebo Listy blízké Skupině 42. Stejně tak zanikla i celá řada nakladatelství, soukromý sektor byl kompletně zlikvidován a ti nakladatelé, kteří přežili, byli koncentrováni pod jeden národní podnik. 

Likvidace nakladatelů ovšem neznamenala, že se nakladatelský sektor nerozvíjel. Případ edice KAPKA, která vznikla v druhé polovině padesátých let pod hlavičkou Mladé fronty, stojí jistě za pozornost zejména z ohledu na potřebu důstojně podchytit sektor literatury pro děti a mládež. Ani KAPCE se však nevyhnula grotesknost dobové rétoriky oznamující její vznik. V šestém čísle časopisu Čtenář z roku 1957 je možné číst: „Každý svazek KAPKY má průměrný počet stran 300, formátu A/5 a jednotnou minimální cenu 6 Kč. Tak co si přát více? ‚Přece něco,‘ řeknou znovu svorně knihovníci: ‚Aby z takových kapek byl na knižním trhu co nejdříve pořádný déšť!‘.“

Zůstaňme ještě chvíli u dětské literatury. Hned v roce 1950 nabízí Čtenář největší hity pro děti a mládež. Schválně, jestli byste je nabídli i dnešním dětem. Jmenováni jsou zde například Ondřej Sekora a Václav Junek: Jak se uhlí pohněvalo (velmi pěkně vysvětlen význam uhlí a důležitost brigád a hornického povolání), K. J. Erben: Říkej si a hraj, František Hrubín: Paleček (malý chlapeček, který nerostl, až mu moudrá bába poradila, aby pracoval, pak že vyroste), Jarmila Minaříková: Ježourek a Pišta, jeho bratrPohádky Emila Dvořáka („nové pohádky ze současného života, bez strašidel, oslavující práci a prostě vše, čím dítě žije“). Pro starší děti, co mají rády dobrodružství, Čtenář mimo jiné nabízí tyto tituly: Josef Holeček: Naši (ovšem jen výbor pod názvem Bartoň Kojanů a jiní ze Stožic), Peťka jde do hor bulharské pokrokové spisovatelky Dory Gabe („statečný Peťka zachraňuje partyzány před hladem, a ač je na zpáteční cestě zraněn Němci, přece vše s veselou myslí přestál a dočkal se návratu partyzánů do vesnice a osvobození celého Bulharska“), Vaska Trubačov a jeho kamarádi V. A. Osejevy a pochopitelně Timur a jeho parta Arkadije Gajdara.

Fučíkův odznak a jiné akce

Hned v roce 1950 pronesl Ladislav Štoll svou nechvalně proslulou přednášku o „dobré a špatné“ poezii, jež vyšla posléze pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Ta v podstatě z literatury zcela vyloučila katolíky a liberální demokraty, ale rovněž autory, jako byli František Halas, Jiří Kolář, Ivan Blatný nebo Karel Teige. Dokonce i z tvorby režimu posluhujícího Vítězslava Nezvala vykázal jako škodlivé jeho avantgardní období.

Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, foto: Antikvariát sen

Pro náladu ve společnosti je příznačná historka z jedné brněnské konference v roce 1952. Vystoupil zde také tehdejší ministr informací a přední činitel KSČ Václav Kopecký (budoucí ministr kultury) a mimo jiné prohlásil, že nejvyšší horou Evropy je Elbrus. Dosavadní názor, že nejvyšší horou je Mont Blanc, označil za přežitek reakčního kosmopolitismu. Nikdo z přítomných se však neodvážil nic namítat, aby se nestal „kosmopolitou“, a tudíž i nepřítelem strany, pokroku a lidu. Takový nepřítel totiž neměl život v zemi jednoduchý a brzy se ukázalo, že by nemusel mít život vůbec žádný.

Některé zdroje uvádějí, že v padesátých letech bylo ve vykonstruovaných procesech za kritiku vlády nebo neexistující viny odsouzeno na dvě stě tisíc občanů, z toho celá řada spisovatelů. Zejména šlo — opět — o katolíky (Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista, Václav Renč, Bedřich Fučík, Růžena Vacková, Josef Kostohryz, Zdeněk Rotrekl) a dále jim příbuzné ruralisty (František Křelina, Josef Knap, Václav Prokůpek). Za to, že odeslal do zahraničí zprávu o stavu v českých věznicích, o znásilňování mladých dívek dozorci a o táborech nucené práce, dostal dvacet let Josef Palivec. 

Vedle faktické likvidace inteligence si však nejvyšší špičky vlády správně uvědomovaly, že kniha by mohla být rozhodujícím činitelem v „převýchově“ obyvatelstva ke „správnému“, tudíž ideologicky čistému přemýšlení. Proto byla 1. května 1950 radikálně snížena daň na knihy z původních 17 % na pouhé 1 %, a to již ve druhém roce pětiletky, takže, jak se píše v pátém čísle časopisu Čtenář, „má pracující lid jasný důkaz, jak lidová demokracie pečuje o jeho kulturní rozvoj“.

Kromě toho rozjela vláda několik masových akcí, které měly knihy, ty správné knihy, dostat k co největšímu počtu čtenářů. Jednou z nich byl na mládež orientovaný Fučíkův odznak, který Ústřední výbor Československého svazu mládeže odstartoval už 1. a 2. října 1949. Jeho smyslem bylo přesvědčit mladé čtenáře k sebevzdělávání dle slavného Leninova příkazu „Učit se!“. Jako oficiální cíl bylo uváděno „vést mladou generaci k četbě hodnotné a krásné i politické literatury, zvýšit její vzdělanost a pobudit v ní ambici stát se ‚uvědomělými budovateli socialismu‘“, jak píše Petra Večeřová ve své stati „Československé knihovnictví v letech 1939—1959“. Takový mladý člověk musel přečíst Ústavu 9. května, knihy President Gottwald mezi mládežíLenin, Stalin, Kalinin mládeži, z díla Aloise Jiráska musel znát román Proti všem, od Marie Majerové Sirénu, od Ivana Olbrachta Annu proletářku a od Petra Jilemnického Vítr se vrací.

Proti všem, foto: Mercantino Olomouc

Samozřejmostí byla znalost dvou zásadních děl komunistického hrdiny Julia Fučíka: Reportáže psané na oprátceV zemi, kde zítra již znamená včera. Dále bylo třeba znát Fadějevův román Mladá garda (mimochodem jedno z nejvydávanějších děl padesátých let — vyšlo celkem sedmkrát v celkovém počtu 267 000 výtisků), Jak se kalila ocel od Ostrovského a Příběh opravdového člověka Borise Polevého. Stranou nezůstaly ani knihy veršů: Nerudovy Zpěvy páteční, Bezručovy Slezské písně, výbor z díla Jiřího Wolkera Wolker pracujícím a výbor Stanislava Kostky Neumanna Hrdý buď. Vedle toho musel přečíst dvě knihy v oboru, jemuž se chtěl po absolvování školy věnovat (například pro horníky Vyprávění o mém životě Alexeje Stachanova, pro práci v hutích knihu Lidé z ocele Vladimíra Popova, v zemědělství román Žatva Galiny J. Nikolajevny, pro traktoristy Patnáct let za volantem kombajnu Konstantina A. Borina, pro zdravotníky Zápisky válečného chirurga Arkadije Korovina atp.; seznam se v průběhu let lehce obměňoval).

A rovněž musel uchazeč zhlédnout pět hodnotných filmů, tři sovětské a dva československé podle vlastního výběru. Knihy ve výběru pro Fučíkův odznak se vydávaly v masových nákladech (30 000 až 60 750 výtisků), „což kladlo nároky na spotřebu papíru, kterého se v té době nedostávalo. Pro jeho získání byly organizovány sběry papíru dokonce i formou vyřazování ‚starých a zbytečných knih‘“, uvádí Večeřová dále. Po nastudování literatury se uchazeč podrobil zkoušce, a pokud ji zvládl, obdržel odznak s Fučíkovým reliéfním portrétem a nápisem „Lidé, bděte!“. První předání odznaku proběhlo 30. ledna 1950 v Hustopečích u Brna, kde komise vyzkoušela deset adeptů za účasti Gusty Fučíkové.

Jinou podobně masovou akcí byla tzv. akce jiráskovská. Motivovaná byla stoletým výročím od autorova narození v roce 1951. Na jednu stranu akce navrátila pomalu zapomínané dílo Aloise Jiráska (jinak prožívající svůj největší úspěch ve dvacátých letech) ke čtenářům, na druhou stranu se stalo ukázkovým příkladem absurdnosti centrálního hospodaření. Prvním svazkem edice byly Staré pověsti české v nákladu 50 000 kusů, a ačkoli poslední svazek vyšel až v roce 1958, už v roce 1952 začalo vycházet druhé vydání celého souboru s obdobným nákladem. Patronem edice byl Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství, věd a umění, a garantem sám prezident Gottwald, který mimo jiné napsal, že „Jirásek je nám blízký — bližší než staré společnosti kapitalistické“. Bylo vydáno všech dvaatřicet svazků autorova díla, za něž předplatitel zaplatil 1 500 korun. Jirásek se tak rázem stal jedním z nejčtenějších autorů i v padesátých letech. Na pomyslném piedestalu čtenosti stál vedle něj už jen Kája Mařík. Jen jako doušku je třeba dodat, že i do Jiráska zasahovala cenzura.

Ještě než se dostaneme k cenzuře, zmíním se krátce ještě o jednom způsobu, jak se režim snažil dostat „své“ knihy k čtenáři a vychovat tzv. nového čtenáře, neboť, jak se zmiňuje Pavel Reiman ve své útlé, ale o to plamennější brožuře O plánování naší vydavatelské činnosti: „Kniha, která nám nepomáhá v boji za výchovu a převýchovu národa, je kniha zbytečná, je škodlivější než zkažené zboží v některém závodě, neboť naplňuje mozky lidí jedem reakční buržoasní ideologie.“ Šlo o tzv. „masovou práci s knihou“. Ta měla za pomoci nejrůznějších besed a konferencí přimět čtenáře k diskusi o významu četby pro jejich další práci a vyhlásit závazky pro zlepšení pracovních metod a zvýšení pracovního úsilí. Mezi nejčastěji volenými knihami byly, z naší produkce, například Hečkova Dřevěná dědina, Kubkovy Malé povídky pro Mr. Trumana, Zápotockého Rudá záře nad Kladnem a především Řezáčův Nástup. V pátém čísle Čtenáře z roku 1952 píše čtenářka Helena Havlíčková z Albrechtic u Chomutova v článku „Chceme víc takových knih!“ k Nástupu, respektive ke konferenci uspořádané jen pro tento román, že už byl vydán v pěti vydáních v celkovém nákladu 144 000 výtisků a dál potvrzuje úspěch knihy: „Dosud žádná ústřední čtenářská konference se nesetkala s tak velkým ohlasem ve všech krajích republiky jako tato.“

Petra Večeřová k výše uvedenému dodává statistiku registrovaných čtenářů v místních lidových knihovnách, kterých se podle ní do akce zapojilo přibližně 15 %. Počet čtenářů se měl v této době podle všeho zvýšit o 150—200 %. Na závěr bloku o masových akcích snad už jen následující, z dnešního pohledu anekdotická zpráva ze čtvrtého čísla Čtenáře z roku 1953, kam Anna Vítová z Okresní lidové knihovny v Kadani napsala v článku „Dobrou knihu do vesnic v pohraničí“: „Naše úderka čte při besedách na vesnici ještě nějakou radostnou povídku. Obyčejně to bývají ‚Andělé pana Hromka‘ od Jana Drdy. Kdyby naši spisovatelé viděli, jak je taková povídka přijímána, jistě by každý honem alespoň dvě napsal.“

Mnoho cenzury, „brakova“ smrt

Cenzura tedy zažila v padesátých letech svoje největší žně. Nad vydáváním, resp. nevydáním (v rámci tzv. předběžné cenzury) literárního díla měla rozhodující slovo Hlavní správa tiskového dohledu, ta však působila více u periodik než u knih. Někdy se však dostala ke slovu i cenzura následná, jež vedla ke stažení knih z oběhu. Jiří Trávníček v knize Knihy kupovati zmiňuje v tomto ohledu legendární případ Škvoreckého Zbabělců z roku 1958. Ti byli staženi z prodeje poté, co na ně vyšlo několik negativních recenzí (například v Tvorbě se psalo, že kniha plivá do tváře hrdinům odboje, v Rudém právu ji označili jako červivé ovoce). ÚV KSČ situaci vyhodnotil tak, že knihu stáhl a potrestal nejen nakladatelství Československý spisovatel, ale i kritiky, kteří knihu pochválili. Román se tak stal podnětem k rozsáhlé kampani proti „liberalismu“ a „revizionismu“.

Mottem pro rok 1951 se stal imperativ „Buduj socialistickou vlast, posílíš mír!“. V témže roce nastoupili cenzurní redaktoři a činnost nakladatelství a vydavatelství zatížili tvrdou cenzurou. Jako doklad toho, jak fungovala, může sloužit výmluvné svědectví Jaroslava Boučka z Mladé fronty, tedy nakladatelství, které režimu sloužilo: „… s povzdechem jsme vyškrtávali jednoduché plánky, například kresbu Kaplanovy turbíny na úrovni asi tak učebnice fyziky, neboť se nám naznačilo, že není dobré prozrazovat technické údaje o stavbách přehrad. Řekli jsme si, že půjde-li to takhle dál, budeme muset vypustit z Babičky pasáž o Viktorčině splavu (vodní stavba).“

V roce 1954 vznikl cenzurní Seznam nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury čítající 7552 položek, které se měly vyřadit z českých veřejných knihoven. Šlo zejména o tzv. literární brak, s nímž jsme se v tomto seriálu setkávali už od samých počátků, v padesátých letech v jeho řadách vedle žánrových próz stanula i literatura moderní, nesocialistická, která, dobovou rétorikou řečeno, podporovala kapitalistický imperialismus a odporovala socialistické snaze dosíct světového míru. František Jungman k tomu v článku „Konec literárního braku“ v šestém čísle Čtenáře z roku 1950 píše: „To naše závislost na kultuře západních kapitalistických států nás obdařila sudbou, že na pět dobrých knih musili čtenáři zkonsumovat nejméně padesát škvárů.“

Literární brak měl podle něj důležitou společenskou funkci coby nástroj kapitalistického třídního panství nad myšlením širokých lidových mas. „V omáčce kýčů, limonád, t. zv. dobrodružných, špionážních, detektivních, exotických, fantastických, ‚společenských‘, ‚psychologických‘ aj. románů a povídek lze nejlépe vpašovat lidem do hlav obhajobu kapitalistického systému a nenávistné pomluvy socialismu a lidového boje za svobodu.“ Díky zákonu o vydávání a rozšiřování neperiodických publikací z 24. března 1949 byl ale tento kořen zla odhalen a tehdejší kulturtrégři tak dostali nástroj k jeho vymýcení.

Pavel Reiman v tomto ohledu ve svém pamfletu popisuje kolektivní nakladatelství jako jeden z hlavních pokroků v boji proti západním imperialistickým vlivům. Patrné je to zejména na zvyšujícím se podílu překladové literatury ze sovětského bloku: v roce 1948 byl podíl sovětské literatury 19 %, v roce 1949 už 45 % a v roce 1950 dokonce 65—70 %. „Vliv anglo-americké buržoasní literatury ustupuje úměrně a zvyšuje se počet knih bulharských, polských, maďarských, rumunských a také pokrokových autorů německých.“

V letech 1952—1953 pak proběhly výzvy i k očistě knihoven, a to jak od řečeného literárního braku, tak od titulů označených jako politicky závadné. Mezi nimi bychom našli knihy „trockistické a protisovětské“ (autorů, jako byli Roman Jakobson, Sergej N. Bulgakov, František Kovárna aj.), „legionářské“ (dílo Rudolfa Medka, Třetí rota a jiné knihy Josefa Kopty či Jízdní hlídka a Železný vlk Františka Langera) nebo „díla pravicových sociálních demokratů, státníků první republiky a západních politiků“ (T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik, Winston Churchill). Celkem se podle odborníků zničilo kolem 27,5 milionu knih.

Nakladatelé v přední linii

Stran čtenářství v této době (generaci lidí čtoucích v padesátých letech nazývá „rozhlasovou“) podává zajímavou zprávu (zejména s ohledem na jejich čtenářské návyky ve 21. století) Jiří Trávníček v knize Česká čtenářská republika: „Ze všech generací měla ta rozhlasová ke knihám (a čtení vůbec) přístup nejkomplikovanější. (…) Mnoho příslušníků této generace prošlo dvojí reglementací — tou za protektorátu a po roce 1948. I proto, ale zdaleka ne pouze, je jejich četba daleko vlastenečtější, více národně uvědomělá.“

Z pohledu nákladů a konformity je nutné upozornit na příběh tří básnických knih, jež vznikly kolem roku 1950: Zpěv míruPíseň o Viktorce a Prométheova játra. Nezvalův Zpěv míru, zcela v souladu s požadovanými ideologicko-estetickými nároky, byl vydán v nákladu 50 000 kusů. V témže roce vyšel ještě jednou a do roku 1952 činil celkový náklad 71 000 exemplářů. Naopak Seifertova Píseň o Viktorce vyšla jen v nákladu 3300 kusů a druhého vydání se dočkala až v roce 1955 a navíc ji dobová kritika v podstatě popravila. Nejhůř z těchto tří dopadl Kolářův básnický deník Prométheova játra, který dnes řadíme mezi nejdůležitější polemiky s totalitarismem. Kolář se knihu neúspěšně pokusil vydat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nakonec vyšla až v exilu v roce 1985, u nás až v devadesátých letech. Rukopis však v roce 1952 objevila Státní bezpečnost u Václava Černého a Koláře za to odsoudila do vězení.

Za pozornost stojí také příběh Malé knihovny sovětské vědy, edice, k jejímuž založení se stavělo dřívější vedení nakladatelství Orbis zprvu odtažitě. „Tvrdili, že nemají aparát na vydávání takové literatury a že největší náklad, kterého mohou dosáhnout, je 5000. Dnes se tato knižnice setkává se zájmem širokých čtenářských kruhů a náklad 20.000 sotva stačí,“ píše se v roce 1957 v časopise Čtenář. Úsměvné je, že toto platí jen do následujícího roku a už v roce 1962 se pro malý zájem čtenářstva usadil náklad kolem 7000 kusů.

Malý zájem čtenářstva o megalomanské projekty s realitou se rozcházející kulturní politiky byl vůbec neurologickou nemocí celého období komunistické vlády. Od druhé poloviny padesátých let se sice začaly dělat průzkumy čtenářské poptávky, nicméně nezveřejňovaly se, neboť bylo už všem jasné, že systém centrálního hospodářství vede jen k hromadění knih, o něž není zájem. Kdyby tehdy existovala nějaká environmentální neziskovka a neskončila okamžitě ve vězení, jistě by si smlsla. S papírem byl vůbec kříž. Centrální hospodářství ho plánovalo v tunách, nakladatelé ho ale potřebovali na archy. Nakladatelé dostávali na rok příděly, museli si jej rozplánovat na všechny tituly, byť věděli, že o některé bude menší zájem. Existovaly ale triky — například když nakladatel musel vydat knihu k nějakému výročí či o partyzánech, výrazně nadhodnotil gramáž papíru, vydal ji ale na obyčejném papíře a ušetřený rozdíl investoval do titulu, na němž mu skutečně záleželo, popisuje Jiří Trávníček v knize Knihy kupovati.

Nicméně v roce 1955 byl zaveden měsíc knihy, šlo o březen. Vláda nezapomněla zdůrazňovat, že jsme byli jediným státem, který něco podobného zavedl.


Čtenář: měsíčník pro práci se čtenáři. Praha: Academia, 1949.   

LEHÁR, Jan — STICH, Alexandr — JANÁČKOVÁ, Jaroslava — HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

REIMAN, Pavel. O plánování naší vydavatelské činnosti: Ref. pronesený na konf. nakl. prac. Praha: Svoboda, 1950.

ŠIMEČEK, Zdeněk — TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.

TESAŘOVÁ, Jitka. Nakladatelská činnost v poválečném Československu, se zaměřením na období po roce 1948. Brno, 2009. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta.

TRÁVNÍČEK, Jiří. Česká čtenářská republika: generace, fenomény, životopisy. Brno—Praha: Host, 2017.

VEČEŘOVÁ, Petra. Československé knihovnictví v letech 1939—1959: vybrané problémy historického vývoje. Knihovna: knihovnická revue. 2017, 28 (2), 20—36.


Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.