Stopař srozumitelných alternativ

Na začátku roku zemřel John Berger (1926—2017), britský umělecký a kulturní kritik, spisovatel, básník, malíř a scenárista. Jakožto tvůrčí osobnost s rozmanitým polem působnosti oslovoval Berger čtenáře i diváky množstvím uměleckých i dokumentárních žánrů a forem. Ať už to byly jeho sloupky, eseje a studie o výtvarném umění, ve kterých se zabýval společenským a ideologickým pozadím umělecké tvorby a jejího vnímání, nebo sociální studie a romány, které se věnují tématům migrace a exilu, Bergerova tvorba se vyznačovala snahou oslovit čtenáře nebo diváka přístupným, nekomplikovaným jazykem a osobním tónem.

Jedním z cílů, které si Berger ve svém díle i životě kladl, bylo oslovit co nejširší vrstvy, neomezovat vzdělání na instituce škol nebo univerzit a zprostředkovávat ve své tvorbě zkušenost a pohled na svět společenských skupin, které považoval za marginalizované. Mezi jeden z jeho hlavních inspirativních zdrojů patřil Antonio Gramsci a jeho teorie o horizontálním šíření vzdělanosti pomocí tzv. „organických“ intelektuálů, kteří nepopisují svět jako izolovaná vědecká elita, ale kteří zůstanou v kontaktu s širší společností, jejíž zkušenosti a pocity vyjadřují srozumitelným jazykem.

Do širšího povědomí se Berger dostal jako kritik, který v 50. letech v Británii vydával sloupky o výtvarném umění silně ovlivněné myšlením Karla Marxe, zvláště teorií odcizení, ale také Georga Lukácse a především Waltera Benjamina. K umělecké kritice se dostal přes studium malby na Chelsea School of Art v Londýně, ze které odešel i přesto, že byl jako mladý malíř poměrně úspěšný a jeho obrazy se v Londýně dočkaly několika výstav. Vadil mu ale akademický establishment a také univerzitní přístup k umění, který pro něj byl příliš neosobní a především nekriticky vycházel z předpojatých stanovisek spjatých se společenským a ekonomickým postavením. Zatímco se například jeden z Bergerových současníků, uznávaný kunsthistorik Kenneth Clark, věnoval tradičnímu univerzitnímu výkladu západního umění bez ohledu na společenský a politický kontext jeho vzniku a recepce, Bergera nadchly myšlenky Waltera Benjamina o reprodukci uměleckých děl v době masové kultury, kterou Benjamin považoval za zásadního činitele socializace a prostředníka politické reality.

 

Způsoby vidění v době masových médií

Berger jako výtvarný kritik vešel v širší známost především čtyřmi epizodami televizního dokumentu o společenském a ideologickém pozadí produkce a vnímání výtvarného umění nazvaného Způsoby vidění (Ways of Seeing, 1972). Seriál, který částečně vychází z eseje Waltera Benjamina „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“, se těšil hned po prvním odvysílání v televizi BBC obrovské popularitě. Na začátku první epizody divák sleduje Bergera, jak přistoupí ke klasickému Botticelliho obrazu Venuše a Mars a vyřízne z plátna hlavu Venuše. Následuje scéna, ve které tiskárna po desítkách chrlí reprodukce Venušiny hlavy spolu s dalšími výřezy z klasických výtvarných děl. Bergerovo provokativní gesto vyjmutí obrazu z „rámu“ je metaforou pro to, o co se pokouší v celém seriálu: vyzvednout výtvarné umění z všemožných pozadí, do kterých je umístěno, jako například reklama, akademický žargon, nebo institucionalizovaných galerijních výstav a vrátit jej do běžného života a k individuálnímu vnímání. Jinými slovy, Berger se snaží odhalit mechanismy, které dennodenně zkreslují pohled na umění ve společnosti přesycené medializovanými kulturními výrobky. Sám pak ve své analýze předkládá myšlenku, že takové kulturní výrobky vykazují rysy ne nepodobné těm, které můžeme najít u jiných druhů masové průmyslové výroby, tedy komodifikaci, standardizaci a masovost, navíc doplněné o podstatnou úlohu — totiž ideologicky legitimizovat existující konzumní společnost a zapojit jednotlivce do jejího způsobu života.

 

John Berger

John Berger

Ve Způsobech vidění tedy Berger spojuje analýzu vizuálního díla s rozborem společenských a ideologických účinků médií. Mimo medializaci a komodifikaci umění však Způsoby vidění poukazují i na některé teoretické aspekty lidského vnímání, jako například řízenost lidského vidění perspektivou, ať už se jedná o perspektivu zprostředkovanou olejomalbou, fotoaparátem nebo kamerou. Berger se také zabývá manipulativními technikami reklamy a jako jeden z prvních kritiků vizuálního umění si všímá postavení žen, které jsou v historii i současnosti často zobrazovány z mužského pohledu a pro mužský pohled. Pro velký úspěch nejen v Británii, ale i v zahraničí posloužil seriál jako předloha pro vydání stejnojmenné knihy (1972, česky 2016), která se stala jednou ze základních publikací moderních vizuálních studií.

 

Modernita jako migrace a exil

Přestože se Berger do povědomí široké veřejnosti dostal především jako výtvarný kritik, nemalé pozornosti se těší i jeho tvorba literární. Ideově má jeho próza v britské literatuře nejblíže k sociálním románům z prostředí města a venkova u nás nepříliš známého Raymonda Williamse, který se proslavil především jako jeden ze zakladatelů britských kulturálních studií, a pak také k prozaickému dílu George Orwella, i když Bergerovo psaní postrádá Orwellovu pochmurnost. Bergerova próza je charakteristická častým experimentováním s formou, především zkoumáním možností a limitů literárního realismu, ale také vztahu slova a obrazu, zaměřením na tematiku migrace a exilu jako ústředních aspektů modernity, a často se také věnuje tělesnosti a erotice.

Jeho románové začátky se zaměřují na konzumerismus a odcizenost městského prostředí, ale i na vzrůstající konzervativní pravicovost britské politiky koncem turbulentních 60. let, kdy sám podporoval řadu politických protestů nejen v Británii, ale také v zahraničí. V dubnu 1968 například navštívil Prahu, aby podpořil protesty za politickou liberalizaci. Zásadní podporu vyjádřil v květnu 1968 studentským protestům v Paříži a deziluzi z nich pak částečně zachytil mimo jiné v románu G., za který si v roce 1972 vysloužil Bookerovu cenu.

G. je experimentální román, jehož děj je zasazen do kontextu politiky imperialismu konce 19. a počátku 20. století, s níž se jeho hlavní hrdina G., tj. Giovanni, tedy italský Don Juan, vyrovnává navazováním nových a nových erotických vztahů. Tělesnost a sexualita, a obecněji zkušenost zprostředkovaná individuálním smyslovým vnímáním, stojí v románu jako významný osvobozující aspekt v rozporu s postupujícím moderním konzumerismem, který utlumuje nebo zcela nahrazuje smyslové vnímání a vjemy z něj touhou vlastnit. Když Berger přijímal Bookerovu cenu, oznámil ve své děkovné řeči, že se rozhodl darovat půlku obnosu britské odnoži Strany černých panterů jako výraz protestu proti koloniálním praktikám Bookerovy obchodní společnosti. Svoje kontroverzní rozhodnutí věnovat nemalou sumu organizaci s militantní a někdy až násilnou taktikou protestů nezměnil ani po naléhání Bookerovy komise a je poněkud zarážející, kolik obdivu za toto gesto sklidil mezi svými příznivci.

Podstatné pro jeho autorský vývoj bylo, že druhou půlku ceny využil pro studium ekonomické migrace ve Švýcarsku a částečně také ve Francii, kam se rozhodl začátkem 70. let odejít a nadobro tak opustit Británii, jejíž pravicový konzervatismus mu jako zastánci liberální sociální demokracie nevyhovoval. Výsledkem byla publikace A Seventh Man (Sedmý muž, 1975), která je sociální studií života ekonomických migrantů, kteří do západní Evropy přicházeli převážně z venkovských oblastí Řecka, Turecka, ale také některých částí východní Evropy. Bergerovy krátké texty o zkušenosti migrace, které působí jako jakási sociologická minipozorování, jsou v ní doprovázeny fotografiemi švýcarského fotografa Jeana Mohra, se kterým také později vydal například publikaci Another Way of Telling (Jiný způsob vyprávění, 1982), přinášející inspirativní poznatky o vztahu slova, obrazu a vypravěčství.

Zajímavým posunem v Bergerově tvorbě pak byla jeho trilogie Into Their Labours (V jejich pracích, 1972), která byla inspirována jeho odchodem na francouzský venkov, konkrétně do malé vesničky Quincy v podhůří francouzské části savojských Alp, kde poté strávil víc než 40 let svého života. Působil tu jako „organický“ intelektuál žijící v rolnické komunitě, jejíž zkušenost se rozhodl uchovat v literatuře. Trilogie se věnuje proměnám společenských vztahů od venkovského života k moderní industriální kultuře 20. století. S poetickou empatií zobrazuje proměnu malé francouzské venkovské komunity na osudech jejích členů, pevně ukotvených v čase a prostoru poválečného francouzského venkova.  Především první část trilogie nazvaná Pig Earth (Kaliště, 1979) je charakteristická Bergerovým senzuálním realismem, ale místy také dokumentárně popisnou formou, která občas připomíná přepis filmových scén. Trilogie, jejíž zbývající dva díly nesou názvy Once in Europa (Jednou v Evropě, 1987) a Lilac and Flag (Šeřík a prapor, 1990), zachycuje jako celek negativní dopad modernity reprezentované městským konzumerismem, který se projevuje odtržeností od místa a tradic, ztrátou kolektivní paměti, samotou a izolovaností, projevy, kterým se postavy dokážou více či méně úspěšně bránit lpěním na milostných vztazích, tělesnosti a erotice, jež podobně jako v románu G. představují významný osvobozující aspekt.

Vesnička Quincy - Haute-Savoie, Francie, foto: Lenka Filipová

Vesnička Quincy - Haute-Savoie, Francie, foto: Lenka Filipová

Jedním z ústředních motivů je tu opět migrace, tentokrát z venkova do města, a také vztah člověka k přírodě. Přestože se Berger nikdy sám explicitně k zelené politice nevyjadřoval, tematika ekologie a zvláště pak některé negativní dopady industrializace na zemědělství jsou právě v Into Their Labours nepřehlédnutelné. Nutno však podotknout, že tak jak se některé povídky například v Pig Earth a v Once in Europa vyznačují působivým senzuálním realismem, který velice přesvědčivě, někdy až naturalisticky evokuje venkovský život a blízkost člověka k přírodě, Bergerovo zachycení městského života v posledním dílu trilogie Lilac and Flag vyznívá poněkud prvoplánově a didakticky.

Bergerovo fiktivní velkoměsto „Trója“ je jakýmsi mýtickým městem, ve kterém se mají koncentrovat strachy a naděje moderního městského prostředí a do kterého Berger zasazuje příběh dvou mladých lidí, potomků venkovských obyvatel, kteří se jako migranti protloukají prostředím, kde jim nezbývá nic jiného než se živit jako pouliční prodejci nebo žebrat.  Zatímco Berger líčí anonymitu městského prostředí a vratkost a ošidnost života migrantů často s jeho typickou poetikou smyslovosti, z jeho zachycení moderního městského života na pozadí prvních dvou dílů trilogie vyznívá, že urbanizace nepřinesla nic dobrého, jako by města byla jen centrem zločinu a existenciálních nejistot.

 

Proč se dívat na zvířata

Posledním zásadním tématem Bergerovy tvorby, kterému je třeba krátce věnovat pozornost, jsou proměny vztahu člověka ke zvířatům, kterého se dotýká v Kališti a jemuž se intenzivně věnuje o několik let později jeho sbírka esejů Why Look at Animals (Proč se dívat na zvířata, 1977, česky 2009). Titulní esej se stal jedním ze zásadních moderních textů o dopadech industrializace na vztah mezi člověkem a zvířetem. Berger v něm nastiňuje vývoj tohoto vztahu, který byl po staletí charakterizován schopností člověka vnímat podobnost mezi ním samým a zvířetem, stejně jako jejich radikální odlišnost spočívající v lidské schopnosti symbolického myšlení a užívání jazyka. Zvířata podle Bergera svou podobností a zároveň jinakostí po staletí nabízela člověku společnost v jeho osamělosti, a i proto v mytologii stála u otázek po původu lidstva. Ke konci 18. století a na počátku industriální revoluce však převládl názor, že vztah zvířete a člověka implikoval dualismus těla a duše. Protože zvířata byla v tomto binárním vztahu duše zbavena, byla zredukována na stroje a s příchodem industrializace začala být jako stroje i používána. Zároveň zmizela z každodenního života, což bylo doprovázeno například i vznikem zoo a bezprecedentní zálibou v chování domácích mazlíčků.

Berger v eseji nastiňuje ztrátu kontaktu se zvířaty, především pohledu z očí do očí, která šla ruku v ruce se ztrátou schopnosti pohlédnout na zvíře a spatřit jeho autonomii jako člověku neobyčejně podobné a zároveň se od něj lišící živé bytosti. Důsledkem tohoto společenského vývoje jsou dnes zvířata často vnímána jako podřazená člověku, například právě zvířata v zoo nebo domácí mazlíčci, nebo jako pouhá surovina. V neposlední řadě tedy člověk přišel i o něco, co měl Berger možnost pozorovat ještě u svých francouzských venkovanů: totiž schopnost zvířata ctít a zároveň jíst. Podstatné je, že ona dvě slovesa ctít a jíst jsou spojena „a“, a nikoli „ale“. Berger poměrně nemilosrdně staví čtenáře před dva extrémy současnosti: buď odvracíme náš pohled od toho, jak se dnes se zvířaty zachází, protože nevidíme zvířata samotná, nebo se stáváme vegetariány. Čtenář si samozřejmě mezi tyto dvě možnosti může dosadit i jiné varianty, ostatně návrat k malofarmářství už dávno není jen trendem v západní Evropě, ale urgentnost Bergerových kontrastů dráždí mysl a upozorňuje nás na to, co často nevidíme, nebo vidět nechceme.

***

Bergerova tvorba se dá charakterizovat jeho celoživotním hledáním alternativ ke konzumerismu a masové kultuře, ale také odmítáním čistě ekonomického a sociálního determinismu, důrazem na vzdělání a možnost individuální emancipace.

Se vzrůstající globalizací a problémy s ní spojenými se Bergerova pozornost v 90. letech přesunula i k problematice třetího světa, což je patrné například z jeho spolupráce s dokumentárním fotografem Sebastiãem Salgadem nebo s indickou spisovatelkou Arundhati Roy. Žijeme v době, kdy vlivy globalizace jako například migrace nejsou ani zdaleka otázkami minulosti. Zároveň se také potýkáme s neustále vzrůstajícím, až manipulativním vlivem médií na náš život. Bergerova kritika modernity a snaha hledat alternativy k některým jejím negativním aspektům, stejně jako jeho snaha o styl, který umožňuje diskusi i s veřejností mimo akademická pracoviště, jsou proto stále navýsost aktuální a zdrojem potřebné inspirace.


Autorka je anglistka, literární teoretička a doktorandka na Svobodné univerzitě v Berlíně.