21/02/2017 | recenze | Dominik Melichar

Strach a hnus na fesťáku

Nevzpomínám si, že bych kdy četl prózu z prostředí nějakého festivalu. Lukáš Csicsely ji napsal a jmenuje se Svátek. Mapuje v ní pět dní mladíka Marka na nejmenovaném filmovém festivalu. „Film“ ovšem neběží na plátně, nýbrž v ulicích mezi sály. Jde v něm taky o lásku v mysteriózním hávu, alkohol, hudbu, podivná přátelství či ztrátu vědomí. Námětem tedy nejde nakonec o nic až tak zvláštního. Přesto je to kniha pozoru-hodná, protože film tu není jen kulisou vyprávění, je také plnohodnotným interpretačním klíčem děje…

Hlavní hrdina Marek přijel letos na festival sám, bez kamaráda Jiřího, s nímž zde kdysi lovil holky a obrážel hospody. Letos se bez kumpána a večírkového tahouna zanořuje do těžkých soubojů se sebou samým — plných existenciálních úzkostí. Situace, která téměř připomíná Sartrovu Nevolnost. I Markovi je často z té toulky cizím městem tak nějak „nevolno“. Na rozdíl od Antoina Roquentina však časem potká několik přátel. Hloubavost ho ale neopouští. Nadto se nemůže zbavit nutkání nalézt dívku, již s Jiřím potkali loni a kterou, alespoň má ten dojem, zahlédl i letos.

svatek-csicsely

Honba za děvčetem a kličkování mezi oslavenci, jak vypravěč nazývá hosty festivalu, se mění v jakousi meditaci uprostřed davu a postupně se zvrhává v šílenou soutěž v bdění. Přestává být jasné, zda je den či noc, Marek se potácí městem, setkává se s nejpochybnějšími existencemi a navštěvuje místa, na něž by ho čtenář neodhadoval. Původní prosluněný svět se pomalu proměnil ve skvrny: „Červená, žlutá, červená a žlutá.“ Rozum se propadá do zběsilého rytmu a obrazů jako vystřižených z turbofolkového slovinského videoklipu. Závěrečná část, jejíž pointu ohleduplně zamlčím, už nemá daleko ke Kubrickovu filmu Eyes Wide Shut. Respektive Schnitzlerově Snové novele. Filmové narážky a odkazy můžeme jen odhadovat, nic není explicitní. Navíc hosté festivalu jako by ztráceli odstup od filmů, začínají hrát ve svých životech, mění se v herce, v konstruktéry scén. V tomhle přenosu filmového vnímání je největší síla Csiecselyho Svátku.

Významný podíl na dojmu z knihy má i jazyk, na němž si dal autor velmi záležet. Místní hovoří zvláštním nářečím, pronášejí věty jako: „Si ďálaš prdal, ni? Ťa vídim, tak záplaz a níplaz sa k fláškam!“ Naproti tomu návštěvníci festivalu spolu komunikují poněkud stylizovaně, snad herecky — zkrátka jako ve filmu. Jazyková rozrůzněnost výrazně přispívá k humorné složce knihy. Jsou sice okamžiky, kdy to Csiecselymu ujede a jeho snaha dost šustí papírem, ale lze se na to dívat i jako na porodní bolesti do jisté míry experimentálního záměru.


Lukáš Csiecsely: Svátek, Revolver Revue, Praha 2016