Straka, zlodějka kuriozit
V pořadí třetí román Daniela Petra Straka na šibenici se v podstatě celý odehrává v autorově rodném Jiříkově nedaleko Rumburku. Spojen je však také s mnohem vzdálenější destinací — Vlámskem kolem roku 1568, kdy místní mistr Pieter Brueghel starší namaloval obraz stejného názvu. Podle Wikipedie obraz cituje dvě nizozemská rčení: „Kadit pod šibenici“ a „Tančit pod šibenicí“. Obě se stejným významem — být statečný, nebát se autorit.
Zajímavostí obrazu ale není pouze jeho paremiologická platnost, nýbrž i svého druhu legenda, která se pojí s jeho recepcí. Říká se, že pouze děti si na obraze všimnou malého ptáčka na podivné houpačce, kdežto dospělí si straky vůbec nevšimnou, neboť jejich pozornost cele zaměstnává šibenice. To už je slušná řádka interpretačních klíčů k jednomu románu o hyperinteligentním synovi alkoholika, jenž se sám stane alkoholikem a dějí se mu divné až fantastické věci.
Vypravěčem je Tomáš Obolecký, zprvu malý kluk. Po tajemném zmizení své matky žije od svých tří let pouze s otcem, alkoholikem nejevícím o syna pražádný zájem. Jednoho dne nalezne na půdě rozpadajícího se domu, v němž s otcem žije, něco tak strašného, že se nejprve pozvrací, omdlí a nakonec skončí v rumburské nemocnici. Svůj objev vypravěč úzkostlivě tají, ale přesto se k němu fikaně několikrát vrací, čímž ve čtenáři působí neodolatelnou potřebu číst dál. Tajuplnost domu a postava stejně divného chlapce může v lecčems připomenout skvělý román Iaina Bankse Vosí továrna a vůbec tradici britského románu, kde prostor pro tajemno nepřekáží nevybíravému popisu reálií současného světa. V případě Petrova románu ztělesňují „drsné reálie“ severní Čechy. Tomášův osud jako by byl deterministicky předurčen: sice dál studuje, za podivných okolností se stane otcem, ale kvůli alkoholu o nic lepším, než byl ten jeho. Ztrácí práci, dceru a téměř i život; Hrdina ale úplnému pádu unikne a nakonec se (téměř hollywoodsky) stane i jiříkovským hrdinou.
V zápletce však problém Petrova románu nespočívá. Problém je v samotném vyprávění. Petr svého Tomáše obdařil nevídanou inteligencí, která mu pomohla naučit se číst a vzdorovat dospělým v době, kdy o něj otec neměl zájem. Zvrat, který Tomášovi nedovolil vzepřít se osudu podle otcova vzoru, už se tu neřeší. Většina důležitých, leč tragických okolností jeho života se děje nezávisle na jeho inteligenci, a dokonce ani není jasné, jestli ji ještě vůbec nějak využívá. Ke škodě románu také přispívá fakt, že brueghelovské interpretační perspektivy mizí do ztracena, nanejvýš se pak vynořují v náhodných promluvách. Nestávají se ale plnohodnotnou linií románu.
Proklamovaná vzpoura vůči autoritě nebo nebojácnost nabývají postupně podoby rezignovaného přijímaní osudu. Zmiňovaná inteligence postavy nakonec vypadá jako alibi, aby se vypravěč (respektive autor vypravěčovými ústy) mohl blýsknout řadou různorodých vědomostí. Ač historik, je Tomáš nebývale obeznámen také s výtvarným uměním, literaturou, hudbou či sociologií. Vzhledem k jeho projevu antihrdiny a outsidera je to celé trochu nevěrohodné, a jak děj plyne, jsou hrdinovy osudy čím dál nepravděpodobnější a neuvěřitelnější. Daniela Petra je pak možné typově přiřadit k autorům, kterým dělá potíž potlačit vlastní ego ve prospěch příběhu a psychologie postavy. Na druhou stranu autor svůj text ovládá ráznou rukou a neváhá do příběhu zapracovat jakoukoli zajímavost, takže i když je rozuzlení zápletky poněkud nepřekvapivé, popisované události jsou psány s takovou sugestivitou, že ze Straky na šibenici dělají čtivé dílo. Byť v některých ohledech nenaplněné.
Daniel Petr: Straka na šibenici, Host, Brno 2015