10/02/2021 | ukázka | Ian McEwan

Stroje jako já

Velká Británie prohrála válku o Falklandy a fenomenální počítačový vědec a matematik Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… Ukázka z nového románu britského prozaika Iana McEwana.

Přeložil Ladislav Šenkyřík

Hádat se s člověkem, kterého milujete, jsou vždycky zvláštní muka. Osobnost se štěpí a obrací se proti sobě samé. Láska urputně soupeří se svým freudovským protějškem. A koho zajímá, jestli vítězí smrt a láska umírá? Zajímá to vás, což vás dohání k nepříčetnosti, takže jste ještě bezohlednější. Taky přichází s tím neodmyslitelně spjaté vyčerpání. Oba vědí, nebo se domnívají, že vědí, že musí dojít ke smíření, i když to může trvat celé dny, někdy i týdny. Ta chvíle, kdy k usmíření dojde, bude sladká a slibuje velkou něhu a extázi. Takže proč se neusmířit hned, nevzít to zkratkou, ušetřit si to namáhavé vyšilování? Ani jeden z vás toho není schopen. Ocitli jste se na klouzačce, ztratili jste vládu nad svými city i nad svou budoucností. Úsilí se bude násobit, takže nakonec každé nelaskavé slovo bude muset být odčiněno za pětinásobnou cenu. Protahované odpouštění tak bude oboustranně vyžadovat nezištné a obětavé soustředění.

Už to bylo dlouho, co jsem se oddával podobným pošetilostem. S Mirandou jsme se ještě nehádali, vyhýbali jsme se tomu, sbližovali se, a já jsem měl být tím, kdo s tím začne. Pod veškerou tou taktickou rozvahou, jejím sarkasmem a nyní přátelskou ustaraností jsem cítil, že se dusím. Strašně se mi chtělo křičet. Atavistická maskulinita si to žádala. Moje nevěrná milenka, nestoudná, s jiným mužem, a já na doslech. Mělo by to být prosté. Nebyl to můj původ, sociální ani geografický, co mě drželo zpátky. Pouze soudobá logika. Možná měla pravdu, Adam se nepočítal, nebyl to muž. Persona non grata. Byl to chodící vibrátor a já byl tím nejmodernějším paroháčem. Abych ospravedlnil svůj vztek, potřeboval jsem sám sebe přesvědčit, že Adam má úmysly, motivaci, subjektivní city, vědomí sama sebe — veškerou výbavu včetně věrolomnosti, zrádné povahy, prohnanosti. Strojové vědomí — bylo to možné? Ta stará otázka. Rozhodl jsem se pro postup Alana Turinga. Jeho krása a jednoduchost se mi nikdy nezamlouvaly víc než právě v této situaci. Mistr mi přispěchal na pomoc.

„Podívej,“ začal jsem, „jestliže vypadá, mluví a chová se jako člověk, pak pokud jde o mě, bych ho za člověka považoval. Totéž předpokládám i u tebe. U každého. Všichni to tak máme. Ty jsi s ním šoustala. A mě to štve. Žasnu, že tě to překvapuje. Jestli tě to tedy překvapuje doopravdy.“

Když jsem pronášel slovo „štve“, přinutilo mě to zvýšit ve zlosti hlas. Pocítil jsem nával intenzivního uvolnění. Pustili jsme se do toho.

Jenže ona se prozatím držela defenzivní role. „Byla jsem zvědavá,“ řekla. „Chtěla jsem vědět, jaké to bude.“

Zvědavost, zakázané ovoce, zavržené Bohem, Markem Aureliem a svatým Augustinem.

„Musejí existovat stovky mužů, na které jsi zvědavá.“

To zafungovalo. Překročil jsem hranici. S hlasitým zavrzáním odstrčila židli. Její bledá kůže potemněla. Zvýšil se jí pulz. Dostával jsem to, po čem jsem směšně toužil.

„Ty sis chtěl pořídit Evu,“ řekla. „Proč asi? Co jsi chtěl dělat s Evou? Řekni mi pravdu, Charlie.“

„Nedělal jsem si s tím starosti, bylo mi to jedno.“

„Byl jsi zklamaný. Měl jsi Adamovi dovolit, aby tě ošoustal. Vidím, že právě to jsi chtěl. Jenže ty jsi strašnej puritán.“

Ian McEwan, foto: Jean Frédéric

Za celou dobu od svých dvaceti do třiceti jsem se od podobných bojovnic učil, že v rozjeté hádce není nezbytně nutné reagovat na poslední vyřčenou věc. Obvykle bylo nejlepší to nedělat. V útočném tahu je lepší ignorovat střelce i věž. Logiku a přímé linie je lépe vyloučit. Nejlepší je spolehnout se na jezdce.

„Když jsi včera v noci ležela pod tím umělohmotným robotem a mohla se ukřičet,“ řekl jsem, „určitě tě muselo napadnout, že nenávidíš právě ten lidský faktor.“

„Právě jsi mi řekl, že je člověk,“ odpověděla.

„Ale ty si myslíš, že je robertek. Nic složitýho. Právě to tě vzrušuje.“

I ona uměla táhnout jezdcem. „Tobě se líbí představa sebe sama jako milence.“

Vyčkával jsem.

„Ty jsi narcis. Myslíš si, že udělat to ženský je úspěch. Tvůj úspěch.“

„V tvém případě to je.“ To byl nesmysl.

Teď už stála. „Viděla jsem tě v koupelně. Jak se obdivuješ v zrcadle.“

Omluvitelný omyl. Mé dny občas začínaly tichou samomluvou. Bývala to záležitost na pár vteřin, většinou po holení. Osušil jsem si tvář, zadíval se sám sobě do očí, vypočítal seznam svých nedostatků, který býval standardní: peníze, bydlení, žádné seriózní zaměstnání a poslední dobou Miranda — žádný pokrok, a teď tohle. Také jsem si stanovoval úkoly pro nadcházející den, triviální záležitosti, o kterých je trapné mluvit. Vynést odpadky. Méně pít. Nechat se ostříhat. Vycouvat z komoditního trhu. Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohl někdo pozorovat. Dveře od koupelny, ať už její, nebo moje, mohly být pootevřené. Možná jsem pohyboval rty.

Jenže tohle nebyla chvíle, abych to Mirandě uvedl na pravou míru. Naproti nám seděl komatózní Adam. Když jsem se teď na něho díval, na ta svalnatá předloktí, ostrý profil jeho nosu, bodl mě osten rozhořčení a náhle jsem si vzpomněl. Když jsem těch pár slov říkal, věděl jsem, že se možná dopouštím závažné chyby.

„Připomeň mi, co říkal ten soudce v Salisbury.“

Zafungovalo to. Protáhla obličej, odvrátila se ode mě a ­odešla na druhou stranu kuchyně. Uběhlo půl minuty. ­Stála u sporáku, zírala do rohu, s čímsi si roztěkaně pohrávala v ruce, s vývrtkou, korkem nebo kouskem staniolové fólie z ­hrdla láhve od vína. Jak se mlčení prodlužovalo, sle­doval jsem siluetu její šíje a přemítal, jestli pláče, jestli jsem ve své nevědomosti nezašel příliš daleko. Když se ale nakonec ke mně obrátila a zadívala se na mě, byla klidná a tváře měla suché.

„Jak ses o tom dozvěděl?“

Kývl jsem směrem k Adamovi.

Pochopila a poté přiškrceným hlasem řekla: „Já tomu nerozumím.“

„On má všemožné druhy přístupů.“

„Panebože.“

„Pravděpodobně si lustroval i mě,“ dodal jsem.

S tím se hádka rozpadla, bez usmíření i bez odcizení. Teď jsme se spojili proti Adamovi. To ale nebyla moje bezprostřední starost. Choulostivý trik spočíval v tom, aby se člověk tvářil, že toho hodně ví, aby zjistil aspoň něco, cokoli.

„Mohla bys to z Adamovy perspektivy označit za jakousi zvědavost,“ řekl jsem. „Nebo to pokládat za jistý algoritmus.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

Přesně Turingovo téma. Ale nic jsem neřekl.

„Jde o to, jestli to vyžvaní lidem,“ pokračovala. „Na tom záleží.“

„Řekl to jenom mně.“

Předmětem v její ruce byla lžička. Nervózně jí otáčela, protahovala mezi prsty, přehodila si ji do levé ruky a začala znovu, pak si ji vrátila zpátky. Neuvědomovala si, co dělá. Nebylo příjemné to sledovat. Jak mnohem jednodušší by bylo, kdybych ji nemiloval. Pak bych si mohl uvědomovat její potřeby, místo abych kalkuloval i s těmi svými. Musel bych se dozvědět, k čemu došlo u soudu, potom porozumět, obejmout, podpořit, odpustit — cokoli, co by bylo potřeba. Prospěchářský zájem převlečený za laskavost. Ale tohle byla taky laskavost. Můj falešný hlas mi zněl v uších nepřesvědčivě.

„Nevím, co si o tom myslíš ty.“

Vrátila se ke stolu a ztěžka usedla. „To neví nikdo,“ řekla huhňavě staženým hrdlem, aniž by vyvinula úsilí si odkašlat. Nakonec se mi zadívala zpříma do očí. V jejím pohledu se nezračil žádný smutek ani touha po odpuštění. Její oči byly tvrdé a plné vzpurného vzdoru.

„Mně to říct můžeš,“ řekl jsem něžně.

„Víš toho dost.“

„Má s tím něco společnýho to tvý chození do mešity?“

Soucitně se na mě podívala a zavrtěla hlavou.

„Adam mi četl soudcovo shrnutí,“ lhal jsem opět, neboť jsem si vzpomněl, že mi řekl, že je Miranda lhářka. Záludná.

Opřela se lokty o stůl a dlaněmi si částečně zakrývala ústa. Hleděla ven z okna.

Tápal jsem dál. „Mně můžeš věřit.“

Konečně si odkašlala. „Nic z toho není pravda.“

Vychází v nakladatelství Odeon.